Od dětských postýlek ke kyslíkovým bombám. „Umírání s děvčaty zamává“

Všechno to splývá v jednu nekonečnou šichtu. Některým zdravotníkům trvá už 11 měsíců. Ohlíží se těžko, není čas. Venku zavládla bílá ladovská zima, ale stačí jen úryvky příběhů z covidového oddělení ve Frýdku-Místku, aby se návštěvník rychle probral do reality:

„Pět šest dvanáctek za sedm dní není nic neobvyklého. Bylo nás málo už před dobou covidovou. Jedeme nadoraz.“

„Když resuscitujete a skočíte na hrudník chlapovi, který vypadá jak váš manžel, probleskne vám hlavou: Co kdyby se to stalo tomu mému? Prostě nejste necitelný, začnete přemýšlet.“

Pavilon „T“ stojí opodál hlavního komplexu frýdecko-místecké nemocnice. Před rokem byl odsouzený k bourání nebo generální rekonstrukci. „Vidíte, je to tu staré, malé. Někde se rozlezly plísně, ale už jsme to za ty měsíce stihli řádně vyčistit,“ vypráví pověřená staniční sestra Jana Zemánková. Kolegyně jí říkají Teta.

Loni na jaře dostala bleskový úkol. V zastaralém „téčku“ pomáhat zřídit infekční oddělení, které ve špitálu chybělo. Od té doby místní „covidárium“ - jak mu zaměstnanci přezdívají - funguje v nikdy nekončícím provozu. Mimochodem ve špitále je nyní sedm covidových stanic, osmá je nachystaná k otevření.

Moravskoslezský kraj zatím poslední vlna koronaviru zasáhla největší silou a frýdecko-místecká nemocnice patří k těm nejvytíženějším. Léčí se tam přes sedmdesát nakažených koronavirem. „Tahle vlna je nejvyšší. Měli jsme víkend se 114 příjmy, z toho 44 covidových pacientů,“ přiznává ředitel Tomáš Stejskal. Jen na „Téčku“ ve čtvrtek leží přes třicet covidových pacientů. Nepotřebují intenzivní péči, ale všichni se perou s těžšími zápaly plic a potřebují kyslík.

V jeden den bylo nutné zastavit urgentní příjem pro resuscitované pacienty, záchranky je musely vozit jinam. Řešení přinesla drsná realita. „Druhý den se lůžka uvolnila: dvě překladem, tři úmrtím. Točka pacientů na ARO i standardních odděleních je velká,“ dodává ředitel.

Na startu roku dostali čtyři ventilátory navíc z kraje. Na vyřízení stačil den. Na další, o něž zažádali Státní správu hmotných rezerv, čekali mnohem déle. Zásilka dorazila až v tomto týdnu. „Bez toho už bychom nebyli schopní odventilovat pacienty, co jsme tu měli,“ popisuje Stejskal.

Boji o život často předchází improvizace. Při hledání personálu nebo vybavení. „Jsme zvyklí na moderní cétéčka, rentgeny. Tady jsme se vrátili minus 30 let. Když přivezli lůžka, u kterých jsem maturovala, tak to bylo vtipné,“ popisuje Zemánková.

Loni na jaře při zřizování infekčního se vše řešilo za pochodu. „Scházely monitory, resuscitační lůžka. Chyběla síť, abychom mohli sledovat data z přístrojů. Nebyly tu infuze, stříkačky, léky,“ vzpomíná Zemánková.

V přízemí pavilonu T je ambulance a takzvané expektační pokoje, kde pacienti čekají na verdikt. Po PCR testech se dozvědí, jestli zůstanou na horních covidových patrech, nebo se po „negativním“ výsledku dostanou do „čisté“ části nemocnice v jiné budově.

A je tu další velký limit péče. Ve špitálu chybí 150 zaměstnanců, čtrnáct procent personálu. Sto z nich se léčí s covidem, nebo je v karanténě, zbylí mají jiné zdravotní důvody. Stejně jako bylo nutné narychlo zajistit vybavení, muselo vedení zburcovat potřebný personál ke covidovým lůžkům. Přišel z rušených nebo krácených oddělení. „Je tu všehosměs. Sestry z očního, ORL, porodní asistentky. Pomáhají vojáci, nebo třeba paní, která je vystudovaná ve zdravotnictví. Vrátila se z úřadu,“ popisuje sestra Daniela Šebestová.

Z pokojů se ozývá sípání a neustálé syčení kyslíku. Těžce zánětlivé plíce pacientům vypovídají službu. Nemocní na těchto odděleních vzduch inhalují z masek. Ve dvou vyšších patrech je vměstnaných šedesát lůžek.

Na jednom z nich leží šedesátník Petr Holub. Když jej v úterý přijímali, byl schvácený, neudržel se na nohou a nemohl dýchat. „V úterý to začalo - taková nejistá chůze, jako když chodíte po mechu. Později už se nedalo fungovat. Mám vysoký krevní tlak, i 220/120. Dostával jsem závratě. Neudržel jsem rovnováhu. Manželka mě musela podpírat i na záchod,“ popisuje uplynulé dny. Covid-19 mu potvrdili až ve špitále.

Teď už sám dýchá a může mluvit, zatímco bomby bez ustání syčí v pokoji. Kyslík pomáhá i vedle ležícímu osmdesátníkovi. „Napište, že jsou tu skvělí. Dokonce mně zahnali dlouhodobé bolesti břicha,“ hlásí senior. To muži nejblíž oknu bylo sotva čtyřicet. S redaktorem mluvit nechce. Od pohledu je znát, že se necítí dobře.

„Na každé patro se snažím zajistit dvě sestry na denní i noční a k tomu ještě dvě ošetřovatelky. Pacienti se musí polohovat, hlídat, jestli mají masky s kyslíkem. Zvýšená péče o dušné pacienty je velmi náročná. Klienti se zdravotně mění z minuty. Někdy přijdete, uděláte s člověkem vše potřebné a za pár minut mu jde o život,“ popisuje Zemánková.

Staniční srší energií, rozdává pokyny, vtipkuje s méně zkušenými kolegyněmi. Ale má i druhou tvář. „Meleme z posledního. Tato vlna je velmi těžká. Někdy mně to tady připomíná ty prvotní obrázky z Číny. Už nemáme nadšení, chuť, ale musíme,“ vypráví.

Když pacientům chybí kyslík, někdy podléhají blouznění. Obzvláště večerní služby bývají těžké. „Slyšíte, jak kašlou. Když někdo těžce dýchá, sípá, je to smutné. Někdy se sestra musí rozhodovat, za kým jít dřív. Je to na psychiku velmi náročné,“ přitakává staniční.

V této nemocnici umírá s covidem přes dvacet procent pacientů. Každý pátý už se domů nevrátí.

„U starších lidí se utěšujete, že prožili kus života. Když vám umře někdo 40letý, tak se ptáte proč? Pak to s děvčaty zamává,“ přiznává Zemánková.

Sestry z ORL nebo ortopedie nebyly na tak časté odchody zvyklé. Třeba porodní asistentka Daniela Šebestová při přesunu v říjnu zažila šok. Od dětských postýlek ke kyslíkovým bombám se sípajícími staršími pacienty. „Jako porodní asistentka jsem bývala u začátků života. Bývalo to mnohem veselejší než tady, kde život často končí. To je velká změna. Ale musíme,“ říká Šebestová.

Při takovém vyprávění zadrhává hlas i sestře z ortopedie Michaele Mátlové. „Nemít doma partnera, asi visím na větvi. Jsou zemřelí, jejichž jméno, povolání nebo adresu máte pořád v hlavě. Nosíte si to domů.“

Na duševní terapii není čas. Personál se většinou doma jen vyspí. „Pacienti jsou ve vážných stavech. Nebyli jsme zvyklí na tak velký počet úmrtí. Vyrovnat se s tím, že člověk, který neměl odejít, odešel, je velmi složité,“ dodává Mátlová.

Sestry si v takové chvíli snaží pomoci navzájem. Nadávají. Smějí se. Brečí. „Přijde jedno úmrtí, pak druhé, další. Děvčata z gynekologie nebo ortopedie se ptala: Co dělám špatně? Hledala chyby v sobě. Než jsme se s tím srovnali, bylo to náročné,“ přiznává staniční sestra.

I přes všechen stres a překážky sestry na Téčku stále jedou na maximum. Povzbuzují pacienty a často sebe navzájem. Ředitel před svými zaměstnanci smeká. „Pro mě je nejnáročnější, když vidím, že jsou na pokraji sil a ve vlastní práci jim neumím pomoct. Nejsem schopný zajistit další pracovní síly. Není kde brát,“ krčí rameny.

I když se počty příjmů v posledních dnech ustálily a pacientů nepřibývá, připravují se tu na dalších čtrnáct perných dní. „Počítáme, že se projeví silvestr, kdy byly všechny chalupy v Beskydech plně obsazené a všichni vesele slavili,“ tuší Stejskal.

Přestože zaměstnancům dlouho nemohl nabídnout světlý výhled, teď jej vidí v očkování. Do konce týdne dostane vakcínu přes osmdesát procent personálu. Všichni, kdo mají zájem. „Konečně jednoznačně pozitivní zpráva. Upínám se k tomu. Zapracovali lídři týmů. Dovedli přesvědčit i nerozhodnuté kolegy,“ říká.

Věří, že se v půlce února vrátí personál do relativně dobré kondice. „Alespoň se řádně protočí na směnách,“ dodává.

Pro konspirátory a odmítače roušek pochopení nemá. „Kdyby se kdokoli z nich přišel podívat a týden tu pracoval, tak zákonitě změní názor. Jsou to hloupí lidé s hloupými názory,“ má jasno.