Článek
Nespokojenost vyjadřovaná na sociálních sítích, která přerostla v masivní protesty v ulicích francouzských měst. Tak by se ve zkratce dalo charakterizovat neformální hnutí žlutých vest, které od listopadu dominuje dění ve Francii.
Na počátku všeho bylo plánované zvýšení daně na pohonné hmoty. Vláda si na základě toho slibovala snížení emisí ze spotřeby fosilních paliv, jelikož Francouzi budou méně usedat za volant, a země tak bude nasměrována k zelenější budoucnosti. Plán však tvrdě narazil.
Prezident bohatých
Pro mnoho Francouzů je automobil zdrojem obživy, ať už jde o profesionální řidiče, zemědělce nebo běžné obyvatele venkova. Současně tyto skupiny obyvatel patří mezi ekonomicky slabší. Navýšení cen za paliva by pro ně tak znamenalo procentuálně výraznější navýšení životních nákladů v porovnání například s Pařížany.
Plánované zvýšení cen paliva, které francouzská vláda už na konci minulého kalendářního roku odložila a nakonec i zrušila, ale slouží spíše jako symbol pro problémy současné Francie, které pramení zejména z absence sociálních jistot pro mnohé její obyvatele.
Hned v prvních týdnech protestů se tak pozornost demonstrantů začala od cen paliva odvracet k požadavkům na zvýšení minimální mzdy, na které je ve Francii závislých necelých 8,5 procenta obyvatel, což je o poznání více než v dalších západoevropských zemích, nebo ke zvýšení důchodů.
Demonstranti ve žlutých vestách tak na záznamech z pochodů ulicemi o Macronovi často hovořili jako o prezidentovi bohatých, který nevidí za Paříž a nerozumí problémům běžného občana.
Protiváha Le Penové a nic navíc
Podle některých komentátorů se začíná ukazovat, že Macron, který v roce 2017 vyhrál prezidentské volby s více než 66 procenty hlasů, pro mnoho voličů tehdy nebyl ničím jiným než protiváhou krajně pravicové populistky Marine Le Penovou. Nasvědčuje tomu i to, že mnozí z protestujících pro francouzská média přiznali, že před necelými dvěma lety volili právě Macrona. Někteří z protestujících pak volají i po jeho odstoupení z úřadu.
Macron navíc nečiní kroky, kterými by si mezi běžnými Francouzi, jak se mnozí z demonstrantů nazývají, mohl nadělat přátele. Cena paliva sice k 1. lednu letošního roku nevzrostla, další z požadavků ale zůstávají nevyslyšeny. Třeba znovuzavedení daně pro nejbohatší vrstvu Francouzů.
Řada demonstrantů se pro francouzská média vyjádřila, že záměr učinit Francii zelenější jim proti srsti není. Se snížením spotřeby paliv jako takovým problém nemají, nechtějí ale nést hlavní ekonomickou tíhu změny, která zlepší život všem.
Pro Macrona se ale v případě vyhovění požadavkům žlutých vest nejedná o jednoduchou situaci, i za předpokladu, že by tak chtěl učinit. Žluté vesty do veřejného prostoru vstoupily bez vůdčích postav nebo organizačních struktur.
Počátky hnutí lze mapovat k facebookovým skupinám, ve kterých jejich členové vyjadřovali nespokojenost, a sociální sítě jako hlavní nástroj při svolávání demonstrací drží i dosud. Francouzský prezident tak de facto neví, s kým má potenciálně jednat.
Skutečné potíže pro Emmanuela Macrona ale se žlutými vestami možná teprve začaly. Svůj mandát bude obhajovat sice až v roce 2022, ale už v květnu čekají Francouze volby do Evropského parlamentu a krátce poté volby v menších správních celcích, které mohou být testem spokojenosti s jeho politikou.
Průzkumy ukazují, že Macron se aktuálně těší rekordně nízké podpoře a že většina protestujících by ve volbách nyní podpořila protiimigrační Národní sdružení, dříve Národní frontu, již zmíněné Le Penové, nebo krajně levicovou Nepodrobenou Francii Jeana-Luca Mélenchona, což také ilustruje rozmanitost protestujících skupin, které nelze snadno zařadit do jedné škatulky.
Francouzský prezident se snaží politický požár hasit debatami s občany, při kterých naslouchá jejich problémům, a hněv se dle svých slov snaží přetavit v konstruktivní debatu. Mizerné preference to v průzkumech v posledních dnech francouzskému lídrovi zvedlo, otázkou ale zůstává, zda už na podobný krok není pozdě.
