Ženy na zahraničních misích: „Byla jsem rozhodnutá, že budu střílet“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Prap. Eva Staňková

Do armády nastoupila Eva Staňková jako civilní zaměstnanec hned po maturitě. „Vyrůstala jsem v rodině vojáka z povolání, ale nikdy by mě nenapadlo, že jednou ze mě bude člověk, který obléká uniformu,“ říká.

Vojákem z povolání se stala až ve svých 37 letech, kdy si prošla klasickým výcvikem základní služby ve Vyškově. „Pracovala jsem v Brně na základně neopravovaného materiálu, ale protože se snižovaly stavy občanských zaměstnanců, tak mi tehdejší velitelka, shodou okolností to byla žena, řekla, ať to vyzkouším,“ vzpomíná.

Po ukončení výcviku se vrátila do Brna, kde zastávala pozici náčelníka oddělení likvidace a vyřazování. Později působila v Praze a v Brně v rámci komunitního centra pro válečné veterány. „Mám vystudovanou sociální péči a sociální pedagogiku a baví mě naslouchat a pomáhat lidem,“ vysvětluje.

Na zahraniční misi do Afghánistánu odjela v roce 2017. Pracovala na velitelství v Kábulu, kde měla za úkol podporu všech českých jednotek, které v té době v zemi působily. „Pocházela jsem z logistického útvaru, takže jsem měla za úkol převzít, evidovat a následně převést veškerý materiál, který šel z republiky. Nevyjížděla jsem na patroly, nebyla jsem ten klasický voják, jak se říká, ‚v poli‘. Byla jsem správcem armádního majetku a pracovala jsem převážně z kanceláře.“

Jaké to pro vás bylo po návratu z mise?

Když jsem přijela domů, tak jsem skutečně měla problém začít normálně fungovat jako máma a žena. Vůbec se mi nechtělo mluvit o tom, co jsem si tam za těch sedm měsíců prožila. Já jsem se nedostala do žádné ostré střelby, ale základna byla napadena v době, kdy jsem nebyla v kanceláři a neměla jsem u sebe dlouhou zbraň. Byl to pro mě traumatický zážitek. Měla jsem do návratu asi pět týdnů a byla rozhodnutá, že budu střílet, protože chci znovu vidět svoji rodinu.

Pomohla vám zkušenost z mise při vaší práci s válečnými veterány?

Ano, dá se říct, že jsem na jejich vlně. Když jsem byla v Praze, tak si mě vyloženě vyžádala jedna veteránka, která chtěla mluvit pouze se ženou, jež si prošla misí.

K Policii České Republiky Milena Mönttinen nastoupila v roce 1992. Pracovala na oddělení cizinecké policie ve Zlíně. V roce 2000 se jí podařilo udělat testy pro vstup do mírové mise OSN v Kosovu a v prosinci téhož roku tam také odcestovala.

„Nahrazovali jsme celý policejní sbor, který tam v té době vůbec neexistoval. Mise OSN zahájila proces znovunastolení státu a k tomu potřebovala mezinárodní společenství. Byli tam doktoři, administrátoři, lidé přes kulturu, policie a vojsko, které udržovalo pořádek. Já, protože jsem pracovala u cizinecké policie, jsem dostala práci na letišti. Zajišťovali jsme tam ochranu, kontrolu dokladů, vyšetřování falzifikátů a různých kriminálních činů. Bylo to velice náročné, protože jsme tam byli těsně po válce. Někdy nebyla 2-3 hodiny denně elektřina, nebylo tam osvětlení, všude ještě hořely různé věci a budovy a bylo tam hodně děr od bomb. Také jsme si museli sami zajistit ubytování, nakupovat si jídlo a postarat se o sebe i co se týká bezpečnosti,“ vzpomíná na působení v Kosovu.

Proč jste měli oproti vojsku tak rozdílné zázemí?

Vojsko už mělo zkušenosti se zahraničními misemi, ale policie ještě nikdy žádný kontingent nevysílala. My jsme byli úplně první. Oni nám třeba dali výbavu do války, pak zjistili, že to nepotřebujeme a že kluci k těm svým profesím potřebují úplně jiné vybavení.

Na letišti působila přes rok, poté vystudovala tříměsíční pedagogický kurz, složila zkoušky a začala vyučovat sbory OSN a lokální policejní příslušníky. Na konci roku 2002 se vrátila do České republiky. Po návratu dostala práci na ředitelství cizinecké policie v Brně na oddělení Schengenu. „Náplň mé práce byla naprosto jiná, než co jsem dělala, v čem jsem měla úspěch, a nelíbilo se mi to,“ říká.

O rok později od policie odešla a v roce 2004 se vrátila do Kosova jako zaměstnanec OSN.

Jaká byla vaše práce pro OSN?

Pracovala jsem jako UN Security a byla jsem kmenový zaměstnanec OSN. Bylo to něco jako policie, ale v rámci OSN. Měli jsme na starost zaměstnance OSN na území mise. Vykonávali jsme práci detektivů, policistů, ochranářů, co bylo potřeba. Hodně lidí bylo vykradeno nebo napadeno a to jsme řešili my. Také jsme posuzovali trestné činy, které se týkaly zaměstnanců mise.

Později ještě pracovala pro Evropskou unii v rámci EULEX mise v Kosovu, než se v roce 2012 nastálo vrátila do Česka.

Miriam Navrátilová po maturitě nastoupila jako voják základní vojenské služby na praporčickou školu do Prahy. Poté působila v Hradci Králové jako velitelka čety a učila morseovku. Prošla také útvary v Olomouci, v Přerově a v Kroměříži, než zakotvila v Hranicích na Moravě.

Přestože původně začínala u letectva, v průběhu kariéry modrou uniformu vyměnila za zelenou a přešla k pozemním silám. Po mateřské dovolené se vrátila k rotě v Hranicích na Moravě a momentálně tam pracuje jako administrativní pracovník.

Na misi do Kosova odjížděla v roce 2006 jako náčelník spojovacího uzlu. V pozici velitelky rádiového družstva vedla tým radistů a spojařů a zajišťovala veškerou komunikaci. V okolí základny bylo několik takzvaně hluchých míst a komunikační stan byl tak jedinou možností, jak vzájemně propojit hlídkující patroly.

„V té době už to byla spíše mírová mise, a když jsme na začátku roku 2007 odjížděli, tak tu naši základnu rušili. Obdivovali jsme našeho technika roty, protože i když spojařská auta na základně Gazela byla velmi dlouho, dokázal je vždy udržovat v provozu, a my je tak mohli převézt na hlavní základnu,“ říká.

Své působení v zahraničí zakončila obchůzkami a hlídáním objektu uzavírající se základny.

Jak jste vnímala rozdíly mezi životem doma a na zahraniční misi?

Pro mě bylo nejhorší vidět ty místní děti, jak chodily žebrat. Člověk byl pak rád, že je doma.

Kdybyste dostala nabídku někam znovu vyjet, využila byste jí?

Já už mám teď rodinu, mám dítě. Možná kdyby byl syn starší, ale tím, že je na prvním stupni základní školy, tak teď nechci.

Jaké to je být žena v armádě?

Myslím si, že to hodně záleží na člověku a jeho povaze. V minulosti jsem se bohužel setkala s nepříjemným chováním od nadřízeného, ale nejsem typ, který by se snadno postavil do konfliktu. Dnes je to ale jiné a ty nové holky, co teď přicházejí do armády, jsou sebevědomější a nebojí se vyjádřit svůj názor.

Jsou podle vás v armádě stále lidé, kteří si myslí, že tam ženy nepatří?

To si myslím, že ano. Ale je to spíš menšina, jednotlivci.