Obrana útokem. Macronovi se spor se střední Evropou hodí

Ve středu v Salzburku to byl ten sebevědomý Macron, ze kterého má svět respekt. Před zástupci české a slovenské vlády bouřil proti „sociálnímu dumpingu“, tedy proti Středoevropanům, kteří ve „Staré Evropě“ pracují za východoevropské mzdy.

Pár týdnů předtím se ovšem v samotné Paříži odehrálo mnohem méně důstojné divadlo. Na strategické poradě úzkého Macronova vedení byla jedním z hlavních témat jeho propadající se popularita. Emmanuel Macron, donedávna miláček davů, který bouřil před stadiony v pózách rockových hvězd, už imponuje jen o něco více než třetině francouzských voličů.

Proč tomu tak je, ukázal i zmatený a bouřlivý průběh samotného zasedání, jehož záznam se dostal do rukou redaktorů magazínu Politico. Emmanuel Macron se od nástupu do funkce profiluje zejména spory s vlastními ministry. S veřejností téměř nekomunikuje, tiskových konferencí pořádá pomálu. Když jeho vláda zkrátila sociální podpory na bydlení o pouhých 5 eur měsíčně na osobu, vyvolalo to nečekaně rozhořčené reakce. Přitom se jedná jen o ochutnávku hněvu, který Macrona čeká na podzim, kdy má oznámit plán na reformu pracovního trhu. Téměř s jistotou může počítat s revoltou odborů a barikádami v ulicích.

Není to navíc jediný důvod, proč může být tento podzim pro Macrona osudový. Další protivník něj číhá za Rýnem a vypadá na první pohled zcela nenápadně. Evropa se ale brzy bude učit znát jeho jméno.

Christian Lindner je dokonce ještě o dva roky mladší než Emmanuel Macron. Když ale před čtyřmi lety přebíral otěže FDP, jeho věk málokoho pohoršoval. Koneckonců, zdálo se, že vlastně o nic nejde. Němečtí svobodní demokraté v tu chvíli vypadali jako strana na odpis, jako respektovaný brand se slavnou historií, který se ale definitivně přežil. Krátce předtím utrpěli ostudnou porážku, když se poprvé od roku 1949 nedostali do Spolkového sněmu.

V tu chvíli se zdálo, že Christian Lindner dovede stranu k řízenému, důstojnému zániku a za odměnu si zapíše hodnotnou kolonku do svého životopisu. Podobně jako Macron, i Lidner ale překvapil. Do rukou přitom hrála i historie a političtí soupeři.

Kancléřka Merkelová často používá jedno slovo: „Alternativlos“ – její rozhodnutí jsou prý bez reálné, racionální alternativy.

Mladý šéf liberálů vytušil šanci. Stranu, která historicky straní především byznysu a samostatně výdělečným pracovníkům, přestavěl v de facto protestní formaci. Zásadně nesouhlasí s politikou otevřených dveří pro imigranty, kancléřčiny postoje k uprchlické krizi označil za „humanitární narcismus“. Je také proti tomu, aby se mocenské spory s Ruskem stavěly do cesty obchodu. Ruskou anexi Krymu chce uznat jako „dočasné fait accompli“, tedy nezvratnou věc.

FDP pod jeho vedením často vystupuje jako solidnější varianta rozhádané a kontroverzní čistě protestní strany, Alternativy pro Německo. Pro voliče se stala možností, po které se dá sáhnout.

Ze Spolkového sněmu se FDP před čtyřmi lety poroučela se zhruba 4 procenty hlasů. Teď, měsíc před dalšími volbami, dosahují liberálové pohodlně dvojnásobku a v některých průzkumech překročili desetiprocentní hranici. Návrat do parlamentu už není pro Lindnera žádná výzva. Jeho ambice sahají mnohem výš – a přímo se střetávají s ambicemi Emmanuela Macrona.

Stále reálněji se uvažuje o tom, že by si Angela Merkelová po volbách mohla vybrat za koaličního partnera právě FDP. Tento formát si kancléřka už vyzkoušela v letech 2009 - 2013. O žádnou milostnou romanci se sice nejednalo a v žertu se říkalo, že oba koaliční partneři sice táhnou za jeden provaz, bohužel však každý jiným směrem. Doba se ale změnila. Lindner by vládní post považoval za korunu svého snažení a kancléřka Merkelová by si možná zase ráda odpočinula od neméně problematického fungování velké koalice se sociálními demokraty.

Co je možná ještě důležitější, Lindner by nejspíš usiloval o pozici ministra financí. Ten se v posledních letech změnil v druhý nejvýznamnější v německé vládě hned po kancléřství. Wolfgang Schäuble coby strážce německé kasy ovlivňoval zejména v době řeckých krizí celý kontinent.

Lindner jako Schäubleho nástupce je Macronova noční můra. Výslovně prohlásil, že žádné „dárky“ pro Macrona nepodpoří. Jeho nominace by nejspíš znamenala konec Macronových snah na společný parlament a rozpočet eurozóny, ze kterých se Lindnerovi ježí zbytky jeho prořídlé kštice. Macronovy vize Evropy dokonce označuje za „systém ve stylu Sovětského svazu“.

Není nutné Macronovi podsouvat, že se tématu tzv. sociálního dumpingu chytá pragmaticky a pod vlivem volebních průzkumů. Svým tažením proti střední Evropě plní sliby z volební kampaně.

Středoevropské státy se ale musí připravit na situaci, kdy se ocitnou v samotném středu Macronova hledáčku. Ze tří sloupů jeho volebních slibů je to totiž ten, který může nejsnáze splnit. Když jeho plány na reformu ztuhlého francouzského trhu práce zablokuje odpor na domácí půdě a ambice na integraci zemí „v rychlejším pruhu“ EU oseká na kost pragmatická koalice v Berlíně, bude se případný úspěch při jednání se střední Evropou Elysejskému paláci velmi hodit.