Článek
Kdo má v současnosti vkladní knížku, stačí mu, když s ní zajde na přepážku a jednoduše si z ní vybere či uloží peníze, anebo je na ni může poslat i elektronicky.
V minulosti to tak jednoduché nebylo. Ke vkladní knížce musel mít klient banky průkazní lístek, který měl zajistit vyšší bezpečnost jeho vkladů, tedy to, že si je nevybere někdo nepovolaný.
Historické knížky také zachycovaly dobová moudra, říkanky a rady ke spoření i návod, co dělat, když se ve válce blížil nálet. Napsaná moudra se však neomezovala jen na hromadění peněz, ale snažila se ze střadatele vychovat „dobrého“ člověka.
Růžová spořitelní knížka patřila Češce Antonii Schönové z Dolního Rychnova (Unter Raichenau), babičce čtenáře SZ Byznys Jaroslava Brůhy, která se provdala za Němce.
Knížka byla vydána v roce 1945 v Sokolově (Falkenau) a bylo na ní uloženo 1 400 říšských marek (RM), které byly oficiálním platidlem v Německu. S těmito penězi se po 2. světové válce už nic nedělo a nikdy nebyly vybrány.
V knížce bylo přidáno upozornění pro případ náletu.
Tato vkladní knížka patřila matce pana Brůhy, Květě Schönové, a byla založena v roce 1942.
Rodinnou situaci popisuje Brůha takto: „Vím, že babička byla v domácnosti a děda ve sklárně. Jako důležitý pracovník byl ‚vyreklamován‘ a nemusel do války. Oba bydleli v jednopokojovém továrním bytě a jejich životní úroveň byla na tu dobu standardní.“
„V roce 1945 byl vklad 1 044 RM (říšských marek) převeden na 10 442 korun. Poslední výběr byl vykonán v roce 1 951 a zůstatek ve výši 4 849 Kčs už vybrán nebyl,“ dodává.
Helena Kováčová objevila doma vkladní knížku svého otce Vladislava v pozůstalosti po babičce v roce 1997.
Založena byla v roce 1943, když bylo malému Vladislavovi 12 let.
Když ji doma otec i dcera objevily, byly už vklady propadlé a nešly vybrat. Vkladní knížka tak zůstala v rodině na památku. Zajímavá je poznámka banky, která v políčku určeném na zapsání výše vkladu slovy upozorňuje, že slovy se částky nezapisují.
Knížku s včeličkou, jako symbolem spoření, nám zaslal Ladislav Krčmář, když se probíral rodinnými poklady, které zdědil v roce 1975 po otci.
Knížka byla založena patrně během 2. světové války a obsahovala slova učitele a novináře Jana Klecandy. Zajímavá byla tím, že měla filozofický rozměr – spoření brala jako součást dobře vedeného života, ale zároveň vyzvedávala jiné ctnosti a upozorňovala na to, že peníze rozhodně nejsou v životě tím nejpodstatnějším.
Tento dokument ukazuje, jakým způsobem se přihlašovaly vklady nebo pohledávky.
Tato vkladní knížka patřila architektovi Ivo Liskovi a založena byla 1. ledna 1953.
Byla to doba, kdy se v plné síle začala budovat československá socialistická republika, čemuž odpovídá i továrně laděný podkres.
Kdo si chtěl z knížky něco vybrat či na ni uložit peníze, musel se prokázat průkazním lístkem.
To je on – architekt Liska. Spořit se naučil od svých rodičů. Od otce architekta Oldřicha Lisky, který měl projekční kancelář v Hradci Králové a po roce 1945 v Opavě.
A také maminky Anny Liskové, která manželovi vedla administrativu a účetnictví, a často říkávala: „Za peníze v Praze dům". „Manželé šetřili a koupili si následně v Praze dva domy a v Hradci Králové si postavili vilu s firemními kancelářemi v dnešních Liskových sadech," říká Iva Hlouchová, jejich vnučka, která nám zaslala rodinnou historii.
Toto je královéhradecká vila, která patřila Oldřichovi a Anně Liskovým.
A tady je Anna Lisková, žena s pevnými názory na spoření, v roce 1996 v Brně s Vlastou Vopičkovou a Janem Kodešem (byla jejich pratetou – sestrou jejich babičky).
Vkladní knížka Iva Lisky ukazuje dějinnou událost – měnovou reformu z 1. června 1953. Zápisy ukazují, že zatímco v květnu bylo na knížce 3 000 Kčs, o pár týdnu později z toho zbylo už jen 600 Kčs, tedy pětkrát méně.
Tuto knížku dostala mladá dívka v roce 1968, když jí bylo 16 let.
Dozvěděla se o ní z pozůstalosti své babičky.
Knížka je protkána říkankami a kresbami, které doplňují základní výchovný smysl vkladní knížky – výuku k hospodárnosti.
Tuto výherní knížku dostal Stanislav Taušner v roce 1995 od svých rodičů. Vkládal si na ni postupně peníze a ještě jako teenagerovi se mu na ní podařilo uspořit deset tisíc Kčs. „Byl jsem spokojen, a to jsem ještě netušil, co nastane," popisuje svůj příběh Taušner.
Knížka byla výherní a každý rok se dvakrát losovalo několik cen. Výherní vstupenkou bylo poslední trojčíslí vydané knížky. „Když jsem viděl na výherní listině 028 jako hlavní výhru, nevěřil jsem vlastním očím. Vyhrál jsem 21 482 korun, což byla v té době pro studenta bomba! líčí čtenář SZ Byznys. Zhodnocení bylo 300 procent, avšak výhra byla pokrácena za poměrná období, kdy na ni peníze v průběhu roku vkládal a také od ní byla odečtena daň.
Pan Taušner od počátku přistupoval ke střádání sofistikovaně. Losovalo se tehdy hodně čísel, a tak si spočítal, že šanci vyhrát má zhruba každá 50. knížka.
Hned jak vyhrál hlavní výhru, opatřil knížku heslem, aby mu z ní nemohl peníze nikdo vybrat, protože do té doby byla knížka jen na doručitele. „Heslo nemohu prozradit jednak proto, že knížku stále mám a kdo ví, zda jsem na ní opět něco nevyhrál, protože to nesleduji, ale také proto, že heslo bylo in, když jsem byl mladý kluk, ale dnes, kdy jsem starší, by se asi pracovnice banky „potrhaly smíchy", vypráví odlehčeně Taušner.
„Koupil jsem si hi-fi věž, video a satelit, sledoval jsem německé sportovní programy, sázel na sport a byl jsem jako na stadionu. Zrovna loni jsem nostalgicky odvezl vše do sběrného dvora, až na pár oprav vše fungovalo téměř čtvrtstoletí," vypráví muž, který žil celý život v Chebu a mnoho jeho kamarádů na tuto událost dodnes vzpomíná.
Galerie zachycuje unikátní momenty v historii Československa. (Pro snadnější procházení galerií klikněte na poslední fotku v náhledu ukazující počet dalších snímků, pozn. red.).
