Článek
Pojďme společně vyvářet. Postup je jednoduchý. Kdo jej nezná, ráda pomůžu. Tak tedy: v jednadvacátém století a současně po několika měsících světové epidemie koronaviru najdeme v našich českých, nervozitou a izolací utrápených, domácnostech jakýkoli hrnec a nalijeme do něj vodu.
Až bude voda vroucí, ponoříme do hrnce použité roušky. Teprve v momentě, kdy bude náš tlak vlivem stresu nepřiměřeně vysoký a naše lidská důstojnost pod tíhou selhání vlády dostatečně pošlapána, můžeme je pomaličku vyndat a pověsit k usušení.
Nejohroženější bez roušek
Suché ústenky ušité doma z našich starých triček a prostěradel poté můžeme znovu nasadit na nos a ústa, aby nebyly vidět škleby při sledování dění v nemocnicích a dalších zdravotnických zařízeních, kde každý den do vyčerpání pracují lidé bez ochranných pomůcek. A teď vážně…
Zoufat nad tím, že jsme teď všichni nuceni nosit látkové roušky (či nehezky a s emocí řečeno, že nosíme nějaké staré hadry přehozené přes hubu), jaksi pozbývá smyslu.
V době krize - související i s nedostatkem ochranného materiálu - se musíme přizpůsobit. O tom není pochyb. Zdraví a kolektivní ochrana obyvatel je teď na prvním místě. Nic jiného ani nemůže mít větší prioritu. Jen škoda, že jsou na šikovných rukou amatérských švadlenek z celé země závislí i zdravotníci, bez nichž situaci nemůžeme zvládnout, a senioři, o kterých se od začátku epidemie hovoří jako o nejrizikovější skupině.
Jak dlouho ještě budeme doma vyrobené roušky nosit, nikdo z nás v tuto chvíli neví. Dokud to všechno nepomine, musíme setrvat a rychlou jehlou spíchnuté roušky nesvlékat kvůli nepohodlí či rozzlobení. Přestože je konec téhle krize globálního rozměru zatím v nedohlednu, je jasné, že jednou přijde.
A přesně v tu dobu, až krize opadne, bude potřeba vyskládat účty a řádně dokončit proces onoho vyváření. Občanská společnost by totiž na konci téhle šlamastyky měla vyvařit i smrdutý eintopf neschopnosti, výsměchu a demagogie těch, kteří se teď staví do role jakýchsi zachránců.
Chlácholení
Až budete naposledy vkládat použité roušky do hrnce (či do pračky, mikrovlnky nebo pod žehličku, opatrně), zkuste si vzpomenout na výroky současné vlády, kterými nás všechny chlácholila. „Není žádný důvod k panice, není důvod. Jsme připraveni.“ To jsou slova premiéra Andreje Babiše z 28. února, tedy z doby, kdy Itálie už bojovala s rostoucí křivkou značící vývoj nemoci, a bylo zcela jasné, že se Česko nákaze nevyhne.
O den dříve podobnou zprávu vypustil směrem k české veřejnosti také ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. „Zaznamenal jsem dnes řadu dotazů na ochranné roušky. Je jich dostatek. Takže problém s dostupností roušek není.“
Co k tomu říct? Je to přesně naopak. Není jich dostatek. A nebyl jich dostatek. Nebyl jich dostatek už v době, kdy Česko virem zaplavené Číně přislíbilo humanitární pomoc.
Někdo by mohl namítat, že celý svět bojuje s nedostatkem ochranných pomůcek. Jistě. Taková je realita. Ale odpovědnost „vrchnosti“ a její skoro až nemorální činy související s předchozím klamáním společnosti jsou bohužel úplně stejně součástí té samé reality. České reality.
A teď zase zpátky k šicím strojům…
