Článek
Nějak to zvládneme, tvrdí většina lidí, které zasáhla omezení posledních týdnů. Někdo má víc obavy zdravotní, jiný finanční. Ale až na výjimky se shodujeme, že to musíme vydržet a pak zase normální svět restartovat.
Někdo na nepříjemné situaci hledá pozitiva. Víc času pro sebe, ale pro někoho i na práci. Doma se dá udělat víc než v kanceláři, kde je míň klidu a soustředění. A když to nebude trvat dlouho, může to být v karanténě i zábavné: přečteme knížky a zhlédneme filmy či seriály, na které dřív nebyl čas.
Mnohé z toho, možná i většinu, podmiňuje jedna věc. Kterou bereme skoro automaticky, takže o ní až zas tak nepřemýšlíme. Jde o spolehlivé a kvalitní internetové připojení. Umožňuje pracovat, bavit se anebo třeba i on-line nakupovat. No a pro mnohé je dnes hlavním, ne-li jediným zdrojem informací.
Můžeme se na Internet spolehnout? Jde o superstabilní, prakticky nezničitelnou infrastrukturu, jak jsme v minulosti mnohokrát četli? A nezmění na tom nic ani to, že dnes už skoro polovina, ale výhledově ještě víc uživatelů začala najednou internet používat jinak, a hlavně více než dřív?
Před pár dny mnozí zaregistrovali informaci, že Netflix vyhoví přání evropských úřadů a sníží rychlost a kvalitu přenosu svého obsahu. Kvantitativně jde asi o 25 procent méně dat. První reakce mohla být: „Panebože, za co nás trestáš? To nestačí virus, ale budeme se ještě dívat na rozostřené filmy?“
K tomu hned odpověď. Nikoli, uvedené snížení kapacity by se nemělo projevit nijak dramaticky. Pokud nesledujete Netflix na obrazovce s několikametrovou úhlopříčkou, pravděpodobně to ani nezaznamenáte. Takže klid.
Druhá otázka je však možná ještě víc znepokojující. „Moment, takže jestli evropský komisař žádá americkou firmu o tento druh vstřícnosti, znamená to, že se blíží nějaký problém? Hrozí výpadky či ještě nějaká větší kalamita celého internetu? A budou následovat další, už bolestnější omezení?“
Odpověď zní, že ničeho takového bychom se bát neměli. Vzpomeňme, co jsme už rovněž mnohokrát četli. Infrastruktura počítačových sítí začala vznikat podle plánu agentury DARPA, která měla zadání od americké armády. To znělo: navrhnout architekturu tak, aby síť dál fungovala, i když bude část zcela zničena. Například jaderným útokem.
Kdyby tyto sítě financovaly a vyvíjely soukromé firmy, nejspíš by měly nějaké „řídící centrum“, kolem kterého by se dál rozvíjely. Když do něčeho investujete peníze, chcete to mít pod kontrolou. Systému to propůjčuje efektivitu, ale zároveň zranitelnost. Internet je projektovaný opačně. Kontrolovat a řídit lze velmi těžko. Ale je prakticky nezničitelný.
A pokud bychom chtěli být precizní, tak vlastně nic jako internet neexistuje. Nemá žádné ředitelství, nemá majitele. Tvoří ho mnoho „součástek“, ať už ve smyslu fyzickém, nebo právním. Spojuje je jediná věc, a to shoda na protokolu, díky němuž se různými částmi těchto sítí přenášejí data.
To je povzbudivá odpověď, internet zkolabovat nemůže. Navzdory mnoha předpovědím, některým slavným. Internetový pionýr Bob Metcalf předpovídal kolaps „do dvou let“ už v roce 1995, později se omluvil, že se mýlil. Před pár lety se objevila hodně citovaná práce, podle níž dojde k naplnění kapacity optických kabelů kolem roku 2023 a poté by internet mohl přestat fungovat. I to bylo vyvráceno.
Na druhou stranu to neznamená, že váš internet doma nebo v mobilu bude celou koronakrizi fungovat jako na drátkách. Lokální přetížení může působit výpadky, někdy i vážné. Známe to všichni. Stačí, když se na dálnici udělá velká zácpa nebo se na demonstraci sejde pár desítek tisíc lidí, a sítě konkrétních operátorů můžou kolabovat.
Například španělští operátoři vydali počátkem týdne společné prohlášení, ve kterém varovali před velkým nárůstem dat, a požádali zákazníky, aby používání internetu „racionalizovali“. Konkrétně aby přes den nechali kapacitu volnou pro videohovory a pracovní komunikaci z domova, a hraní videoher a stahování filmů posunuli na večer.
Těžko ovšem říct, jestli podobné výzvy mají nějaký účinek. Roste počet uživatelů, kteří v podstatě ani nemají tušení, kdy a v jakém množství data stahují. Internet se stává komoditou, kterou z domova obvykle čerpáme bez omezení, a tudíž ztrácíme přehled o tom, v jakém množství.
Logičtější je proto vyjednávat přímo s „dodavateli“ dat, tak, jak to udělala Evropa s Netflixem a YouTube. Mimochodem, tyto dvě služby (majitelem YouTube je společnost Google) jsou odpovědné za víc než čtvrtinu všech celosvětově stažených dat. Pokud tedy obě pro Evropu sníží kvalitu přenosu, mělo by to pomoct.
Celá věc byla domluvena ve středu, a to v telefonickém hovoru mezi Reedem Hastingsem, šéfem a spoluzakladatelem Netflixu, a Thierrym Bretonem, eurokomisařem pro vnitřní trh a mimo jiné i bývalým šéfem France Telecom. Bohužel je to jedna z mála aktivit, kdy jsme v posledních týdnech o existenci EU slyšeli.
Paradoxně to je Evropa, která své obyvatele před technologickými firmami chrání. Pod hrozbou pokut od nich konzistentně žádá respekt k osobním datům a úctu k soukromí. Někteří kritici EU to považovali za buzeraci, byla to však věc, kterou našemu kontinentu záviděli mnozí Američané.
Dnes jsou osobní data i soukromí mezi prvními oběťmi boje s nákazou, samozřejmě zcela logicky. A správně. Když jde o život a je třeba například monitorovat lidi roznášející virus, asi se těžko budeme zdržovat dodržováním protokolů k GDPR či podobným normám.
Důležité je jedno: aby se dočasná praxe nestala novou normou. Což nepochybně hrozí, protože až pomine bezprostřední ohrožení virem, zelenou budou mít dvě věci: byznys bez omezení (kdo by se při dohánění prosperity zdržoval nějakým soukromím?) a autoritativní politika těch, kteří virus „porazili“. Dočasnost pak může být snadno prodloužena na neurčito.
Strachy o internet jsou zbytečné. Jak už bylo řečeno, základy světové počítačové sítě byly položeny tak, že je robustní a prakticky nezničitelná. Na rozdíl od tak křehkých věcí, jako je demokracie, úcta k člověku a respekt ke svobodě lidí. Tyhle hodnoty si klade za cíl hlídat EU, byť to dělá mnohdy neviditelně a nešikovně. Obávám se, že je kolapsem ohrožena víc než internet.
