Češi nejsou žádní mamánci. Do svého se stěhují dřív než vrstevníci v EU

Stěhování do vlastního bydlení je snem mnoha teenagerů, někteří si ale na zásadní životní krok pár let počkají. V Česku je průměrný věk odstěhování od rodičů 25,8 roku. Jde o číslo mírně pod průměrem EU, který přitom v posledních letech také pomalu klesá. Celkově se Evropané nyní osamostatňují v průměru těsně nad 26. rokem života.

Mezi lety 2002 a 2006 se v EU průměrný věk, ve kterém mladí opouštěli domovy svých rodičů, mírně zvýšil. Od té doby pomalu klesá až k současným 26,2 roku v roce 2019.

V České republice se i přes nepříliš snadnou dostupnost bydlení věk mladých osamostatňujících se Čechů posledních devět let téměř nepřetržitě snižuje. Je to trend, který je vidět u více zemí evropské sedmadvacítky. Pokles průměrného věku zaznamenalo celkem dvanáct členských států, u kterých jsou data k dispozici. V jedenácti případech naopak vzrostl a ve dvou případech zůstal nezměněný.

Ve stejné skupině zemí, kde děti své rodiče opouští okolo 26. roku života, je vedle Česka například Rakousko, Litva, Lotyšsko, Irsko nebo Kypr.

Někde se ale od rodičů stěhují lidé, kteří už pomalu míří ke střednímu věku. Například na Slovensku je průměr nad třicátým rokem života a podobně je na tom i většina Balkánu. Statistice vévodí „mladí“ Chorvati, kteří se od rodičů v stěhují v průměrném věku necelých 32 let.

„Na jihu Evropy má vícegenerační soužití dlouhou tradici danou kulturními zvyklostmi a není považováno za něco divného,“ upozorňuje Petr Sunega, ekonom ze Sociologického ústavu Akademie věd.

Jak ukazuje mapa, mezi evropskými zeměmi je možné najít velké rozdíly, v některých případech až 14 let. Nejnižší průměrný věk stěhování od rodičů je doménou Švédska, kde je o celých osm let nižší, než je průměr v EU.

Mladí Švédové se navíc většinou nestěhují do přeplněných studentských bytů, ale žijí sami. Podle Eurostatu se v zemi dokonce nachází nejvíce jednočlenných domácností v celé EU, celkem 52 procent. Pro srovnání: v České republice je poměr domácností obývaných jen jedním člověkem okolo 30 procent, mírně pod evropským průměrem.

Ve Švédsku je tedy možné pozorovat velké množství mladých lidí, kteří se stěhují pryč od rodičů ve velice nízkém věku do samostatných domácností. Brzké osamostatnění ale nemusí být ani zdaleka jen pozitivní jev. Přehnaný individualismus, který mladé vyhání do vlastního bydlení příliš brzy, může mít za následek i negativní důsledky, například v psychickém zdraví. Ve Švédsku se za posledních deset let zvýšila u mladých ve věku 16–24 let léčba mentálních onemocnění, uvádí Národní rada pro zdraví a sociální péči.

Český průměr 25,8 roku ale vypadá jinak, pokud se na něj podíváme z hlediska pohlaví. Mladé ženy se od rodičů odstěhují průměrně o více než dva roky dříve než muži.

Podobné je to téměř ve všech zemích EU. Navíc se ukazuje, že regiony, kde jsou rozdíly mezi pohlavími velké, jsou zároveň i místy, kde je celkový průměr vysoký, upozorňuje Eurostat. Třeba v Srbsku je průměrný věk 31,1 roku a rozdíl mezi pohlavími více než pět let.

Obě skupiny se ale ve statistice vzájemně ovlivňují. Jedno z možných vysvětlení je, že ženy jsou více nakloněny nastěhování se k partnerovi nebo tvoření vícegeneračního bydlení i s jeho rodiči, uvádí Eurostat. Tím se v průměrném věku může vytvořit vyšší rozdíl (v EU je 1,9 roku), protože ženy sice nebydlí se svými rodiči, ale bydlí místo toho s tchánem a tchyní. Což už ale statistika nezohledňuje.

Pro některé odborníky ale data z Eurostatu vykreslují jiný obraz, než by očekávali. Petr Sunega, ekonom ze Sociologického ústavu Akademie věd, pro Seznam Zprávy řekl, že ho data Eurostatu překvapují. „Autoři průzkumu bohužel zřejmě neřeší, kde mladí lidé fakticky žijí po odchodu od rodičů, zda na koleji, ve spolubydlení s kamarády, nebo s přítelem/přítelkyní v pronajatém bytě. To, že v určitém okamžiku už nežijí s rodiči, ještě nutně nemusí znamenat, že žijí v nějakém stabilním samostatném uspořádání, může se stát, že se třeba po nějaké době zpět k rodičům vrátí a pak zase odejdou a podobně,“ uvádí odborník.

Jedním z motorů, který číslo žene dolů, je podle Sunegy dnešní výchova, kdy jsou na mladou generaci kladeny stále vyšší požadavky. Mladí lidé tak reagují brzkým osamostatněním, které se projevuje mimo jiné právě touhou oprostit se od dohledu rodičů. „Co mě překvapuje, je skutečnost, že podle údajů Eurostatu se jim to daří, tj. disponují prostředky na to, aby tento záměr realizovali. Což je samozřejmě jedině dobře, ale nabízí se otázka, jaký je zdroj těchto prostředků,“ upozorňuje vědec. Jak dodává, vše se odehrává v prostředí se zvyšující se nedostupností bydlení a rostoucích nájmů.

Odpovědí by mohla být finanční pomoc od rodičů. „Nemáme data, která by nám řekla, kolika mladým lidem rodiče přispívají na nájem, ale víme, že podíl vlastníků, kterým rodiče přispěli na pořízení vlastního bydlení, je v Česku velmi významný. Konkrétně z námi realizovaného šetření Postoje k bydlení v ČR 2013 vyplynulo, že 30 procent vlastníků nebo lidí žijících v družstevních bytech své bydlení zdědilo, nebo ho obdrželo jako dar,“ popisuje Sunega výsledky vlastního bádání.

Finanční pomoc pro koupi nebo stavbu bydlení pak získalo od rodičů 43 % lidí a týkalo se to hlavně mladých lidí.

„V kategorii vlastníků nebo družstevníků ve věku 18–44 let 33 procent získalo svoje bydlení formou dědictví nebo daru a 53 procent z těch, kteří si ho koupili nebo postavili, získalo finanční pomoc od svých rodičů. V 11 procentech případů finanční pomoc rodičů pokryla více než polovinu pořizovacích nákladů bydlení jejich dětí,“ vyčísluje ekonom.

Významným faktorem navíc je, že mladí, kteří dostali od rodičů peníze na bydlení, spíše v budoucnu přispějí na bydlení i svým vlastním potomkům. „Stejně tak pokud byla finanční pomoc, kterou dostali od svých rodičů, relativně vysoká, mají tendenci poskytnout větší objem prostředků i svým dětem,“ vysvětluje vývoj trendu ekonom.