Článek
Olympijský šampion a mistr světa Martin Straka se před lety na jednom z tréninků zakoukal do ne zrovna výrazného hráče.
„Hele, co ten malej… Nechcete ho zkusit?“ zeptal se Straka coby majitel klubu a kapitán extraligového týmu v jednom trenérů. „Vždyť neumí bruslit,“ odpověděli mu. „No a co? Vždyť se na něj podívejte, hokej hrát umí…,“ zůstal Straka přesvědčený.
Nebýt téhle scény, která se odehrála na plzeňském zimním stadionu, nejspíš by dnes hokejistu Jana Kováře nikdo z nás neznal. Vždyť dlouho poslouchal jen řeči o tom, že je „malej a línej“. V patnácti letech ho v dorosteneckém týmu trenéři dokonce vůbec nechtěli mít. Dnes ale může vyprávět, jaké to bylo, vrátit o pár let později Martinu Strakovi důvěru přihrávkou na mistrovský gól v prodloužení sedmého finále play off. Může popisovat euforii po tom, co během čtvrtfinále mistrovství světa nasázel dva góly a ve vyprodané O2 areně se dojatý objímal na ledě s Jaromírem Jágrem. Stal se totiž jednou z hvězd v ruské KHL, jedné z nejlepších hokejových soutěží planety. A především stálicí českého národního týmu.
Právě hokejista Jan Kovář je hostem nového dílu pořadu Bez frází plus. V něm plynule navazuje na svůj příběh vyprávěný bez frází o tom, že mezi hokejovou elitu se dá prorazit i přes na první pohled jasný hendikep. „Chodím dnes koukat na mládežnické zápasy a vodím tam svého čtyřletého syna. Občas koukne přes mantinel a říká: ‚Podívej táto, támhle ten hráč, jak je malej…‘ A já mu vysvětluju, že i já takový byl. Někdo prostě nevyroste, i tak si ale může časem prorazit cestu proti silnějším a větším. Tak to v životě zkrátka je,“ říká Kovář.
Dvojnásobný šampion ruské KHL i mistr české extraligy, dlouholetý český reprezentant, prorazil v dresu Mettalurgu Magnitogorsk, kde několik sezon válel coby centr hvězdné formace s Danisem Zaripovem a Sergejem Mozjakinem. Díky své výjimečnosti, čtení hry a touze si hrát na ledě vytvořili nezastavitelnou souhru i přesto, že ji prakticky vůbec netrénovali.
„Byli jsme jak malé děti na pískovišti. Doteď nechápu, co jsme na ledě předváděli. V době, kdy už se v hokeji řešila taktika do detailů, my ji vůbec neřešili. Hráli jsme přirozeně. A hráli jsme úplně jiný hokej než všechny ostatní pětky v lize. Sedli jsme si i lidsky a na ledě nás nešlo zastavit. Třeba přesilovky jsme netrénovali vůbec, měli jsme je nejlepší v lize. Nešlo nás bránit. Soupeř se na nás neměl jak připravit. Jak mohl tušit, co budeme hrát, když jsme to nevěděli ani my sami?“ usmívá se Kovář.
Celý rozhovor si můžete pustit v hlavním videu tohoto článku. Jan Kovář v něm otevřeně vypráví nejen o kamarádství s hvězdnými hráči ruské sborné, ale také o tom, jak se tmelí parta v českém týmu. Přiznal, proč se nikdy neprosadil do NHL a proč před rokem místo ruské smlouvy upřednostnil o řád nižší nabídku ze Švýcarska. Přitom platí, že i tam je za hvězdu: S Zugem suverénně vede tabulku soutěže a sám se pere o čelo tabulky kanadského bodování hráčů.
Pořad Bez frází plus vychází na Seznam Zprávách nově každou sobotu v 17:00.
Jan Kovář: O hlavu míň
Jako dítě jsem neznal nic jiného než hokej. Zápasy, tréninky, a než nás mamka nahnala udělat si alespoň nějaké úkoly do školy, s bráchou jsme veškerý zbylý čas trávili s hokejkami a hráli si na Pateru s Procházkou. Já byl Patera, ten, co vymýšlí.
Jen to všechno mělo jednu potíž.
Oproti klukům mého věku jsem byl o hlavu menší. Vedle těch o dva roky starších, s nimiž jsem celé dětství hrál nejčastěji, dokonce o dvě hlavy.
Nikdy jsem si to vlastně nepřipouštěl, protože jsem to tak měl od první chvíle, co jsem sám sebe začal vnímat mezi ostatními dětmi. Připadalo mi automatické, že na své okolí koukám zakloněný. Když o někom řeknete, že je o hlavu menší, ve skutečnosti je to třeba jen pár centimetrů, ale já byl vážně skoro všem po ramena. I na školních fotkách je vidět, že jsem úplný prcek.
Táta, který nás s bráchou odmalička vedl ke sportu a neodpouštěl nám žádné úlevy, mě přesto nechával hrát mezi těmi většími a silnějšími. Hledal jsem si tedy vlastní cestu, jak se prosadit. Drobeček proti obrům. Nepochybuju, že právě tohle pomohlo tomu, jaký jsem dnes hokejista. Že nejsem ten typ, jemuž připadá něco neproveditelné. Vždycky se to dá nějak vymyslet.
S nikým jsem se nemohl přetlačovat silou, neměl jsem šanci, ale obehrát někoho, překonat ho chytrostí, vychcaností, to bylo moje.
„Ty malej hajzle,“ jsem slýchal často. Děti bývají zlé, ale mě to nebrzdilo. Naopak jsem v takových případech ještě víc chtěl dokázat, že si dovedu poradit. Naučil jsem se ustát pošťuchování a dělat, že to se mnou nehne. Čím víc mě mlátili, tím víc jsem jim to vracel svými zbraněmi. Kličkami, přihrávkami, ale i nějakou tou schovanou sekerou přes lýtka. A když jsem vyprovokoval rvačku, rychle jsem zmizel. Nevyhnul jsem se jen hromadným bitkám s německými týmy, co k nám jezdily na letní přáteláky. Tam se to vždycky popralo komplet i s celými střídačkami.
Toto je úryvek z příběhu Bez frází hokejisty Jana Kováře. Celý jeho příběh si můžete přečíst na tomto odkaze.
