Notičky: Proč není Euro v Praze a kdy počíti fotbalovou hvězdu

O čem jiném dnes napsat nežli o probíhajícím fotbalovém Euru. A pěkně po česku to bude hlavně o tom, co se mi na něm nelíbí.

Abychom začali z druhé strany: Skvělé samozřejmě je, že se turnaj nakonec přeci jen koná, byť s ročním zpožděním způsobeným pandemií. To, že se turnaj hraný v roce 2021 jmenuje Euro 2020, protože rebranding akce by k dosavadním velkým ekonomickým ztrátám přinesl další relativně zbytečné náklady, asi přežijeme.

Tím spíš, že na turnaji startuje česká reprezentace a dělá nám radost, postoupila do osmifinále proti Nizozemsku. Turnaj samozřejmě nabízí i spoustu výborného fotbalu, a to před více či méně zaplněnými hledišti. Ne, že by nebyl zájem, ale vychází to z protipademických opatření, platných v jednotlivých zemích.

A to je samozřejmě první velká podivnost. Proč se vlastně hraje v jedenácti zemích, a ne v jedné či dvou, jak bývalo zvykem? UEFA to sice prezentovala jako epochální panevropský projekt, ale ve skutečnosti to bylo spíš z nouze. Po pádu banky Lehman Brothers na podzim 2008 se dominovým efektem rozjela globální ekonomická krize, jejíž dopady byly celkem citelné ještě na jaře 2012, kdy se o netradičním pořadatelském modelu Eura 2020 rozhodovalo.

O pořadatelství se tak hlásily jen Turecko, dále ostrovní uskupení Skotsko+Irsko+Wales a také Ázerbájdžán spolu s Gruzií. Když se Turci rozhodli, že nakonec dají přednost spíše kandidatuře na OH 2020, zbyli zájemci, ze kterých UEFA nebyla příliš nadšená.

Proto přišel Michel Platini, tehdy prezident UEFA, s nápadem rozesít Euro do většího množství zemí, tak aby se dostalo i na ty menší, kterým by stačilo mít pro tu akci jeden pořádný stadion. Najednou měly zájem o spolupořádání dokonce i Bělorusko, Bulharsko, Makedonie a Izrael. A stébla se chytala i Fotbalová asociace ČR. Do září 2014, kdy byl vypsán nejzazší termín, ale od Sobotkovy vlády nedostala garanci podpory výstavby Národního stadionu na Strahově. A nevyšel ani projekt navýšení kapacity stadionu v Edenu. I kvůli neprůhlednosti vlastnických vztahů kolem něj tehdy s akcí nesouhlasil pražský magistrát, v jehož čele stál primátor Tomáš Hudeček.

A tak se v Česku tenhle trochu bláznivý turnaj Euro 2020 nehraje. Na první pohled je zřejmé, že je dost nespravedlivý, protože pro řadu zemí je to turnaj domácí. Tým Anglie skoro nevyleze z Londýna, Italové z Říma, Němci z Mnichova… Na druhou stranu se hraje v Bukurešti či v Baku, pro změnu bez účasti tamních národních výběrů.

No nic. Za čtyři roky se celý turnaj odehraje pěkně v Německu, věřme, že už bez pandemie a dalších rušivých momentů a že si ho užijeme naplno.

Nicméně i tady zůstane v platnosti jeden jev, který mě osobně celkem irituje, a to je systém turnaje s 24 účastníky. Při rozdělení do 6 skupin postupují do vyřazovací části první a druzí. A čtyři nejlepší ze třetích míst.

Co mi vadí: Postupuje skoro každý, vlastně jediná skupina přinesla pořádné drama do poslední chvíle, a to díky Maďarům, kteří komplikovali život Němcům a předtím i Francii a na dálku nakonec trochu znervózněli i Portugalce.

Třetí ze skupin se porovnávají na dálku, virtuálně, tedy aniž by spolu hráli. Mezi Ukrajinou, která si play off zahraje, a Finskem, které má smůlu, rozhodl jediný gól.

A celý pavouk vyřazovací části je postaven na finální kombinaci kvarteta skupin se třemi postupujícími. Takže do poslední chvíle není v řadě případů absolutně jasné, kdo s kým bude v osmifinále hrát. A také kde a kdy. Ke konci skupinové fáze si tedy asi turnaj užívali nejvíc absolventi matematicko-fyzikální fakulty v oboru kombinatorika. Zato normálním lidem šla z té nepřehlednosti hlava kolem. Včetně mě, a to jsem si, prosím, variace a permutace vytáhl kdysi u maturity. Ale tenhle Euro-Matrix tedy rozdýchávám jen ztěžka.

Historicky se Eura hrála zprvu o čtyřech účastnících, tedy na dvě semifinále a duely o umístění, krásně symetrickou soutěž nabízely i formáty s 8 nebo 16 účastníky.

Ale při 24 týmech přicházejí složitosti, které jsem právě popsal. Na MS 1982 je kdysi vyřešili tak, že ze šesti základních skupin postupovaly dva týmy. A tenhle tucet pak do čtyř skupin po třech. Jejich vítězové se stali semifinalisty.

Mimochodem, v honbě za co největší počtem zápasů a zisků si FIFA pro MS 2026 v Kanadě, USA a Mexiku naplánovala účast 48 týmů. Ty se rozdělí do 16 skupin po třech. A první dva z každé se dostanou do vyřazovací části o 32 týmech. Celkem 80 zápasů za měsíc. Pro srovnání: Euro, které právě sledujeme, jich nabízí „jen“ 36.

Ví se, že po Euru u německé reprezentace Joachim Löw končí. Ale podobně jako slavný kouzelník Houdini vyklouzl na poslední chvíli z nebezpečí, že se německá cesta zastaví podobně jako na MS 2018 už v základní skupině. V duelu s Francií neuspěl, s Portugalskem to byla vítězná paráda. A s Maďary drama, ve kterém Němci dvakrát prohrávali, ale potřebnou remízu nakonec i díky Löwovým vydařeným střídáním umolousali. A teď přijde duel s Anglií.

Přiznám se, že pro Löwa mám trochu slabost. Z dětství si pamatuji, že německý fotbal býval na sledování poněkud nechutný. A na čas pak ztratil i úspěšnost. Löw patřil mezi ty, co obojí změnili, zlatá německá jízda na MS 2014 v Brazílii byla pastvou pro oči. A ještě jedním faktorem mě coby novináře „dostal“. Aby se český reprezentační trenér mimo povinné tiskové konference obtěžoval poskytnout interview, to bylo třeba pro pány Karla Brücknera nebo Michala Bílka něco naprosto nemyslitelného. Ani mnozí další jejich předchůdci či následníci v tomto směru nešetřili neochotou a obstrukcemi.

Na německou asociaci stačilo poslat žádost o rozhovor s Joachimem Löwem a skoro obratem přišla nabídka tří termínů na výběr. Abych se nechlubil cizím peřím, dělal ho tehdy kolega ze Sportu Richard Šíma a ochotu německého kouče si nemohl vynachválit. Všechno klapalo na minutu.

Když to srovnám s tím, že jsem jednou na domluvený rozhovor s reprezentačním koučem Karlem Jarolímem čekal přes dvě hodiny, načež dorazil uřícený z tenisu a pravil, že nemá víc než čtvrthodinu, máte v ruce další střípek do mozaiky na téma Jak si v Česku hrajeme na profesionalismus.

U Fleků i u Masaryka. S kolegy Jiřím Hoškem a Jindřichem Šídlem vám v sérii Jedeme na Euro nabízíme zajímavé rozhovory, ale také navštěvujeme zajímavá místa. Před duelem s Chorvaty jsme zamířili i do pivnice U Fleků, kde před lety založili klub Hajduk Split. Však si pusťte video v tomto článku. A máte se na co těšit i dál, v úterý jsme natáčeli v Černínském paláci v knihovně Jana Masaryka. Proč tam? Nechte se překvapit.

Euro čísla a rekordy. Záplavou statistik se prodral Karel Tvaroh a vybral pro vás ty nejzajímavější.

Křetínský a Viktoria? Nejen Eurem živ je člověk. A v glosáři jsme se podívali na spekulace o údajné chuti sparťanského bosse vstoupit vlastnicky do plzeňského klubu.

Kdo se v Česku narodí až koncem roku, v říjnu, listopadu či v prosinci, má výrazně nižší šanci prosadit se jako fotbalista než ostatní kluci z téhož ročníku. U dětí hraje i těch pár měsíců roli, ty starší jsou silnější a v očích trenérů úspěšnější. Časem se to pochopitelně srovná, ale jak vidno z tabulky, je to už pozdě, trenéři si vybrali. Buď z toho cestu najdou oni, nebo to pro výhodnější termín početí svého potomka vezměte v potaz vy, budoucí rodičové.

Jak to vidí Jankulovski. Ani někdejší česká hvězda AC Milán mnoho rozhovorů neposkytuje. Ale když ano, docela to stojí za to. Nepodléhá nadšení z postupu. Na to, co Šilhavého tým zatím na Euru předvádí, nahlíží realisticky a poukazuje na faktory, ve kterých je špička dál. (idnes)

Kanadský model v českém hokeji? Jsme zvyklí na to, že české hokejové reprezentaci šéfuje trenér. Nadřízeným Filipa Pešána teď ale bude generální manažer Petr Nedvěd. Nový model řízení podle kanadského mustru vyvolal polemiku expertů. (isport)

Příběh Luise Enriqueho. Před časem opustil práci u španělského reprezentačního týmu, protože jeho dcerka umírala na rakovinu kostí. Velká story nejen o této životní tragédii. (BBC)

V neděli v 18 hodin se Češi v Budapešti utkají s Nizozemci. Chystá se na to Šilhavého tým, čeští fanoušci i my v redakci Seznam Zpráv. Myslím, že se máte na co těšit!

Luděk Mádl.