Zvyšme přídavky na děti, vyzývá expert. Pomůže to víc lidem než daňové hrátky

Zavřené restaurace, zavřená divadla, zavřené školy. Epidemická situace znovu zmrazila život v Česku, byť ne tak extrémně jako na jaře. Zatím.

Signály, že bude zle, jsme přehlíželi. „Na konci září jsme se chovali podobně jako v půli června, kdy byla epidemická situace nepoměrně lepší,“ upozorňuje v obsáhlém rozhovoru pro Seznam Zprávy sociolog Daniel Prokop, který stojí v čele výzkumné organizace PAQ Research. Ta od dubna podrobně mapuje chování lidí v pandemii, počty vzájemných kontaktů, využívání home office, stejně jako třeba jejich obavy o práci.

Ztráta místa hrozí podle Prokopa hlavně těm, kterým už kvůli koronakrizi byla práce nějak omezena. Buď menším úvazkem, snížením mzdy, nebo je jejich místo udržováno některým z podpůrných programů.

„Proto by bylo také dobré, aby se těmto lidem podpora v nezaměstnanosti počítala z předkrizové mzdy, která byla často až o 30 procent vyšší. Tím jim udržíte aspoň nějaký standard, než najdou novou práci,“ říká Prokop.

Lidé si to uvědomují a o práci se bojí víc než na jaře, jak je vidět na grafu. Podrobnější rozklad podle jednotlivých skupin pak najdete ZDE.

Když se podívám do dat, jež zveřejňujete a která popisují dopady koronakrize do našich životů, tak prvně za celou dobu se více než polovina lidí bojí o práci. Co se to děje?

A to v tom nejsou započítaní lidé, kteří už o práci skutečně přišli, což jsou asi tři procenta. Zajímavé na tom je, že oproti jarním měsícům ubylo lidí, kteří se o práci bojí hodně. A přibylo těch, kteří si uvědomují jisté ohrožení. A to více mezi zaměstnanci než podnikajícími lidmi. Uvědomují si, že firmy budou muset restrukturalizovat a postihne je to.

Nejhorší na tom je, že obava o práci je přímo navázaná na snahu šetřit. Nárůst obav ze ztráty práce se projeví do spotřeby, a to znovu do potřeby firem upravovat byznys včetně propouštění. Může se z toho stát trochu začarovaný kruh.

Čím to, že se o práci začali bát víc i zaměstnanci, kteří jsou z principu chráněnější?

Tam je to dáno tím, zda už nějak omezenou práci mají. Obava o práci roste u těch, pro něž firmy čerpají Antivirus neboli část nákladů na zaměstnance hradí stát. Nebo se domluvili se zaměstnavatelem na zkrácení úvazku, nižší mzdě a tak dále. V této skupině má alespoň částečné obavy o práci dokonce 85 procent lidí, což je výrazně více než průměr, kde to vychází půl na půl. Uvědomují si, že ekonomický cyklus, kdy v zimních měsících je celkově ekonomika více v útlumu, jim nenahrává. Že ta mírná redukce práce, která je zatím postihla, se může nejpozději v listopadu až únoru přetavit v opravdovou nezaměstnanost.

Jak se to projeví v ekonomice? Zabrzdí se ještě více náš už tak rigidní trh práce?

To bude výrazně záviset na tom, jak se zachová vláda. Jak rychle se podaří schválit kurzarbeit, případně oživit končící programy Antivirus, které udržují zaměstnanost. Neboli nesmí vzniknout mezera na začátku listopadu.

Jen Antivirus B, jenž je pro firmy, které mají pro zaměstnance kvůli krizi méně práce, drží na 150 tisíc míst a s novou vlnou uzavírání ekonomiky to bude jistě narůstat.

Na druhou stranu kurzarbeit, který přesně tento typ pomoci má nahradit, bych udělal přísnější. Dal bych tam víc podmínek. Například, že lidé „zaparkovaní“ v tomto programu musí pracovat alespoň dva dny v týdnu, ne jeden, že celkový počet odpracovaných hodin ve firmě musí poklesnout, aby mohla kurzarbeit čerpat, a tak dále. Možná i mírně zkrátit podporu jednoho místa z 12 měsíců. Protože jinak to zabetonuje zaměstnance na místech, která stejně za rok zaniknou a trh práce bude ještě rigidnější, jak říkáte. Ale myslím, že to je debata vhodná pro příští rok. V této chvíli – když je tu druhá vlna - má být ochrana míst robustní.

Povede to také k tomu, že lidé budou víc usilovat o zaměstnanecký poměr, který je v podobných krizích přece jen výhodnější?

Ten tlak bude obousměrný a bude záležet obor od oboru, kdo bude mít navrch. Jestli lidé, nebo firmy. Protože lidé chápou, že je to pro ně v takovýchto chvílích výhodnější mít zaměstnanecký poměr. Na druhou stranu firmy zase vidí, že ve chvíli propadajícího cashflow rychleji problém vyřeší, když dohodářské nebo OSVČ úvazky mohou rychle osekat.

Snazší to budou mít asi lidé v lépe placených oborech. Kdy mají šanci třeba přistoupit na snížení mzdy výměnou za zaměstnanecký poměr.

V nízkopříjmových profesích tohle bude velký problém. Tam ten prostor pro takovéto vyjednávání není. I proto, že máme příšerně vysoké zdanění práce. U nás vycházejí odvody a daně i u těch malých příjmů na nějakých 38 procent superhrubé mzdy. V sousedním Německu je to ale třeba jen 25 procent, co se odvede z nízkých mezd státu. Takže my tím vědomě tyto nízkopříjmové skupiny vytlačujeme do šedé ekonomiky. A to je úkol pro stát tohle změnit, aby se firmám vyplatilo lidi zaměstnat.

Chápu to tedy správně, že bita bude hlavně zase ta nejslabší nebo nejchudší část společnosti?

Celkem logicky. Protože kromě OSVČ pozorujeme největší dopad u lidí, kteří mají část příjmů na dohodu nebo na černo. Skoro 40 procentům z nich se práce nějak omezila a více než pětinu z nich krize těžce zasáhla – jejich domácnost přišla o velkou část příjmů a má malé úspory. A pointa je, že tyto typy úvazků měli nebo mají lidé, kteří se už před krizí pohybovali na hranici chudoby.

K tomu přidejte, že na 800 tisíc lidí je tady v exekuci, což řadu z nich opět vedlo k tomu mít příjmy bokem, aby jim zůstaly. A o ty teď přicházejí. K tomu na zimu odpadají sezonní práce, což je zase asi 50 až 100 tisíc nezaměstnaných, kteří v letech stagnace přibývají mezi zářím a únorem. Všechno toto v kombinaci s koronavirem znamená další prohlubování chudoby chudých.

Tak ještě jeden alarmující fakt z vašich dat v této souvislosti. Až 13 procent domácností má problém se splácením závazků nebo si plánuje kvůli tomu, aby vše uplatily, vzít půjčku. Stojíme před větším roztočením dluhové spirály?

Můžeme jen odhadovat, jak by na tom domácnosti byly bez koronakrize. Ale zkusme to. U domácností, které říkají, že jsou těžce zasaženy koronavirovou situací, hlásí problém se splácením nebo si chce půjčit asi 43 procent. Naopak ty, které to vůbec nepostihlo, řeší stejný problém v osmi procentech případů. Což by naznačovalo, že to „nezvládání“ vyjít s financemi se i bez krize může pohybovat v průměru někde okolo osmi procent, a tudíž těch pět procentních bodů do těch 13 v průměru přidala koronakrize. Což je opravdu hodně. Jde o nízké statisíce lidí.

Část z těchto lidí mohou být ti, kteří mají úvěry v moratoriu. Nyní je odložené splácení zhruba u 350 tisíc úvěrů. Stálo by za to zvážit, jestli to neprodloužit, ale to nejde donekonečna.

Řešením je ještě zmírnit nárůst exekucí. Udělat to tak, aby se věřitelům vyplatilo raději posečkat než rovnou lidi kvůli tisícovým částkám posílat do exekucí. Například zavedením nějaké drobné zálohy, která by se platila.

A druhá věc je zpřístupnit oddlužení. To v této chvíli potřebuje nějakých 400 tisíc lidí. Jenže přijdou o majetek, splácí pět let, z platu jim zbude méně než v exekuci a není tam úplně jistota, že se z toho na konci opravdu dostanou. Chce to zkrátit tu dobu a zvýšit jistotu, že na konci budou skutečně bez dluhů.

Dá se nějak zabránit tomu, aby si lidé v tísni nabrali další úvěry, které je jen uvrhnou do dluhové pasti?

Pořád se tu akcentuje finanční gramotnost. Jenže ta není samospásná. Testy prokázaly, že po lekci finanční gramotnosti máte ty vědomosti a chápete výhodnost a nevýhodnost úvěru třeba týden lépe, ale po půl roce už ten kurz efekt nemá. Navíc studie renomovaných univerzit, jako je Harvard, ukazují, že když trpíte chudobou, sníží se vám přechodně vaše IQ o deset až třináct bodů, a to i v průběhu jednoho roku, což zase snižuje schopnost se zodpovědně rozhodnout.

Takže to řešení dlouhodobě podle mě zahrnuje pomoc nejslabším, což teď se vší úctou nejsou důchodci, ale třeba chudé rodiny a matky samoživitelky. Jednak přímou pomocí, aby se nedostaly do pasti. A jednak dle výzkumů tito lidé mívají velmi nízký sociální kapitál. Nevědí, na koho se obrátit, kdo by jim poradil, na co mají nárok, kde se jim dostane pomoci. A to by měl stát zajistit. Třeba na úřadech práce, které často jen kontrolují, jestli se nezaměstnaní neflákají při hledání práce. To není chyba současné vlády, ale i represivního zaměření v minulé krizi.

Může se tato situace promítnout do politických nálad? Neboli hrozí nám třeba radikalizace společnosti?

Historická zkušenost nás učí, že po krizích poklesne důvěra ve stát a je to příležitost pro populistické strany. Jenže forma centristického populismu byla a je u moci teď, takže je možné, že to naopak obnoví klasické pravolevé soupeření. Kdy půjde o to, zda raději přijmeme snížení životní úrovně, nebo se zadlužíme. A o to, jak změníme daně. Ale zatím se to predikovat nedá.

Analýza výsledku krajských voleb, byť z ní usuzovat přímo na velké volby lze jen velmi opatrně, ukazuje, jak se změnila účast. Hodně se mobilizovaly vzdělanější segmenty společnosti, pravděpodobně proti Andreji Babišovi, naopak i proti minulým volbám poklesla účast v obcích, které jsou hodně exekuované. Takže tam narostla jakási volební apatie, že ani ti populisté se o ně nakonec nepostarají.

Ještě se vrátím k myšlence, že musíme pomoct těm, co se propadají. Což znamená primárně těm, kteří přijdou o práci. Dá se už odhadnout, kdo to v této druhé vlně bude?

Jednoduchá odpověď zní, že to budou především ti, kterým už byla zkrácena mzda nebo úvazek. Proto by bylo také dobré, aby se jim podpora v nezaměstnanosti počítala z předkrizové mzdy, která byla často až o 30 procent vyšší. Tím jim udržíte aspoň nějaký standard, než najdou novou práci.

Pomocí – a celkem levnou a jednoduchou – by bylo zvýšení přídavku na děti a jeho rozšíření na víc rodin. Z dnešních sto tisíc třeba na půl milionu. Taková okamžitá pomoc nízkopříjmovým skupinám by byla lepší a rychlejší než třeba vyšší sleva na dani na dítě.

Ale zpět k té práci. Z první vlny je jasné, že nejvíce o práci přicházeli lidé v obchodu a ve službách, konkrétně třeba v gastronomii. A ta druhá vlna se projeví tamtéž. Ale může se rozlívat i dál. To ve chvíli, kdy bude propadat domácí spotřeba. To je ten začarovaný kruh, který jsem už zmiňoval. Lidi se bojí o práci, chtějí více šetřit a méně utrácet, a to se přelije i do oborů, které nejsou postižené přímo lockdownem. Což zase souvisí s tím, komu pošlete peníze. Když je dáte vysokopříjmovým nebo těm, komu se příjmy nepropadají, jako jsou důchodci, tak se vám to na spotřebě neprojeví, protože ti lidé to ušetří. Ti, kterým se hluboko propadly příjmy, přímou pomoc pošlou zpět do ekonomiky. I americké výzkumy ukazují, že vládní nepodmíněnou podporu častěji utratili chudí.

Z vašich dat vyplývá, že na jaře plánovalo šetřit asi 40 procent lidí, teď je to jen 22 procent. Vážně hrozí to, co popisujete? Neboli začali ti z jara, co plánovali méně utrácet, skutečně šetřit?

Těžko se odlišuje, co byl pokles spotřeby, protože bylo zavřeno, a co plán šetřit. Ale i v létě bylo dle dat bank patrné, že se mírně spotřeba snížila v porovnání s tím, kam měla vyrůst, kdyby nepřišla koronakrize. Zároveň zahraniční analýzy ukazují, že změna chování spotřebitelů má na pokles HDP často vyšší vliv než samotné uzavírky. Druhá věc je, že zatím chtějí šetřit hlavně ti, kteří skoro nemají z čeho, takže to tolik není vidět. Pokud ušetří pár stokorun, tak ve velkých číslech to poznáte málo. Horší bude, až se přidají skupiny z nižší střední třídy, které z čeho šetřit mají.

Vaše data také ukazují, že byť vláda váhala s přísnějšími opatřeními, začínali jsme jakýsi samovolný lockdown už koncem září. Dá se říct, čemu jsme se začali samovolně vyhýbat bez toho, aniž by nám to někdo zakázal?

Nejvíce to bylo vidět na restauracích, které během léta navštěvovala víc než polovina lidí a koncem září to už bylo 36 procent. Co bylo méně výrazné, ale je to tam: že jsme méně chodili k lékařům, byť s podzimem by tam naopak měl být nárůst. A co stagnovalo celou dobu, byly návštěvy kulturních a sportovních akcí, byť před posledním zákazem začala jejich hlavní sezona.

Nicméně ta změna chování byla pomalejší, než by vyžadovala epidemie. Dá se předpokládat, že samovolně bychom dospěli k uzavření společenského života někdy na konci října, což už by bylo pozdě a zdravotnictví by bylo zahlcené a úmrtnost obrovská. A propad ekonomiky by nastal stejně, to ukazují data ze zemí, kde to zkusili. Takže jsme neměli tolik s uzavřením váhat.

Dá se říct, proč jsme při samovolném omezení byli tak pomalí?

Tam hrálo roli to, že vůli omezovat se měli primárně jen lidé, kteří pociťují obavy z epidemie, ať už kvůli sobě, nebo blízkým. Ti přestali chodit do hospod, omezili koncerty, divadla, sportovní utkání… A ačkoli obavy z epidemie rostly oproti srpnu, tak na konci září byly stále pod úrovní dubna. Přitom na jaře byla epidemická situace podstatně lepší. Změna chování se do nákaz projevuje s odstupem, ty se s odstupem projevují do hospitalizací a ty s odstupem do zahlcení zdravotnictví a úmrtnosti. Takže k omezení interakcí a nárůstu opatrnosti musí docházet měsíc před krizí, kterou tady uvidíme příští týdny. Jenže to lidem nikdo pořádně nevysvětlil.

Zároveň nebylo úplně zřejmé nebo jasně komunikované, co jsou skutečně rizikové aktivity a co jsou efektivní formy ochrany. Obojí je to chyba politické reprezentace a části odborníků, kteří to bagatelizovali.

Umíte vyčíst, kdo se nejvíc izoloval?

Hodně to souvisí s věkem. Když se podíváte, kdo měl do tří významných kontaktů týdně, což je jen nukleární rodina, tak u lidí pod 55 let to bylo na konci září deset procent a nad 55 let už se takto chovalo 27 procent. Ale i to je málo. U seniorů to na jaře bylo dokonce 70 procent lidí.

Zajímavé je, že touha izolovat se nesouvisela se znalostí někoho nakaženého. Ať už tedy přímo, nebo zprostředkovaně, že třeba manžel kolegyně z práce je pozitivní. Tito lidé se více izolovali jen v deseti procentech případů. Pak se není čemu divit, že se nám rozjelo komunitní šíření.

K tomu si přičtěte, že 26 procent lidí mělo ještě na konci září hodně významných sociálních kontaktů, tedy více než 11 za týden, a zároveň dbalo jen na minimum ochranných opatření, jako jsou roušky, dezinfekce a podobně. To je stejný údaj jako z půli června. Přitom v jarním lockdownu byla tato skupina úplně mizivá, okolo tří procent lidí.

A toto všechno jde opět i na vrub vládní reprezentace, jejíž část některá opatření, která se měla zavádět, zpochybňovala. Teď mají její opatření smysl, ale brždění bude bolestivé.

Mě na tom zaujala ještě jedna věc. Lidé většinou reagují až se zpožděním. Zvlášť, když je vládní komunikace, jaká je. Ale firmy, byť i ty jsou vedeny lidmi, bývají předvídavější. Přesto byl nárůst práce z domova v září také minimální…

Data jsou jednoduchá. Na konci září bylo na home office jen devět procent lidí. Přitom na jaře to bylo asi 23 procent. Plus kvůli zavření škol byli další lidé doma, takže na pracoviště docházelo jen 55 procent, což výrazně pomohlo ukočírovat epidemii. Na konci září chodilo do práce 85 procent lidí. Jak ukazují zdravotnická data, tak 27 procent přenosů je na pracovišti, a to ještě u velké části neznáme zdroj, který může být také v práci. Takže potřebujeme omezit setkávání v práci.

Vysvětlení, proč se to teď nedělo, je složitější. Jednak bych chybu viděl opět na straně státu. Nezněly výzvy: „Pokud to jde, nechte lidi pracovat z domova.“ Zároveň s tím firmy mají náklady – na vybavení, koordinaci, musejí se potýkat se snížením efektivity. Takže se tomu snažily vyhnout, co nejdéle to šlo.

Mimochodem – stát opět mohl firmy motivovat třeba zrychlením odpisů pro vybavení, které umožní lidem pracovat z domu. Nebo zavedením pravidla, že zaměstnavatel musí lidem nad 55 let při žádosti o home office vyhovět. A to se opět neděje.

Navíc my zatím nejsme tolik zvyklí pracovat z domu jako ve Skandinávii a řadě zemí na západě. Takže je zde občas nedůvěra v tento systém. Ale teď bychom na něj přejít měli, kde jen to jde.