Článek
„Myslím, že vím, za kým jdete,“ mrkne na nás žena s východním přízvukem a naznačí, abychom ji následovali do schodů. „Pojďte za mnou,“ usměje se vlídně a odemkne vchod, za nímž stoupají prudké schody.
„Máte návštěvu,“ volá nahoru, kde nás se svou partnerkou Helenou Machačovou vítá poslední žijící „Čechoslovák“, který za druhé světové války sloužil u britského královského letectva RAF. Jiří Pavel Kafka právě dnes slaví své 99. narozeniny.
„Pojďte dál, dáte si s námi kávu,“ usmívá se muž, kterému byste při hádaní věku snadno ubrali 20 let. I přes svůj neobyčejný věk stojí rovně jako voják a v očích mu přeskakuje jiskra junáka.
Jeho boj proti nesvobodě neskončil v květnu před 78 lety, ale trvá dodnes. Souvislost mezi tím, co se dělo ve světě tehdy a čeho jsme svědky dnes, vnímá zcela zřetelně. „Všechno se to opakuje jak přes kopírák,“ porovnává události z druhé světové války se současným děním, které se ho osobně dotýká, protože už od začátku Putinovy speciální operace pomáhá válečným uprchlíkům z Ukrajiny.
„Na začátku jsme tu měli 21 lidí, teď jich tu žije 16. Někteří přišli z těžce zkoušených oblastí jako z Chersonu, Mykolajiva nebo Charkova,“ vypočítává a líčí, jak některé matky s dětmi po šestidenní cestě sotva stály na nohou.
Jiří Pavel Kafka je poslední žijící Čech, který sloužil za druhé světové války v RAF. Dnes, tedy 2. května 2023, slaví 99. narozeniny.
Přetisk z knihy Rytíři nebes, v níž Jan a Sabina Kratochvílovi zachytili osudy členů 311. československá perutě. Jiří Kafka stojí před letounem B-24 Liberator, na němž létal patroly nad Atlantikem.
Společná fotka s partnerkou Helenou Machačovou.
Nášivku Czechoslovakia nosili na rameni všichni českoslovenští letci. V protektorátu za ni hrozila smrt. Vpravo je Jiřího o rok mladší bratr Felix.
S Helenou Machačovou si prohlížejí snímek ze střeleckého kurzu.
Na snímku ze střeleckého kurzu je Jiří ve druhé řadě šestý zprava. Všichni Poláci byli do roka mrtví. Létání v bombardérech bylo extrémně rizikové. Jen ze 311. perutě padl každý třetí.
Jiří s Helenou od začátku ruské speciální operace poskytují azyl uprchlíkům z Ukrajiny. Nyní jich ubytovávají 16.
Společný výcvik se svou posádkou absolvoval na Bahamách. Pavel Wechsberg, který se později přejmenoval na Vranského, byl Jiřího dlouholetým přítelem. Zcela vpravo je velitel Rudolf Protiva.
Po druhé světové válce se vrátil zpátky do Anglie a část život prožil v Izraeli. Hebrejsky se stále domluví.
V roce 1942 byla již zdecimovaná 311. československá peruť převelena k pobřežnímu letectvu a své staré Wellingtony nahradila čtyřmotorovými Liberatory vybavenými radarem pro vyhledávání hladinových plavidel a ponorek.
Jiří Pavel Kafka žije v Praze v Kobylisích. Uniformy nevyhledává, lépe se cítí v civilu.
Vpravo vyčuhuje Liberator pobřežního letectva. Jiřího kamarád Pavel Wechsberg je v druhé řadě první zprava.
Jiří Pavel Kafka věří, že Evropa se musí postavit Rusku stejně jako se postavila Hitlerovi.
Zatímco si prohlížíme obrazy a fotografie v pokoji s výhledem na celou Prahu, Jiří začíná vyprávět svůj životní příběh. Narodil se na Smíchově a po prvních pěti letech života se s rodiči přestěhoval do Pařížské ulice.
Tatínek coby advokát a starosta židovské obce vnímal, co se děje v Evropě, a jasně si uvědomoval nebezpečí hrozící jeho rodině s narůstajícím antisemitismem. „Nebylo to jenom v Německu, ale takové nálady byly i v Československu. Pamatuji si stranu, který měla volební slogan Volte osm proti křivým nosům,“ říká Jiří Pavel Kafka a dodává, že je to ta samá nenávist, která mnoho lidí živí i dnes.
Wintonovy děti
Před Hitlerem Jiřího i jeho mladšího bratra Felixe zachránil Nicholas Winton, který v roce 1939 domluvil převoz 669 židovských dětí z tehdejšího Československa do Anglie.
Jiří svým rodičům naposledy zamával z okna vlaku na pražském hlavním nádraží na konci června roku 1939. „Jak jsem to tehdy vnímal? Asi jako každé dítě, když se loučí s maminkou a tatínkem. Věděli jsme moc dobře, co se v Evropě děje a do čeho jdeme,“ vzpomíná Jiří na den, který mu dost možná zachránil život.
Jiří Pavel Kafka (v zadní řadě třetí zprava) se svou posádkou před letounem B-24 Liberator.
Zatímco většina Wintonových dětí si v Anglii našla náhradní rodinu, Kafkovi si přáli, aby bratři Jiří a Felix zůstali spolu. Dvou dospívajících mladíků najednou se nikdo nechtěl ujmout, a tak skončili na internátu. Do Anglie mezitím přijel i jejich otec, který se zde snažil vyjednat podmínky pro přijetí dalších židovských dětí z protektorátu. V září 1939 ho zde zastihl i začátek války, který mu znemožnil návrat do Prahy.
Válka rodinu Kafkových rozdělila. Zatímco otec a synové byli v Anglii, maminka zůstala v protektorátu. Protože pocházela z prominentní židovské rodiny, skončila v ghettu v polské Lodži dlouho před tím, než začaly první transporty do Terezína.
Před zplynováním ji ve vyhlazovacím táboře Osvětim zachránila „kápo“ z ženského baráku. Když se hlásil apel na nástupišti, řekla jí, ať se schová v ubytovnách. Ten den šel celý barák do plynu, jen Jirkova maminka přežila a později se dostala na nucenou práci ve Slezsku, kde ji zastihl i konec války.
Ke královskému letectvu
Jiří mezitím v Anglii dosáhl plnoletosti a jako většina mladých mužů se chtěl stát pilotem. Do pilotní školy se mu ale nepodařilo dostat. K přímluvě na patřičných místech se snažil přesvědčit i svého otce, který pracoval v Anglii pro československou exilovou vládu a měl dobré styky s Janem Masarykem, ale táta s tím nesouhlasil. „Řekl, že jestli se chci zabít, tak ať si to zařídím sám,“ vzpomíná Jiří, který se nakonec dostal k 311. československé bombardovací peruti. Ta byla kvůli těžkým ztrátám převelena z náletů na kontinent k pobřežnímu letectvu a potřebovala doplnit stavy, aby mohla provádět hlídkové lety, ničit lodě i ponorky a chránit konvoje zásobovacích lodí v Atlantiku.
Kurz na střelce a radiotelegrafistu absolvoval v Británii společně s polskými žáky. „Tady na té fotce jsme v dolní řadě. Poláci stáli nad námi, všichni byli do půl roku mrtví,“ říká Jiří, který se se svou posádkou sehrál během výcviku na Bahamách a pak na palubě čtyřmotorového Liberatoru nalétal přes 400 operačních hodin.
Na snímku ze střeleckého kurzu je Jiří ve druhé řadě šestý zprava. Všichni Poláci byli do roka mrtví.
Zažil i požár na palubě a největší strach měl při situaci, kdy se v pumovnici jeho letounu uvolnila bomba. Volně se tam kutálela a mohla kdykoli explodovat. V takovém případě by letoun naložený palivem pro dlouhé hlídkové lety shořel jako papír.
„Pilot nehnul brvou a bombu vypustil. Viděli jsme, jak vybuchla při dopadu na hladinu,“ říká letec, který jinak své válečné zkušenosti spíš zlehčuje a nepotrpí si na uniformy ani oficiality.
Uniformy nenosí
„My jsme jenom létali, na žádný hrdinský příběh by to nebylo,“ myslí si muž, který každoročně přijímá blahopřání z britské ambasády nebo Ministerstva obrany a pravidelně za ním jezdí na návštěvy letečtí fandové z Česka i zahraničí.
On sám srazy veteránů nikdy nevyhledával a i když v roce 1994 přijal pozvání do Normandie na oslavu padesátiletého výročí vylodění s účastní britské královny, vyrazil v civilu a bez medailí. „Beztak jsi mi uniformu vyhodila,“ směje se na svou partnerku, která mu jemně připomíná, že to udělala už jeho první žena Dorothy.
Komunistický režim ho v 70. letech zbavil československého občanství, zpět ho získal po sametové revoluci.
Po komunistickém puči v únoru 1948 začala perzekuce příslušníků západního odboje a poté, co mu v prosinci 1948 zemřel otec, rozhodl se Jiří pro návrat do Anglie, kde zažádal o občanství. Komunistický režim ho v reakci na to degradoval a v 70. letech zbavil českého občanství.
I když část života strávil se svou manželkou a dětmi v Izraeli, Jiří se do Československa vrátil ihned po sametové revoluci. Do Prahy původně přiletěl, aby se setkal se svým přítelem a kolegou z 311. perutě Pavlem Vranským, ale nakonec zůstal natrvalo. „Vidíš, a už tady jsi 33 let,“ říká jeho partnerka Helena, s níž nyní vede na dálku válku proti Putinovi.
„Když můžeme, tak pomůžeme. Je to jediná správná věc, jakou můžeme udělat,“ říká poslední žijící Čech, který v řadách RAF bojoval proti Hitlerovi.
