Notičky: Místo Krále mohl do West Hamu zamířit sparťan Krejčí

Máme za sebou období, které mnozí označují za nejatraktivnější přestupové okno fotbalové historie. Přitom jde o kouzelný paradox.

Nasvícenou show, která přinesla mimo jiné změny adres největších supermanů posledních dvou dekád, tedy Lionela Messiho a Cristiana Ronalda, nevyvolaly časy hojnosti, ale hlubokého nedostatku.

Pandemická krize uzavřela prakticky všude na světě hlediště sportovních akcí. A nulový příjem z ticketingu a dalších takzvaných match-day výnosů (prodej dresů nebo občerstvení na stadionu) vytvořil všem klubům hluboké ekonomické ztráty. Platila úplně jednoduchá rovnice: Čím větší klub a větší stadion, tím větší ztráta.

Kluby musely jednat a první reakcí těch úplně největších bylo vytvoření Superligy nezávislé na UEFA, jejíž zisky by se solidárně nerozpustily po celém kontinentu, ale zůstaly by v kasách Realu Madrid, Juventusu, Chelsea a dalších účastníků projektu. Ten ale vydržel při životě jen pár dní, poté, co ho odmítla nejen UEFA, ale i fanoušci.

A tak se podle všeho velkokluby rozhodly, že v létě musí alespoň udělat co největší „estrádu“, rozvířit přestupový prach na maximum, připoutat co největší pozornost, aby diváky, co se vracejí do hledišť, upoutaly co nejintenzivněji.

Barcelona navíc se svou zadluženou ekonomikou klesla natolik hluboko, že už nemohla dál držet Lionela Messiho. A v Juventusu si řekli: Fajn, experiment s Cristianem Ronaldem se nám nepovedl úplně, Ligu mistrů jsme s ním nevyhráli a v Serii A teď skončili až čtvrtí. Jeho plat je monstrózní a dokud má u nás ještě platnou smlouvu, můžeme ho alespoň za nějaké to euro prodat, když najdeme kupce. Manchester City to nakonec nebyl, ale Manchester United ano. Za „pitomých“ 15 milionů eur. Messi šel do PSG zadarmo, ale fanoušci zaplesali. Budou si kupovat vstupenky, dresy, šály, sledovat televizní přenosy i sociální sítě. Jejich pozornost byla vydrážděna na nejvyšší míru, a o to šlo.

Objevily se i stamilionové přestupy Jacka Graelishe (za 117 milionů eur do Manchesteru City) a Romela Lukaka (za 115 do Chelsea), Real Madrid mával (marně) pomyslnou poukázkou na 200 milionů eur na Kyliána Mbappého, ale v Paříži, jako by ji neviděli.

To všechno bylo jedno velké pozlátkové divadlo, které mělo za úkol prosvětlit temnotu. Vedle těchto velkolepých přestupů se totiž trh s těmi „normálními“ transfery prakticky nehýbal, celkový obrat klesl podle prvních odhadů a součtů někam k padesáti procentům svého objemu z časů před pandemií.

Ke své smůle si pražská Slavia „vychutnala“ tohle nastavení trhu zrovna v situaci, kdy po neúspěchu v předkolech evropských pohárů potřebovala rozpočet malinko dolepit. Bezstarostné rozjezdové časy, kdy všechno hradil čínský majitel (či investor), vystřídala léta blahobytu se startem v Lize mistrů a s prodejem Tomáše Součka (20,7 milionu eur). Ta evokovala představu, že všechno půjde ještě léta tak nějak samo, protože kádr je plný hráčů s vysokou tržní hodnotou. Když slávisté prodali Vladimíra Coufala za 6 milionů eur, spílali si následně, že ho West Hamu pustili tak levně. I Alex Král šel předtím do Spartaku Moskva za dvojnásobek, to byl ostatně vůbec pohádkový přestup, který tak trochu spadl z nebe.

A ještě pohádkovější měl být transfer Abdallaha Simy, kterého si slávisté pořídili za pouhé 3 miliony korun v Táborsku, tedy v klubu, přes který proudí do Česka spousty Afričanů, hledajících tady fotbalové štěstí. A tenhle Senegalec ho našel a s ním i Slavia, která v tomhle hráči, původně vybraném pro B-tým, našla čarostřelce, jehož přirozený talent fungoval i v konfrontaci Evropské ligy, včetně zápasů s Leicesterem, v té době prvním týmem tabulky Premier League.

A šéf Slavie Jaroslav Tvrdík se ocitl ve svém živlu. „Odmítli jsme nabídku na 10 milionů eur, už teď víme o letních nabídkách na 20-25 milionů eur. Neprodali bychom ho ani za 20,“ vyprávěl Tvrdík v březnu v pořadu Tiki-taka. A připustil tam, že padesátimilionová částka by se mu už odmítala těžko.

Realita je taková, že Slavia teď prodala Simu za 8, podle některých zdrojů jen za 7 milionů eur do Brightonu. A nejenže si za něj nepostaví slibovanou akademii. Aby doplnila rozpočet, musela prodat i stopera Zimu do FC Turín.

V porovnání s pořizovací cenou jde samozřejmě u obou o superobchod, v porovnání s březnovými představami pana Tvrdíka nikoli. Ale takový je život, jednou vám maximalistická strategie vyjde, jako u Součka, jindy uvěříte chiméře.

Jako kouzelníka vyobrazil náš kreslíř David i Jaroslava Tvrdíka. Ale ten by se měl o roli Kouzelníka týdne přinejmenším podělit s fotbalovým agentem Pavlem Paskou.

Činorodý veterán totiž navzdory snaze ostatních válcuje svou domácí konkurenci už 30 let. A po Kukovi, Kadlecovi, Poborském, Šmicerovi, Rosickém, Bergerovi, Kollerovi, Barošovi a kvantech dalších hvězd má světu pořád co nabízet. Namátkou Tomáše Součka, Patrika Schicka a Adama Hložka. Jediný český transfer z české ligy do kvalitní zahraniční soutěže v tomto přestupním období má opět „na svědomí“ on, když prodal slávistu Davida Zimu do FC Turín. Jediné, co ho může mrzet, je stopka, kterou ve Spartě zatím dostal na zahraniční přestup Ladislav Krejčí. Jinak by se brněnský odchovanec nejspíš ocitl ve West Hamu místo Alexe Krále.

Velký rozhovor s Pavlem Paskou nejen o uplynulém přestupním období si můžete přečíst zde.

Když už tu byla řeč o Bělorusku… V pondělí slavil diktátor Alexandr Lukašenko narozeniny. A takhle, od pohledu „srdečně“, mu zřejmě musela pogratulovat hokejová reprezentace.

Po období přestupovém teď ve fotbale nastává čas reprezentační. Nezbývá než věřit, že se při spoustě absencí v českém týmu zaskví jako kouzelník i trenér Jaroslav Šilhavý. Držme palce!

Luděk Mádl