Článek
Finsko s Ruskem sdílí více než 1300 kilometrů dlouhou hranici a zároveň komplexní společnou historii, která sahá několik století zpátky. Během druhé světové války dvakrát bojovalo se Sovětským svazem, jednou s pomocí Švédska, podruhé nacistického Německa.
Po válce si však udrželo svou nezávislost a demokratickou ústavu a v následujícím období se etablovalo jako neutrální nárazníková zóna mezi východním blokem a Západem.
V období studené války, v roce 1975, Finsko hostilo americko-sovětský summit tehdejšího amerického prezidenta Geralda Forda a sovětského vůdce Leonida Břežněva. Ti, spolu s politickými zástupci více než tří desítek zemí, podepsali Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Na dokument zaměřený na dodržování lidskoprávních závazků v evropských zemích se o dva roky později při svém vzniku odvolávala Charta 77.
Po pádu berlínské zdi v roce 1989 zase v Helsinkách jednal americký prezident George Bush a poslední vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov. Na summitu, který se odehrál v září roku 1990, řešili iráckou invazi do Kuvajtu. K té došlo 2. srpna téhož roku. Pár dní nato byla spuštěna operace Pouštní štít.
K dalšímu rusko-americkému setkání na finské půdě došlo v roce 1997. Americký prezident Bill Clinton tehdy jednal s prvním prezidentem Ruské federace Borisem Jelcinem o rozšíření působnosti NATO do zemí rozpadlého sovětského bloku.
Summit z roku 1997 se do širšího povědomí dostal mimo jiné žoviální poznámkou Clintona. Ten na Jelcinovu sebejistou odpověď k tomu, že bude ruský parlament jednat podle jeho doporučení, reagoval s úsměvem na tváři a slovy: „Kéž bych takhle mohl odpovědět také.“
