O fotbale se v současné době Michalu Sadílkovi nezdá

I vzhledem k vaší pomoci rodnému městu a Uničovu se nabízí otázka: Cítíte se být velkým patriotem?

Ano, cítím se být velkým patriotem. Konkrétně k městu Uherské Hradiště mám obrovský vztah i celkově k regionu. Chtěl jsem jim prostě pomoci, vím, že situace je tam špatná. To se týká i Uničova, doufám, že ty finanční prostředky pomohou, aby se šíření viru podařilo zpomalit a aby lidé ve městě nebo v nemocnici měli takové prostředky a pomůcky, aby jim to usnadnilo práci.

Z toho, když mluvím s lidmi ze slováckého regionu, jsem nabyl dojmu, že cítí k rodné hroudě možná o něco silnější pouto než v jiných částech republiky. Je to jen můj dojem, nebo skutečnost?

To mohu jenom potvrdit. Na Slovácku je to taková jedna velká rodina, pomalu každý se zná s každým. Je to velice příjemné tady být a setkat se s těmi lidmi, protože je to hodně specifický region. Každému přeji, aby to mohl poznat. A vím i od ostatních kamarádů z jiných koutů republiky, že když tady hrajeme s reprezentací nebo se sem přijedou podívat, tak je to obrovsky nabudí a mají z toho vždycky dobrý pocit a vždy se rádi vrací.

Dokážete si představit, že zůstanete po konci kariéry v cizině, nebo víte, že se vrátíte domů?

Můj sen je zahrát si na konci s bráchou, nejlépe na Slovácku. A klubu, Slovácku, toho mám hodně co vracet a chtěl bych si tu ještě jednou zahrát. V současné době je těžko takhle plánovat, ale asi bych se chtěl jednou vrátit do Česka. Ale kdo ví, co se může během kariéry stát, takže nechci teď říkat něco najisto.

Jak často jste v kontaktu s rodinou či bratrem? Jen telefon, nebo i skype? Vyměňujete si s bráchou individuální tréninkové plány?

V kontaktu jsme přes mobil, telefonujeme si, posíláme si zprávy, ale že bychom si vyměňovali individuální tréninkové plány, to zase ne. Oni mají své, my zase své, takže každý se připravuje podle toho, jak jim to klub nařídí. Vím, že Češi jsou v tomhle takoví tvrdší, hráči dostávají různé hodinky, sporttestery, kdežto v zahraničí, konkrétně v Holandsku, v Eindhovenu, to takové není. Dostaneme jenom papír a každý týden nás jen informují, co máme dělat a jak jsme na tom.

Jak to vypadá ve Španělsku nebo Itálii, poměrně dobře víme. Ale jak je na tom Nizozemsko?

K dnešnímu dni (29. března) je přes 10 000 nakažených a skoro 800 mrtvých, takže je to hodně špatné. Situace se nevyvíjí dobře, myslím, že se Holandsku vrací to, že k tomu přistoupili lehkovážně a ta přísnější opatření přicházejí až v téhle době. Na jednu stranu jsem smutný a zároveň rád, že Česko k tomu přistoupilo tak, jak přistoupilo, a doufám, že se to v nejbližší době začne projevovat na těch počtech a že to nakonec všechno dopadne dobře.

Když jsem mluvil s Tomášem Vaclíkem, říkal, že i přes karanténu má poměrně nabitý program, hodně ho zaměstnávají jeho dvě malé dcerky. Jak je to u vás?

U mě to naplňuje individuální plán, který denně trvá 2–3 hodiny. Následně si rád zahraji s kamarády přes PlayStation. Dělám i věci do školy (Michal studuje lyceum v Březové – pozn. aut.), abych to dohnal a neměl pak problémy na konci školního roku. Snažím se čas využít různě, abych pořád nedělal jen jednu a tu samou věc.

Máte volnost pohybu, nebo musíte trávit čas jen doma?

Tady žádné omezení není, můžeme se pohybovat, jak chceme. Chodím si zaběhat i ven, ale jenom s rouškou nebo nějakou pokrývkou tváře nebo nosu. Jinak trávím hodně času doma, když jdu ven tak jen si zaběhat nebo nakoupit, ale jinak jsem doma, nikam se neženu. Každý týden máme asi pět běhů, které musíme nebo bychom měli plnit. Minulý týden mi dovezli z tréninkového centra PSV rotoped, takže se ho snažím také využívat. Takhle tedy vypadá moje udržování kondice, když je karanténa a nemůžeme se připravovat společně s týmem.

Nyní má většina z nás daleko více volného času, více přemýšlíme. Napadají vás třeba i myšlenky typu: fotbal není všechno, mohl bych se vydat jinou cestou?

Čím dál víc si teď uvědomuji, že zdraví je nejpřednější, a i když jsem to v minulosti třeba tak neměl. Pořád byl jen fotbal a fotbal a neměl jsem čas ani na rodinu, jak jsem do něj byl zblázněný a pořád jsem, tak si uvědomuji v téhle chvíli, že rodina a zdraví je úplně všechno a fotbal je až vedlejší kolej. Ale že bych se chtěl vydat jinou cestou, to určitě ne, Fotbal miluji a budu milovat, u fotbalu chci zůstat celý život. Fotbal je, co se práce týče, pro mě pořád priorita číslo jedna.

Ještě jednou volný čas: jaké knížky, filmy, hry nebo muzika u vás jedou?

Teď čtu knížku Bez frází, druhý díl. Je to hodně inspirativní knížka, ty příběhy v ní, takže se hezky čte. Pokud jde o filmy, sleduji seriál La casa de papel, za chvilku vychází další série, takže se těším. Na PlayStationu hrajeme s kluky takové střílečky Battlefield a Call of Duty nebo si rád zahraji i Fifu. A muzika, to je takový mix všeho, prostě české, holandské, anglické, všechny žánry a druhy muziky, prostě, co se mi líbí, to jedu.

Život mnohých dnes připomíná život astronautů na kosmických stanicích. Dovedete si představit něco takového, třeba 300 dnů v malém prostoru bez možnosti provozovat úplně normální, běžné činnosti?

Když to řeknu tak, jak to říkáme u nás na Moravě, po těch dvou týdnech mi už hrabe na palici, tak si nedovedu představit, že bych 300 dnů musel zůstat někde v bytě nebo v baráku a nemohl volně vyjít tam, kam chci, dělat, co chci, dělat to, co mě baví. To si nedovedu představit, i když vím, že se to může stát. Ale zatím si to nechci připustit. Doufám, že se situace bude vyvíjet dobře, že to bude ustupovat, bude se to zpomalovat a že nakonec v tomhle boji zvítězíme a všechno se zase vrátí do normálu.

Zdá se vám v noci o fotbale, o zápasech?

Musím upřímně říct, že ani ne. Momentálně ani moc myšlenky na fotbal nemám. I když si strašně přeji, abychom začali trénovat a hrát co nejdříve, ale myšlenky na tyhle témata rozhodně nemám, soustředím se teď na to, aby všichni byli zdraví a aby už prostě byl konec a tohle abychom brali jako zkušenost, kterou jsme zvládli, a byli pak připraveni na další věci.