Válka jim zpřetrhala sny, vzala domovy. Nezlomily se, v Česku slaví úspěch

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Než se na její vlast začaly valit přes východní hranici ruské tanky, žila Anna v Charkově. A na Charkovské národní univerzitě V. N. Karazina studovala organickou syntézu.

Bezprostředně po ruské invazi v únoru 2022 nabídl český výzkumník Petr Kovaříček na sociálních sítích, že ve své skupině na VŠCHT v Praze zaměstná ukrajinské vědkyně, pro něž to už není v rodné zemi bezpečné. Ozvala se mu i Anna. Anna Heleveria, doktorandka z Charkova, která svůj výzkum zaměřila na organickou syntézu.

Z Ukrajiny utíkala před ruskými okupanty společně se svojí tehdy šestiletou dcerou. Cestovaly vlakem, v jednom kupé namačkaných patnáct lidí, okna zatemnělá před možnými ostřelovači. „Kvůli neprostupnosti přechodů v Przemyśli a Užhorodě jsme nakonec jely přes Maďarsko a po čtyřech dnech cesty se nám podařilo dorazit v pořádku do Prahy,“ vzpomíná Anna, zatímco sedíme v univerzitní laboratoři.

Ve skupině na VŠCHT začala pracovat hned v březnu 2022, a to na projektu, který kombinuje její expertizu z Charkova se zaměřením na povrchy a katalýzu. Během svého působení v Česku získala Anna dva granty, a to od nadace Experientia a od evropského programu Marie Curie-Skłodowská Action, což je jedno z nejprestižnějších evropských výzkumných stipendií.

Současně dostala na univerzitě od vedoucího Petra Kovaříčka příležitost pokračovat na postgraduální studium, a získat tak český doktorský diplom.

Oksana se před ruskou invazí věnovala s bratrem cestovnímu ruchu a ve volných chvílích i tvorbě vitráží. Ty jsou pro ni dnes hlavní pracovní náplní.

Rodina paní Oksany se rozhodla opustit Ukrajinu den po vypuknutí války. Její manžel, který pracuje pro litevskou firmu, byl tou dobou akorát na cestě domů. Na Ukrajinu však už nedorazil, s Oksanou a jejich synem se setkali na polských hranicích.

„Na balení nebylo moc času ani prostoru,“ vypráví Oksana ve své skromně vybavené pracovně v centru Českých Budějovic. „Zabalila jsem své nářadí, náčrty a ‚mašinky‘ na výrobu vitráží, syna Ivana, dva psy a vyrazili jsme na cestu.“ Nejprve vlakem z Dněpru do Lvova, pak pěšky přes hranice.

V Česku našli pomoc u pana Petra, který je nechal tři měsíce bydlet u sebe na chalupě. Pak jim pomohl najít byt v Českých Budějovicích, kde do dneška žijí.

Oksana se vitrážím věnuje čtyři roky. První rok se učila od ukrajinského vitrážníka, zbytek dovedností pochytila z YouTube. V Česku si přes všechna úskalí založila živnost a své vitráže prodává přes internet. Jejími zákazníky jsou často Američané a Britové, nyní od ní začínají kupovat i čeští zákazníci, z čehož má velkou radost. Velkou inspirací je pro ni česká příroda, kterou ve svých vitrážích zobrazuje.

Anastasiia před ruskou invazí působila jako živnostnice, v Kyjevě se věnovala projektovému managementu pro nizozemskou IT firmu.

Prvních pět dní po ruské invazi prožila v Kyjevě u přítele doma. Tendenci opustit válečné území měla prý už od začátku, naslouchala však těm, kdo říkali, že ta hrůza přeci nemůže trvat dlouho. „Všichni případné opuštění země oddalovali,“ vzpomíná na pocity z počátku ruského útoku. „Jednoho dne v noci mě probudil ohromný výbuch. Pak jsem ráno viděla, že raketa vážně poškodila panelák plný civilistů v sousedství. To byl pro mě moment, kdy jsem si řekla, že je čas odejít,“ vypráví.

Vzala svou kočku Sonyu a vyrazila na cestu. Podařilo se jí dostat do naprosto přeplněného vlaku směr Vídeň. „Vlak pořád zastavoval, cesta trvala celý den. Nebylo kam si sednout, cestu jsem strávila v prostoru mezi vagony,“ líčí.

Ve Vídni Annu vyzvedl bývalý přítel, který ji dovezl do Prahy. Strávila u něj první tři týdny, pak tři týdny v hotelu - jednoho z mála, kde mohla být se Sonyou. A pak ještě další tři týdny u kamarádů.

V květnu se na ni usmálo štěstí. Našla si práci a zároveň i podnájem. Od té doby úspěšně působí jako projektová manažerka v pražské IT firmě. Ve volném čase lektoruje hodiny tance.

Oksana před ruskou invazí pracovala sedm let jako neonatoložka, zabývala se péčí o novorozence, zvláště ty předčasně narozené. V perinatologickém centru Dněprské nemocnice za tu dobu pomohla odrodit stovky dětí.

Mladá doktorka se rozhodla opustit Ukrajinu asi měsíc po invazi. Přijela s tehdy pětiletou dcerou žlutým evakuačním vlakem. První dny byly velmi náročné a strávily je na ubytovně. „Měly jsme štěstí na lidi, brzy jsme si našly první kamarády,“ vypráví Oksana během pauzy, kterou si udělala během své služby v pražském Motole.

Největší oporou jí byla kamarádka Linda, jež jim s dcerou pomohla najít bydlení, ve kterém od té doby žijí. „Jsme tam moc šťastné, máme úžasné majitele. Majitelka Zuzana mi každý den volala a ptala se, jak nám může pomoci a jak se máme,“ vzpomíná Oksana. S úsměvem dodává, že tohle všechno pro ni hrozně moc znamená.

Dál s nadšením pokračuje ve své práci. Zpočátku působila v UA pointu Fakultní nemocnice v Motole; ambulanci poskytující primární péči ukrajinským válečným uprchlíkům. Chtěla se však co nejdřív vrátit za těmi nejmenšími.

Podařilo se, začala v Motole pracovat na pediatrii. „Momentálně jsem na kojeneckém oddělení, kde léčím děti z různých patologií. Jsem šťastná, že mohu pokračovat v práci, na kterou jsem vystudovala a která mě naplňuje,“ říká.

Oksana se momentálně připravuje na aprobační zkoušku, která jí dovolí plnohodnotně se věnovat lékařské praxi v Česku. (Na Ukrajině platí jiná lékařská osvědčení, a proto je potřeba projít atestací, pozn. red.)

Karina před ruskou invazí studovala Kyjevskou cirkusovou akademii a plně se věnovala cirkusovému umění, které dělá od tří let.

Opustit Ukrajinu a dále se plně věnovat cirkusovému umění se na akademii rozhodli všichni společně. Prorektorce Kyjevské akademie cirkusových a scénických umění Nině Aray se podařilo domluvit azyl v pražském divadelním souboru Cirk La Putyka.

Týden po začátku války už byla tehdy šestnáctiletá Karina společně s dalšími šesti kamarády na cestě. Z Kyjeva jeli vlakem do Užhorodu, pak autem na ukrajinsko-polskou hranici, kde už je čekali lidé z Cirku La Putyka.

Po příjezdu se dali všichni hned do práce. Pro české publikum začali připravovat vystoupení Boom vol. 1. „Pracovali jsme na tom tři dny. Byla jsem strašně nervózní, nemohla jsem uvěřit tomu, že zase děláme show,“ vzpomíná. „Lidé reagovali moc pěkně, někdo dokonce i brečel,“ popisuje Karina emoce po prvním českém představení.

Nyní pokračuje v práci v Cirku La Putyka, před chvílí jí v prostorách Jatek78 skončil další trénink. Chystá spolu s kolegy dvě nové show, první má mít premiéru na začátku května. Věnuje se i vedení dětí k cirkusovému umění. Přiznává, že ze začátku pro ni bylo těžké v novém prostředí komunikovat. „Bála jsem se, že mi lidé nebudou rozumět, pak jsem začala učit děti a bylo to hned lepší.“

V nejbližší budoucnosti má v plánu zůstat v Praze a dále působit v Cirku La Putyka.

produkce: Markéta Susová

s přispěním Petra Juny, Petra Švihela a Michaely Rambouskové