Článek
Pplk. v. v. Ing. Štefan Staškovič
„Zahraniční mise byly v mém životě velmi důležité,“ říká podplukovník Štefan Staškovič. „Do Libye jsem s rodinou odjel 14. listopadu 1989 a po návratu v září 1990 jsme pak společně objevovali novou společnost. Podobně jsem se vrátil z Kurdistánu v červnu 1993 již do samostatného Česka, abych pak v letech 1994/1995 pochopil pozitiva mírového rozdělení naší federace jako pozorovatel v bývalé Jugoslávii, kde naopak zažili roky bratrovražedných válek.“
Narodil se na východním Slovensku, kde vyrůstal v prostředí několika jazyků a několika náboženství. Po gymnáziu byl přijat do pětiletého studia počítačů a automatizace v armádě. Následně zcela náhodou nastoupil k postgraduálnímu studiu arabistiky na FF UK. Své bohaté vzdělání uplatnil ve všech aspektech života. U zahraničních misí, na první návštěvě delegace Saudské Arábie v roce 1990, kterou tlumočil, ale i po roce 2004, kdy odešel do zálohy a vyučoval na Ústavu jazykové přípravy Armády České republiky.
Od roku 1990 vyjel do zahraničí v rámci mírových misí OSN i operací NATO celkem sedmkrát. Účastnil se mísí v Iráku (UNGCI), v Mozambiku (UNUMOZ) i v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR a UNCRO). „Uvědomil jsem si, co je to za fenomén, to slovanství. Naše jazyky jsou si velice podobné, ale jak to, že my si rozumíme s Chorvaty a se Srby? Mezi námi je obrovská přírodní i jazyková překážka. Je tam Rakousko, je tam Maďarsko, je tam Rumunsko. A přesto si s nimi rozumíme.“ Byl také na misi v Kuvajtu (UNIKOM), kde byl jedním z účastníků operace Pouštní bouře ve válce v Perském zálivu.
Bál jste se někdy, že se nevrátíte?
„Tam na místě o tom člověk nemůže moc přemýšlet. Není na to čas. Vy stále vnímáte to obrovské nebezpečí okolo sebe. Zbraně, ozbrojenci v bojových střetech různé intenzity, nemoci, zoufalí až pomatení lidé či z jak bezpečného zdroje je voda a jídlo. Možné důsledky situací trápí člověka i po návratu domů, kdy je víc času a „komfort“ na rozsáhlejší přemítání.“
Plk. v. v. Ing. Jan Vondráček
„Jestli mám z něčeho obavu, tak z nedbale odvedené práce. Logistická podpora nese až 80 procent úspěchu,“ konstatuje plukovník Jan Vondráček.
Vyučil se soustružníkem, pokračoval na střední průmyslové škole, kterou přerušil a vstoupil do Ženijně technického učiliště v Bratislavě. Po vyřazení v roce 1965 byl přidělen k Ženijní brigádě v Litoměřicích, kde dokončil středoškolské vzdělání na místním gymnáziu. Poté byl vyslán na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně, zakončenou s vyznamenáním.
Sedm let vykonával službu na štábu tankové divize a přešel na Správu ženijního vojska Ministerstva obrany. Působil na Vojenské katedře ČVUT Praha. V letech 1991 až 1992 vykonával službu v zahraniční operaci v Iráku (UNGCI), kde strávil sedm měsíců a plně využil svého řemesla a získané zkušenosti u ženijního vojska. V letech 1994 a 1995 vykonával službu v mírové operaci (UNPROFOR) v bývalé Jugoslávii po dobu jednoho roku ve funkci logistika praporu. Na obou uvedených misích uplatnil své řemeslo, zkušenosti velitelských, štábních a technických znalostí.
„Když jsem se přihlásil na misi do Iráku, tak mi během dvou dnů dali asi sedm očkování a já se v bezvědomí odpotácel na letiště a odletěl.“
Když jste odjížděl na zahraniční mise, jaké to pro vás bylo po psychické stránce?
„Proč bych se měl bát jet někam, kde bylo jasně stanovené poslání navazující na letitou praxi u armády, na které jsem byl připravován přes 30 let ve funkci náčelníka ženijní služby u svazku nejlépe vyzbrojených útvarů.“
Je také autorem a spoluautorem celkem deseti knih s vojenskou, legionářskou a veteránskou tematikou.
Pplk. v. v. Jiří Konečný
„Prožil jsem obyčejný život neobyčejným způsobem,“ konstatuje podplukovník Jiří Konečný.
Vystudoval vojenskou střední odbornou školu elektrotechnickou a radiolokační v Liptovském Mikuláši, pět let sloužil u zpravodajců v Litoměřicích a vzdělání zakončil postgraduálním studiem.
V prosinci 1991 nastoupil na oddělení mírových sil, kde byl součástí budování výcvikové základny mírových sil v Českém Krumlově. V rámci základny se pak vytvořila skupina pro vojenské pozorovatele.
„Byli tam tři – Tibor Mikeš, Aleš Petrák, Jirka Konečný. A my jsme měli za úkol udělat výběrové řízení pro zájemce. Dokonce jsme jezdili i po útvarech a dělali jsme osvětu, co to znamená vojenský pozorovatel. Neozbrojený člověk v národní uniformě vyzbrojený buď modrou přilbou, nebo modrým baretem.“
V roce 1998 byl na mezinárodní mírové misi na území Bosny a Hercegoviny (SFOR), kde dostal za úkol vybudovat CIMIC (Civil-Military Cooperation) centrum V Sanském Mostě. „A tady se mi podařil velmi husarský kousek. Kdy jsem přes ředitele ČKD pro vodárnu v Sanském Mostě zajistil a dovezl nový diesel generátor.“
Po návratu pracoval mimo jiné jako náčelník skupiny pro výběr a vysílání pozorovatelů na SOC (Společné operační centrum). Kde byl jedním z těch, kteří zajistili, že lidé, kteří se od roku 1993 až do toho roku 2003 zúčastnili zahraniční mise USGCI v Iráku, dostali medaili UN Forces od OSN.
„Tak jsem řekl, to je moje dítě a teď můžu s klidem odejít z armády.“
Čeští novodobí váleční veteráni
Novodobým válečným veteránem je dle zákona občan České republiky, který po roce 1945 nepřetržitě alespoň po dobu 30 kalendářních dnů – pro mise zahájené počínaje dnem 1. 6. 2014 je to 90 kalendářních dnů – jako příslušník ozbrojených sil nebo policie konal službu v místě ozbrojeného konfliktu nebo službu v mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem, tedy OSN, NATO, EU.