Káva, zákusky, uniforma SS. Jak se z obyčejných žen staly dozorkyně

„Pro vojenský areál hledáme zdravé zaměstnankyně ve věku 20 až 40 let,“ stojí v inzerátu německých novin z roku 1944, který slibuje dobrou mzdu, bezplatnou stravu, ubytování i pracovní oděv.

Do inzerátu se však nevešlo, že jde o uniformu SS a armádním komplexem se myslí ženský koncentrační tábor Ravensbrück.

Chatrné ubytovny pro vězeňkyně dávno zmizely. Zbývá jen prázdné, strašidelně vyhlížející pole severně od Berlína a osm obrovských vil s dřevěnými okenicemi a balkony, jejichž architektura vzdáleně připomíná středověké chalupy. Právě tyto budovy s výhledem na les a jezero obývaly obávané dozorkyně, někdy i s dětmi. Z jejich ložnic bylo možné dohlédnout i na komíny plynových komor a spoutané vězeňkyně.

„Mnoho návštěvníků se vyptává právě na tyto ženy. Lidé, kteří spravovali pole, je nezajímají,“ vypráví pro BBC Andrea Genestová, která památník na místě bývalého vyhlazovacího tábora spravuje. „Lidé neradi slyší o tom, že by i ženy mohly být kruté,“ dodává.

Většina z nich pocházela z chudých rodin, předčasně opustily školu a neměly mnoho kariérních příležitostí. Práce v koncentračním táboře pro ně znamenala vysoký plat, pohodlné ubytování či finanční nezávislost. „Bylo to atraktivnější než pracovat v továrně,“ vysvětluje Genestová.

Od raného mládí navštěvovaly spolky hitlerovské mládeže a věřily nacistické ideologii. „Měly nejspíš pocit, že podporují společnost, když dělají něco zaměřeného proti jejímu nepříteli.“

V jednom ze zachovalých domů teď probíhá výstava dobových snímků, které zobrazují, jak dozorkyně trávily svůj volný čas. Usmívají se na nich dvacátnice s hezky upravenými vlasy, které popíjejí kávu a ukusují zákusky. Na dalších se smějí a mávají, zatímco venčí své psy. Fotky působí nevinně, dokud si pozorný divák nevšimne znaku jednotek SS na jejich klopách.

V nacistických koncentračních táborech pracovalo zhruba 3500 žen. Mnoho z nich zahájilo svou kariéru právě v Ravensbrücku, některé se pak přesunuly do Osvětimi či Bergen-Belsenu.

„Byli to hrozní lidé,“ vypráví pro BBC osmadevadesátiletá židovka Selma van de Perreová, která byla za činnost v odboji uvězněná v Ravensbrücku. „Nejspíš se jim to líbilo, protože jim to dávalo pocit moci. S některými vězeňkyněmi zacházely strašně, mlátily je.“

Van de Perreové vyšla v září loňského roku kniha s názvem My Name Is Selma (Moje jméno je Selma), ve které popisuje léta v odboji i za vězeňským plotem. Její rodiče a sestra byli zavražděni v koncentračních táborech. Sama se každý rok vrací do Ravensbrücku, aby se účastnila vzpomínkových akcí, které připomínají hrůzy nacistického režimu.

Ravensbrück byl největší vyhlazovací tábor určený výhradně pro ženy. Bylo v něm uvězněno zhruba 120 000 žen z mnoha evropských zemí. Šlo o politické vězeňkyně, účastnice odboje, židovky a další „nežádoucí“ osoby. V táboře bylo zavražděno zhruba 30 tisíc z nich. V plynových komorách, oběšením nebo jen hladem, nemocí či vyčerpáním. Dozorkyně je týraly, mlátily a zabíjely.

V táborech pracovaly tisíce žen. Souzeno jich bylo jen 77 a ještě méně za své činy pykalo. Při soudních jednáních se stavěly do role nevědomých pomocnic, což jim v poválečném patriarchálním Německu často prošlo. Většina se po válce vdala, změnila si jméno a o válce už nikdy nepromluvila.

Výjimkou byla Herta Botheová, která byla po válce za své činy uvězněna. Po několika letech ji Britové omilostnili, ale lítost neprojevila. „Udělala jsem chybu? Ne. Chyba byla, že šlo o koncentrační tábor, ale kdybych to neudělala, sama bych v něm skončila. To byla moje chyba,“ pronesla tehdy ve výjimečném rozhovoru.

Podobná výmluva se ve variacích mnohokrát opakovala. Historické záznamy však ukazují, že řada dozorkyň zaměstnání v Ravensbrücku opustila krátce po nástupu, když zjistily, co skutečně zahrnuje. A nikdo je za to nepotrestal.

„Myslím, že to byly obyčejné ženy, které dělaly ďábelské věci. Může se to stát hodně lidem, i v Anglii. Může se to stát kdekoliv, kde to lidem bude dovoleno,“ odpovídá Selma na otázku, zda byly dozorkyně monstra. Lidé by proto podle ní neměli na historickou lekci zapomínat, opakovat se může kdykoliv.