Článek
Statisícové davy a záplava vlajek, na které evropské oči nejsou zvyklé. Katalánské rudožluté zástavy mají do několika dnů vlát nad samostatným státem - alespoň podle čerstvých slov prezidenta autonomního Katalánska, Carlese Puigdemonta.
Světové agentury ale většinou ignorovaly záplavu jiných vlajek - vlajek jednotného Španělska. V posledních dnech jimi španělští nacionalisté poseli Madrid na znamení toho, že nikdy nepřipustí naplnění snu o samostatném Katalánsku.
Nejsme svědky pouze boje španělského státu s katalánským separatismem, ale střetnutí dvou nacionalismů, které živí jeden druhý. Záběry těžkooděnců, kteří dupou na prsty pokojně demonstrujícím občanům vlastního státu a vláčí je za vlasy po zemi, lze bez toho jen těžko pochopit. Stejně jako ničivou sílu, kterou tento konflikt skrývá. O to riskantnější je, že dvojice mužů, kterým historie přiřkla úkol doutnající nálož zneškodnit, je ve vleku hlasů z ulice.
Pan „počkám, nevím na co“
Vyčkávat, nespěchat, vysedět problémy. Taktika, která se španělskému premiérovi Marianu Rajoyovi už mnohokrát vyplatila. Tentokrát se mu může vymstít.
Když Rajoy oznamoval po děsivých scénách z barcelonských volebních místností, že se zde žádné referendum nekonalo, zdálo se, že se inspiroval tradicí velkých španělských surrealistů. Popíráním reálné síly katalánského nacionalismu se ostatně vyznačuje Rajoyova politika od okamžiku, kdy převzal úřad.
Poslední dny na tom nic nezměnily. Odmítání jakéhokoliv, byť jen taktického vyjednávání spolu se strategií demonstrace síly vydláždilo cestu k absurdně brutálnímu zásahu španělské policie. Ten ale zároveň znamená velkolepý vlastní gól, který si Rajoyova vláda střelila v zápase o zachování celistvosti země. Katalánci nemají žádný legitimní důvod k naplnění separatistických snů. Jedinou pochybnost vzbuzuje právě řádění těžkooděných primitivů, které vláda toleruje a podněcuje.
Rajoyův plán, který se nebezpečně blíží absenci plánu, pokračuje. Zároveň rostou emoce. Nebylo by divu, kdyby se velká část dosud umírněných Katalánců už necítila jako občané Španělska, ale jako španělští poddaní. Vedle toho hlásí rekordní nábor nových členů krajně pravicové hnutí Vox, které chce za každou cenu bojovat za španělskou celistvost.
Pan „zašel jsem příliš daleko“
Carles Puigdemont je zrcadlovým odrazem Rajoye. Už řadu let odmítá jednat o čemkoliv jiném než o datu referenda o nezávislosti. Stejně dlouho také používá taktiku konfrontace a rozdmýchávání vášní.
Referendum o samostatnosti nechal vyhlásit v rozporu s platnými zákony. I kdyby tomu tak nebylo, jeho výsledky jsou naprosto neprůkazné. Hlasovalo jen zhruba 40 % katalánských voličů, velkou část volebních lístků policie zkonfiskovala, o regulérnosti sčítání zbytku můžeme mít vážné pochybnosti. Ohlášených víc než 90 % ve prospěch nezávislosti odráží spíše přání katalánských nacionalistů než realitu. Tím spíš, že při posledních volbách nepodpořila nacionalisticky laděné strany ani polovina voličů.
Puigdemont prostřednictvím referenda dosáhl jednoho ze svých cílů: přivést do ulic statisíce lidí. Jenže právě v této chvíli se také zalekl.
Jednostranné vyhlášení katalánské nezávislosti nemá šanci na uznání kteréhokoliv z významných evropských států. Zřejmě by po něm následovalo uzavření autonomních katalánských institucí, jejich převzetí Madridem a další konfrontace a násilnosti.
Proto Puigdemont, i podle hlasů ze svého okolí, zoufale volá po zprostředkování ze zahraničí. Pokud by dokázal, aby ve sporu o budoucnost Katalánska mezi Madrid a Barcelonu vložil třeba Brusel, mohl by se ctí vycouvat z pasti, kterou sám pomáhal nastražit.
