Válečným veteránem ve dvaceti: „Mise se mi dostaly pod kůži“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Co ten život přináší, je, že přijdete o kamarády, ale zase jiné získáte. Váleční veteráni jsou v podstatě jedna rodina.“

Hned po střední škole nastoupil do praporu mírových sil OSN v Českém Krumlově, kde byl prvotně vojákem základní služby vychováván k tomu plnit úkoly v rámci OSN v zahraničí. Díky tomu nastoupil na svou první misi na území bývalé Jugoslávie už v 19 letech a po návratu do republiky v roce 1993 získal status válečného veterána. „Byť by to pro někoho mohlo být úsměvné, protože mi tehdy bylo 20 let.“

Dále se účastnil misí na Balkáně, kam se opakovaně vracel. Svoji službu v zahraničí ukončil v roce 2019, kdy působil na základně Bagrám v Afghánistánu. „Když spočítám to moje působení v zahraničí, tak je to něco přes čtyři roky.“

Měl byste ještě chuť někam vycestovat?

Zahraniční mise se mi dostaly pod kůži a staly se součástí mého života. Byť ho to v mnoha ohledech negativně ovlivnilo, ale i tak, pokud by ta nabídka nebo možnost přišla, tak bych ji rozhodně zvažoval.

Jaké jsou ty negativní dopady?

Samozřejmě se to podepsalo na mojí tělesné schránce. Jak říkali někteří mí tehdejší velitelé, voják je poloviční profesionální sportovec. Také mám bohužel i zkušenost, že jsem přišel o kamarády tady. Měl jsem přátele, byli to manželé, navštěvovali jsme se celá rodina i s dětmi. A když jsem odlétal do Afghánistánu, tak jsem se s nimi chtěl rozloučit. A byť šlo jenom o podání si ruky za brankou jejich domku při mém odjezdu na letiště do Prahy, tak mně v podstatě odbyli, že na to teď není čas. V tu chvíli to pro mě bylo absolutně nepochopitelné.

Naše společnost by rozhodně měla vnímat i to, jak ti váleční veteráni, potažmo vojáci, fungují nebo nefungují, ať už profesně nebo soukromě. Voják nebo jednotka funguje v zahraničí v nějakém určitém režimu. Ten voják v podstatě funguje 24 hodin denně. A ty dny mají určitý harmonogram, ať už se to týká třeba budíčku, odběru stravy nebo plnění úkolů v rámci operačního území. No a ty běžné věci, placení účtů, úkoly s dětmi, věci, které tady v republice považujeme za svoji běžnou součást života, tak ty tam vůbec neřešíte.

Zvolil byste si tuto kariéru znovu?

Dneska můžu polemizovat i nad tím, jestli jsem se rozhodl správně, nebo špatně, ale rozhodně bych neměnil. Vděčím za spoustu věcí, jsem vděčný i spoustě lidem, bývalým kolegům, nadřízeným za to, jak ta služba proběhla či neproběhla, jestli byla dobrá nebo špatná. Já jsem se pro tuhle cestu rozhodl a jsem za ni rád. Nikdo mi ji nenutil.

„Máme se tu opravdu dobře.“

Chtěl být vojákem od dětství. Ve svých osmnácti letech se přihlásil k armádě, přestože „v roce 1999 to nebylo úplně oblíbené povolání,“ a začal se základním výcvikem. „Z nějakých 200 chlapů jsem byl jediný, koho odvedli.“ Po výcviku nastoupil jako velitel tanku na útvar v Hranicích. Na svou první zahraniční misi vyrazil ve dvaceti letech do Kosova v rámci operace KFOR a znovu se tam vrátil o čtyři roky později.

Jaký byl rozdíl mezi prvním a druhým působením v Kosovu?

Podruhé jsme tam byli už po vyhlášení nezávislosti. Jednotky byly vyslány do Kosova na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Hodně jsme spolupracovali s bezpečnostními týmy a fungovali spíše jako podpůrná složka. Zatímco v roce 2002 jsme tam v podstatě zajišťovali bezpečnost sami.

Na první operaci do Afghánistánu jste pak odjel v roce 2008.

Naším úkolem byla stabilizace země po pádu Tálibánu. Moc centrální vlády se omezovala na Kábul, takže šlo hodně o výcvik místních vojáků, aby Afghánistán dokázal vybudovat vlastní bezpečnostní složky. A samozřejmě protipovstalecké operace, ochrana základen a konvojů.

Jaké to je, když přijdete do země, kde se válčí a která je tak odlišná od té naší? Jaké má takové prostředí vliv na psychiku?

Vždy jsem byl připravený. Když jsme poprvé jeli do Afghánistánu, pracoval s námi britský poradní tým. Byli to veteráni a seržanti, kteří bojovali v Iráku, takže výcvik dokázali velmi přiblížit reálným situacím. Plus minus jsem věděl, do čeho jdu. Samozřejmě je rozdíl být připravený a pak poprvé zažít raketový útok na základně. Pocity? Strach, samozřejmě. Nejhorší je nepřímá střelba, protože ji nemůžete nijak ovlivnit. Jediné, co můžete dělat, je zalehnout do krytu, čekat, až to skončí, a doufat, že vás nebo vaše kamarády netrefí.

Jak probíhá návrat domů?

Vždycky mi trvalo tak jeden až dva měsíce zvyknout si na lidi kolem sebe, hlavně po těch prvních dvou misích v Afghánistánu. První nákup v Kauflandu byl horor. Kvůli následkům z ostřelování mi také vadily hlasité zvuky a rány. Bylo to nepříjemné, ale časem to odeznělo.

Vždy říkám, že do Afghánistánu jsem si na vojáka hrál, po Afghánistánu jsem se vojákem stal. Proto v Afghánistánu spatřuji ohromnou hodnotu. Zpočátku jsme neměli nejmodernější vybavení, ale po skončení mise se můžeme srovnávat s každou alianční zemí jak vybavením, tak výcvikem a sebevědomím. Armáda prokázala, že dokáže zvládnout náročnou zahraniční operaci.

Ondřej Vácha se účastnil také jedné z prvních zahraničních operací Evropské unie v Mali. „Afrika byla můj dětský sen. Vyrůstal jsem na cestopisech Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky, takže jsem se tam těšil. Naším úkolem byla ostraha hlavního velitelství zahraniční operace a pomoc při výcviku vojáků, aby Mali mohlo samo zajistit svou bezpečnost,“ vzpomíná.

Za svou službu absolvoval celkem sedm zahraničních misí. „Jsem za ty mise neskutečně vděčný. Byla to úžasná životní zkušenost.“

„Kolikrát jsme měli opravdu štěstí. Když jsme se rozhodli jít na večeři o pět minut později a zrovna vedle jídelny dopadla raketa.“

Po základním výcviku ve Vyškově nastoupil v roce 2007 k sedmé mechanizované brigádě „Dukelské“ v Hranicích, kde slouží dodnes. Na svou první zahraniční misi vyrazil do Kosova jako člen záložní roty o rok později.

V roce 2010 se zúčastnil mise v afghánské provincii Lógar, kde chránil provinční rekonstrukční tým – civilní inženýry snažící se vytvořit různé projekty v rámci pomoci Afghánistánu.

„To byla první mise, kde už hrozilo reálné nebezpečí. Intenzivně jsme se připravovali asi rok, hlavně kvůli různým nástrahám a improvizovaným výbušninám. Ale na všechno se připravit nedá. Bylo tam strašně moc raketových útoků. Věděli, že například od šesti do sedmi je večeře a že lidé budou venku. Dokonce platilo pravidlo, že v šest ráno, při cestě na snídani, byl často raketový útok,“ vzpomíná.

Jaký byl váš první dojem při příchodu do tak odlišné země?

Byl jsem ohromen rozlehlostí prostoru v Afghánistánu. U nás máme členitou krajinu, zatímco tam jsou vysoké hory a hluboká pouštní údolí. Jednou jsme jeli kolem strže hluboké asi 200 metrů. U nás by to byla obrovská přírodní atrakce, ale tam to nikdo neřešil. Afghánistán je nádherná země. Kdyby tam bylo bezpečno, určitě by přitáhla spoustu turistů.

Působil v okolí vaší základny Tálibán?

V okolí základny byla jedna vesnice, kde měl Tálibán silnou pozici. Naše patroly tam doprovázeli Američané. Když jsme jednou předávali projekt, místní si počkali, až se Američané oddělí, a pak je napadli RPG střelou.

Myslíte, že nenávist vůči Američanům byla větší než k jiným národům?

Myslím, že ano, protože Američané vedli přímou válku proti Tálibánu a měli bojové jednotky zaměřené přímo na útoky proti nim.

A Češi se toho neúčastnili?

Ne. My Češi a celý náš kontingent jsme tam byli čistě na ochranu rekonstrukčního týmu.

V roce 2015 se Tomáš Kupka zúčastnil další zahraniční mise opět v Afghánistánu. Působil tam jako ostraha letiště v Bagrámu. „Bylo tam hodně přestřelek, útoků na patroly a různých výbušných nástrah. Jeden z mých kolegů během patrolovací akce najel na výbušné zařízení, ale díky americkým vozidlům MRAP (Mine-Resistant Ambush Protected) se mu kromě prasklých bubínků nic vážného nestalo.“