Článek
Příroda se ozvala a my dostali varování, vzkazuje Čechům epidemiolog Rastislav Maďar. Asi tak si lze vyložit obsah rozhovoru, který s ním pro Echo24 vedl Daniel Kaiser. „Spousta lidí si žila nad poměry,“ řekl a v tom vidí jedno z mála pozitiv pandemie koronaviru: že si lidé uvědomí, že „mít se dobře“ není základní lidské právo.
Exkurz do sociologie až filozofie nelze mít „prvnímu epidemiologovi“ za zlé. Ostatně my všichni jsme se v posledních měsících stali narychlo „vyučenými“ epidemiology a virology. A pravdou je i to, že výčitky jsou jedním z nejběžnějších zlozvyků lékařů. Ať vám stanoví jakoukoli diagnózu, většinou vám ji sdělí zároveň se svou úvahou, proč si za ni vlastně můžete sami.
Má to racionální jádro, nepochybně. Do jisté míry žijeme všichni nezdravě. Každý z nás se může víc hýbat a líp jíst, sledovat pozorněji své tělo a chodit častěji na preventivní prohlídky. Každá nemoc je výslednicí tří vlivů: našeho chování, naší genetiky a toho, čemu se jednoduše říká štěstí. A samozřejmě, vždy něco z toho převažuje.
Avšak skoro vždycky slyšíme v hlase lékaře zároveň s diagnózou i zmíněnou výčitku. Jako kdyby nám chtěli říct: „Takže jsme si ujasnili, kdo za to může. Jste to vy a možná i trochu příroda. A já se s tím teď pokusím něco udělat.“ Ne že se v tom lékaři tak moc odlišovali od nás ostatních. I my ve svých oborech rádi budíme dojem, že jsme to my, kdo navzdory okolnostem a všem ostatním děláme zázraky.
Chceme mít kredit, že dáme do pořádku věci, které pokazil zbytek světa. Ostatně známe to od instalatérů. Když už se nám nějakého podaří sehnat a dostat ho k našemu netěsnícímu záchodu nebo ucpané výlevce, tak první, co uslyšíme, je: „Panebože, můžete mi říct, co jste s tím dělal?“, případně: „Člověče, kdo vám to opravoval přede mnou? Úplně to zprasil.“
Místo výlevky si dosaďte kyčel a místo záchodu sedmičku vpravo nahoře a jako byste byli v lékařově ordinaci.
Úvaha Rastislava Maďara jde vstříc i jiné naší základní potřebě a tou je racionalizace jevů, které nemají jasné a jednoznačné vysvětlení. Náboženství nabízela „boží hněv“, dnes se spíš snažíme dopátrat příčin v širších souvislostech, jaké nabízejí naše chování, smýšlení či způsob života.
Psychologové v řadě studií popisují, že pacienti s těžkým onemocněním hledají jeho kořeny například v osobním životě, v partnerských problémech či stresu v zaměstnání. Ano, vliv tyto věci mají a tzv. celostní medicína dokonce tvrdí, že může být zásadní. Ale zároveň platí, že z hlediska exaktní vědy jde často o již zmíněné štěstí. Přesněji řečeno smůlu, či jak se anglicky říká „bad luck“.
A přesně tak to bylo a je i s pandemií nemoci covid-19. Ano, přispěli jsme k ní jako lidstvo či civilizace vlastní nezodpovědností, protože událost tohoto typu mnozí desetiletí předpovídali a varovali před ní. A k rychlosti či průběhu pandemie obecně přispíváme i tím, jak se chováme. Moc cestujeme, často zbytečně, a lidé i věci se stále pohybují z jednoho konce světa na druhý.
Nic z toho ovšem nemění, že to, že pandemii způsobil konkrétně tento druh koronaviru a že k ní došlo právě v roce 2020, není nic jiného než „bad luck“. Epidemiolog Maďar to dobře ví. A byť je zrovna teď mužem číslo jedna, jehož názor rozhoduje a bude spolurozhodovat o tom, jak bude náš život vypadat v příštích měsících, panu epidemiologovi to zjevně nestačí.
Ovlivňovat nošení roušek, fungování restaurací či pořádání akcí mu je málo. Ještě by rád svět a lidstvo změnil tak nějak zgruntu a pořádně. Chtěl by nás napravit sakumprásk, jak se hezky říká. A na to bychom mu měli odpovědět: „Děkujeme, ale nechceme.“
Průběh nákazy je nesmírně komplexní a i pro vědce v podstatě velmi těžko srozumitelný proces. Ostatně sami epidemiologové si vyzkoušeli, jak je obtížné ho matematicky modelovat. Lépe řečeno je to snadné, ale příroda se podle většiny modelů, zveřejněných v posledních měsících, ani trochu nechovala. Ať byly z Oxfordu nebo odjinud.
Ale to nebrání stejným vědcům s jistotou tvrdit: „Žili jsme si nad poměry.“ Hm, tak tady to máme.
Ona racionalizace je nebezpečná ještě v jedné věci. Když si nějakou takovou, jakkoli vachrlatou myšlenkovou konstrukci vytvoříme, velmi snadno pak dospějeme i ke konkrétním viníkům. U koronaviru to vidíme velmi dobře.
Na počátku pandemie jsme - aspoň my v Česku - vinili lidi, kteří jeli na lyže do Itálie. Nikoli pouze ty, kteří tam odjeli až v době, kdy nákaza propukla a byly prázdné sjezdovky. Ne, česká lidová moudrost šmahem odsoudila všechny, kteří „kdyby seděli doma na zadku, tak nám to sem nezavlekli“.
Když se nákaza znovu „rozjede“, budeme vinit ty, kteří teď v létě zamířili do Chorvatska nebo Itálie k moři? Těžko říct. (Rastislav Maďar by v tomto ohledu měl být opatrný. Když na Twitteru kritizoval lidi, kteří se účastní divokých přímořských večírků, tak se ukázalo, že tweetuje z Chorvatska.)
A zdaleka nejvíc odstrašující příklad: server iRozhlas zveřejnil šokující výpověď dívky, která byla původkyní nákazy v pražském klubu Techtle Mechtle. Ukázalo se, že čelí kritice a odsudkům, ale i nadávkám a výhrůžkám. Nemám nejmenší informace o tom, jak se nákaza rozšířila. A ano, na toto téma lze vtipkovat, ostatně svádí k tomu i jméno zmíněného klubu.
Ale dávat komukoli za to, že je nevědomě infekční, osobní vinu? To je za prvé odporné a za druhé nepraktické. Pokud chceme, aby hygienici měli napříště s vyhledáváním potenciálně infikovaných lidí ještě horší práci než dnes, pak jsme na dobré cestě. Už víme, že karanténa chytrá nebude. Tak se ještě můžeme postarat o to, aby byla rovnou slepá a hluchá.
Poslední poznámka: Epidemiolog Maďar se mýlí v tom, když říká, že mít se dobře není základní lidské právo. Ano, nikdo nám to nemůže garantovat. Ale zároveň ani zabránit v tom, abychom o to usilovali a toužili po tom. Chtít se mít dobře není důvod, abychom za to zároveň cítili pocit jakési iracionální viny.
A žít nad poměry? Zkuste si tu frázi dát do vyhledávače. Až na výjimky najdete samé pindy politiků, buď opozičních, kteří kritizují rozhazovačnou vládu, anebo vládních, kteří třeba ospravedlňují zvyšování daní. „Žít nad poměry“ je taková obecná formulka, kterou můžeme kritizovat cokoli a kdykoli.
Paradox přitom je, že tím, co skoro vždy rovněž kritizujeme, jsou samotné „poměry“. Jsme s nimi nespokojeni a nejčastěji myslíme ty politické, ale můžou to být i poměry v práci nebo doma. „Poměry“ nás tíží a trápí. Není čas tomu sousloví vylepšit reputaci? Není čas vynést naše životy aspoň kousek nad poměry?
