Článek
V úterý obsadili studenti část Filozofické fakulty UK a po komplikacích při vyjednávání s vedením zde přenocovali, ve středu se pak přesunuli na rektorát, kde také strávili noc. Prakticky v předvečer třicátého výročí pádu komunistického režimu a také osmdesátého výročí zásahu nacistické okupační správy proti studentským protestům se jim podařilo připomenout, že role aktivního univerzitního stavu plní ve společnosti nezastupitelnou roli.
Studenti, jak středních, tak i vysokých škol, jsou právem znepokojeni. Přírodní katastrofa jako daň za průmyslový věk není zrovna příjemnou vyhlídkou na šťastné roky produktivní etapy života. Samozřejmě, výsledky případných politických opatření, která stávkující studenti požadují, nemůžou být hned vidět – jde však i o gesta.
A těch tedy zatím moc ze strany české politické reprezentace nebylo. Naposledy to připomněla analýza Národního kontrolního úřadu, která zkoumala, jak Ministerstva životního prostředí a zemědělství bojují se stále zhoršujícím se suchem. Verdikt? Nijak zvlášť. NKÚ shledal, že prakticky jediným fungujícím programem je Dešťovka, která rozděluje dotace na zachytávání dešťové vody. Další připomínkou jsou stále viditelné nejasnosti, zdali prodat jednu z nejšpinavějších uhelných elektráren Česka, Počerady, do soukromých rukou, či ji nechat v rukách státu prostřednictvím ČEZ a následně ji zavřít. Nebo lobbování v Evropské unii za výjimky pro Česko v používání glyfosátových hnojiv.
Nad tím vším pak ční jako vrchol pomyslného ledovce výrok premiéra Andreje Babiše z letošního léta: „Proč máme řešit teď, 31 let dopředu, rok padesát, jenom proto, že je tu teď taková klima atmosféra?“
V takové „klima atmosféře“, milostivě si vypůjčím termín pana premiéra, je zvyšující se frustrace i údernost hesel na transparentech demonstrujících logickým vyústěním toho, jak se v Česku ochrana světových i místních ekosystémů (ne)řeší.
Jde to vidět právě i na některých reakcích na proběhlou univerzitní stávku. Snad nejvíc upoutalo pozornost některých politiků nebo komentátorů to, že někteří účastníci stávky, jaká hrůza, prodávali marxistický časopis (ostatně to, jakou morální paniku u některých lidí vyvolává jakákoli zmínka o jednom významném evropském mysliteli, by vydalo na samostatné pojednání). Marx má na svědomí gulagy asi jako Nietzsche holokaust. Ale skrze něj můžeme najednou zdiskreditovat celý studentský protest, když se na něm přece podílejí „levicoví extremisté.“
Pomyslnou soutěž o nejhloupější odsudek akce pak asi vyhrává konstatování, jak si mohou stávkující studenti dovolit odvolávat se právě na tradici 17. listopadu.
Listopadový státní svátek je přitom jasnou upomínkou aktivního studentského stavu jako katalyzátoru nebo amplionu závažných společenských změn nebo témat. Samozřejmě – protestujícím proti nacistické okupaci i proti dožívajícímu komunistickému režimu hrozilo mnohem větší nebezpečí než dnešním stávkujícím studentům. Ale nenesou v sobě protesty minulosti právě apel na svobodu a důležitost takových vysokoškolských akcí?
A ještě se sluší připomenout jednu věc, a to bouřlivý rok 1968, potažmo celá „zlatá šedesátá.“ Jedním z hesel spojených s touto dekádou je slavné „Všechnu moc imaginaci.“ Pokud je dnes kontroverzním i to, že chce někdo měnit systém, asi jsme skutečně ztratili jakoukoli vůli ke změně, k překonávání nedokonalostí současného uspořádání. Akce vysokoškoláků studujících (nejen) obory vyrůstajících z filozofie společnosti mohou ukazovat to, co v ní teprve kvasí. Pokud se naopak budeme obelhávat, že náš systém žádné chyby nemá, pak asi skutečně nemá cenu řešit, co bude v roce padesát.
Iniciativa Univerzity za klima má za sebou, zdá se, podařenou akci.
Autor studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, stávky se osobně nezúčastnil.
