Fotky: Jak vězni vychovávají psy pro nevidomé

Při příchodu do věznice očekávám velkou bezpečností prohlídku, a tak už s předstihem uklízím všechno kovové, abych nezdržoval připravenou proceduru. Mé obavy jsou ale plané.

V otevřené věznici Jiřice to tak nefunguje. Jsou tu totiž vězni zařazení do nízkého stupně zabezpečení, což znamená, že představují nejnižší možné riziko pro okolí. „Jsou to lidé, kteří se intenzivně připravují na přechod do civilního prostředí,“ vysvětluje vedoucí oddělení výkonu trestu pro objekt otevřené věznice Hana Prokopová.

I pohled na věznici je oproti té „normální“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ velké –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jak ji tu místní nazývají, obrovský. Žádné ostnaté dráty a minimum kamer. U vchodu mne vítá lama, a pak taky klokan a páv. A po otevření posledních dveří i jeden z budoucích vodicích psů Zeus. Zkrátka nepřijdete si tu jako ve vězení.

Věznice inspirovaná skandinávským stylem pobere 32 věznů. V listopadu oslavila sedm let fungování a má za sebou hmatatelné výsledky. Pyšní se penologickou recidivou 17 % (pozn. red.: penologická znamená, že se započítávají pouze zavření vězni, lidé s podmínkou nejsou započítáni). Pro představu celorepubliková recidiva, tedy počet lidí, co se po propuštění z výkonu trestu vrátí zpátky za mříže, je 70 %.

Prokopová si tento pozitivní výsledek otevřené věznice vysvětluje jasně. „V rámci takové malé skupiny vám nikdo neunikne, můžete pracovat s každým individuálně,“ vysvětluje. Lze tak reagovat na potřeby každého pachatele, což vede k lepším výsledkům a nižší recidivě. Problém klasického věznění vidí v tom, že v normální věznici je mnoho trestanců a zároveň nedostatek odborného personálu, který by se vězněným věnoval.

„Je čas, aby si lidé uvědomili, že vězeň nemusí být ten s koulí u nohy, co dře v dole a dostává krajíc chleba denně. Těm, kteří projeví zájem, je potřeba dát šanci, má to výsledky,“ podporuje projekt otevřené věznice pedagog volného času Pavel Kadlec.

V rámci otevřené věznice se všechny tyto problémy řeší, třeba podpůrnými programy, jako je právě předvýchova vodicích psů. Tlapka v dlani, jak se projekt nazývá, má základy v USA. Prokopová si projekt pochvaluje. „Nyní máme sedmý běh, první z pejsků už jsou u nevidomých,“ ukazuje snímky zvířecích pomocníků vyvěšených po stěnách vychovatelny.

V současné době jsou na předvýchově retrívří bratři Zeus a Zirkon, o které se starají vězni Marek a David. Svěřené důvěry si váží a své chlupaté kamarády chválí, i když přiznávají, že začátky byly těžké. „Prvních čtrnáct dní jsme se vůbec nevyspali,“ líčí odsouzený David, „každé dvě hodiny jsme s nimi museli chodit na záchod“. Marek ale hned doplňuje, že čím jsou starší, už je to čím dál větší radost.

Nyní tříměsíční štěňata i nadále potřebují více jak standardní péči, třeba při chození ven. Vězni ale s touto potřebou umí počítat. „Musíme s nimi dojít večer v půl jedenácté a ve čtyři ráno se zas musíme vzbudit, je čas,“ vypráví David. A Marek ho hned doplňuje. „Abychom se tak nějak vyspali, máme dva pomocníky na vstávání. Tihle pomocníci nám pak pomáhají třeba i během toho, když jsme v práci a musíme je tu nechat,“ vysvětluje.

Tyto aspekty výchovy psů z pedagogického pohledu vychvaluje i Hana Prokopová z vězeňské služby. „V předvýchově vodicích psů je spousta terapeutických rozměrů,“ vysvětluje. „Vězni je musí krmit a cvičit, posiluje to jejich zodpovědnost. Vězeň si na pejska zvykne, začne ho milovat, a pak přijde ztráta, najednou má možnost cítit nějaké další city,“ dodává.

Citové pouto si přiznávají i sami vězni. „Oni nechtějí, aby vám pes přirostl k srdci, ale to nejde, hnedka jak přijedou, tak se zakoukáte,“ říká David nadšeně, když hladí svého psa jménem Zeus, kterému zkráceně říká Ziky. Projekt chválí. „Je to dobrý pocit, že pomáháte někomu jinému, že to neděláte pro sebe,“ říká hrdě.

V rámci specifické výchovy vodicích psů mají vězni rozšířené možnosti. Když si dají žádanku, mohou se psy vyrazit každý týden do reálného prostředí. Mohou tak psa cvičit na skutečných situacích ve vlaku, v metru, zkouší s nimi chodit i do obchodů. Pravidla mají jasně daná, vždycky musí dopředu říct, jakou přesnou trasu se psem absolvují a pak doložit jízdenky, aby bylo vidět, že ji opravdu dodrželi.

Marek je s jeho psem Zikym zvyklý, zvládli takhle spolu už pár cest absolvovat. „Já s ním budu mít premiéru, pojedu do Boleslavi a budeme zkoušet obchody, tak jsem zvědavý, jak bude reagovat,“ svěřuje se David při pohledu na Zea.

Předvýchova vodicích psů je specifická. Psi na sobě nosí označení toho, že budou vodicími psy, z toho jim plyne například povolený vstup do obchodů nebo do dopravních prostředků bez košíku. „Většinou je to bez problému, jen jednou jsem měl problém s řidičem autobusu, který nechtěl Zikyho vzít bez košíku, ale nakonec jsme se domluvili,“ říká Marek.

Marek se zároveň dozvídá velkou novinu. Měsíc a půl nazpátek si podával žádost o podmínečné propuštění, ale s kladným výsledkem ani trochu nepočítal. „Tak teďka jsem naštvaný, to jsem fakt nečekal,“ říká překvapeně odsouzený Marek, když mu novinku o jeho propuštění oznamuje vězeňská vychovatelka. Znamená to jediné, za pár hodin opustí brány věznice a vydá se na svobodu. Ale jeho pes Ziki bude muset zůstat tady.

„Moc se mi nechce, ale jenom kvůli němu, kdyby nebylo jeho, tak bych šel hned,“ říká mi. Je na něm vidět smutek z toho, že svého nového chlupatého kamaráda bude muset předat jinému ze zájemců. „Je to těžké, chodí se mnou spát, vstáváme spolu, a teďka tu nebudu,“ říká sklesle. „Kdo se o něj bude starat? Bude mi po něm smutno.“

„Když jdete z výkonu trestu, začátky jsou těžké, není pořádně kde bydlet, musíte se postarat sami o sebe. Postarat se o psa je vlastně těžší než se postarat sám o sebe,“ říká Marek trochu zahořkle. Život se psem si ale zamiloval. Až se stabilizuje po návratu z vězení, psa si prý chce pořídit, nejdřív ale za půl roku. „Bude to výzva.“