Normalizace: Oklamaly nás dějiny? A zklamali nás historici?

„Celý vývoj po roce 1969 se zdál tak nelogický, tak proti smyslu dějin, že se zdálo, že je jen něčím přechodným,“ napsal o normalizaci ve své studii historik Oldřich Tůma.

Cituje v ní jednu z myšlenek průkopnického francouzského filozofa Marca Blocha o „dějinách, které nás oklamaly“, která má v přemýšlení o normalizaci opravdu hluboký význam. A to hned v několika rovinách: Nejde jen o pocity lidí, kteří normalizaci prožívali. Dnes už jde především o obavu, zda jsme schopni svoji nedávnou historii dostatečně poznat. Zda jen znovu a znovu nevytváříme klamavý obraz, který do minulosti sami promítáme. A v té souvislosti jde i o střety různých skupin historiků, politiků nebo publicistů, kteří se vzájemně podezírají z toho, že výkladem dějin chtějí oklamat veřejnost.

Dějiny nás oklamaly, historici nás zklamali. Co s tím?

Oldřich Tůma před časem s nadsázkou charakterizoval jeden z důvodů, proč naše společnost o sobě pochybuje a proč se její pochyby pohledem do minulosti ještě znásobují: „Je to jen obraz, ale řekl bych, že nás vystihuje refrén písně Davida Bowieho We Can Be Heroes Just for One Day – to by klidně mohla být moderní česká hymna. Dokážeme se vzepnout na pár dnů k něčemu mimořádnému, ale strašně rychle to zmizí.“

A podle Tůmy poslední rok jen ukázal, že tahle charakteristika platí: „Během pandemie se zase chováme podle toho vzorce. Vloni na jaře jsme šili roušky, vzájemně si pomáhali, byla tu cítit obrovská energie, mnohde v nás viděli příklad. A teď? Teď už si zase všichni vzájemně nadávají a zvládání pandemie je jen nástrojem, jak na ostatní útočit.“

I pražské jaro v roce 1968 bylo v této perspektivě jen „jedním dnem“ společenského nadšení, semknutí, opojení, sebevědomí, hrdosti…

Oldřich Tůma píše: „Zdálo se nepředstavitelné, že by se ona celonárodní jednota odporu mohla rozpadnout, že by vůbec jakýkoli Sověty dosazený režim našel dost kolaborantů. Zdálo se jistě možné, že by takový režim mohl lidi pro sebe nepřijatelné perzekvovat, zavírat a vyhazovat z práce. Jevilo se ale nemožným, že by se našlo dost lidí, kteří by byli ochotni na místa po vyhozených a pronásledovaných nastoupit. Přesně taková byla atmosféra doby ještě v létě 1969. Za rok či už snad za pár měsíců bylo vše jinak a kariér, které začaly právě takovými nástupy na místa po lidech vyhozených, byly stovky a tisíce.“

Vzepnutí se rozpadlo a posrpnový režim dokázal to nejpodstatnější z normalizace zvládnout za dva roky. 17. dubna 1969 se Gustáv Husák stal prvním tajemníkem ÚV KSČ. Čistky, cenzura a zatýkání během následujících měsíců zlomily veřejný odpor. Na jaře roku 1971 bylo v podstatě „hotovo“.

„Po propuštění z vězení jsem si připadal jako v úplně jiném světě,“ vzpomíná v rozhovoru s Oldřichem Tůmou Ivan Dejmal, jeden ze studentských vůdců a člen Hnutí revoluční mládeže, zatčený v prosinci 1969. Z vězení vyšel v roce 1972.

„Nezůstal žádný alternativní program, žádná reálná opozice… Proti režimu opřenému o vojenskou intervenci už stál každý sám. Bez šance,“ dodává Oldřich Tůma.

A takový byl také základ první vlny polistopadového „vyrovnávání se s minulostí“ – hledání odpovědí na otázky, jak lidé ve střetu s režimem obstáli. Zda selhali, zradili, kolaborovali, spoluvytvářeli zločinecký režim.

Tehdy převládal euforický porevoluční názor. Režim zločinecký byl, a tedy platí, že obstál jen ten, kdo s ním aktivně bojoval. Ostatní by se měli přinejmenším stydět a stáhnout z veřejného života.

Bylo to „vyrovnávání se s minulostí“ jako vynášení morálních soudů a odměřování viny a trestu. Fáze otevírání archivů a lustrací.

Osou diskuzí a sporů o to, zda má takový pohled do minulosti smysl, nebo spíše, zda je dostačující, nakolik je zpolitizovaný a ideologický, byl vznik Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Tedy ústavu, který měl odhalovat represivní totalitní povahu minulého režimu a využívat k tomu archivy bezpečnostních složek.

Nabízíme tři symbolické milníky, které dokládají, jak se diskuze o „vyrovnávání s minulostí“ měnila.

Nemá smysl připomínat obecně známé dějiny ÚSTR, o jehož vzniku jednali politici a historici nejméně od roku 2001 a který nakonec vznikl o sedm let později. Chceme připomenout jeden méně známý moment z jeho historie, který je ale přímo nabitý symbolickým významem.

V listopadu 2009 napsal bývalý disident Stanislav Penc petici, ve které požadoval odvolání ředitele ÚSTR Pavla Žáčka. Bezprostředním důvodem byla publikace, v níž ÚSTR „odhalil“, že disident Joska Skalník byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Podle Pence ale ústav při přípravě publikace selhal – nepožádal o vyjádření samotného Skalníka, spolehl se pouze na informace z archivu StB. A Penc soudí, že takto nedostatečně vykládá ústav dějiny i jindy – nekonfrontuje pamětníky, nevyužívá jiné zdroje, vytrhává události z kontextu, výklad dějin „bulvarizuje“ prostřednictvím „senzačních odhalení“.

Pencovu petici podepsal mimo jiných i Václav Havel.

Na obranu ústavu a jeho ředitele vznikla „protipetice“, která ústavu vyslovila plnou podporu a „neuvážené pokusy o zpochybňování jeho práce a výstupů“ označila za „nebezpečné a trestuhodné“. Za touto peticí stáli Jiří Křižan a Alexandr Vondra.

Proti sobě tak stáli hlavní iniciátoři petice Několik vět, která v roce 1989 nebývalým způsobem mobilizovala odpor „běžných“ lidí proti režimu.

O dvacet let později se zásadně neshodli v tom, jak vykládat dějiny. Jak pracovat s jejich vlastní zkušeností.

Jak se nenechat oklamat historiky.

Nový pohled na fungování Filozofické fakulty UK v době normalizace publikovala trojice mladých historiků na sklonku roku 2012. Kateřina Volná, Jakub Jareš a Matěj Spurný chtěli proniknout pod povrch politiky, dostat se k pochopení toho, proč lidé dělali to, co dělali. A to v ideologií, nedůvěrou, čistkami, kádrováním a udáváním prosáklém prostředí Filozofické fakulty.

Matěj Spurný vysvětloval: „I za normalizace se lidé v mnohém rozhodovali autenticky. Hledali rovnováhu mezi povinnostmi k rodině, studentům, budoucnosti… Nemá smysl je prostě nálepkovat jako oportunisty nebo zlomené charaktery. Jistě, když někdo donášel StB, dělal něco, co považujeme za zavrženíhodné. Ale podle nás je užitečnější snažit se pochopit, proč to ti lidé dělali, nikoli je soudit.“

O dvě generace starší historik Vilém Prečan, který v době normalizace musel odejít z Akademie věd, živil se jako topič a později emigroval, mladým kolegům vzkázal, že jestli chtějí relativizovat etické kategorie, na jejichž základě lidé jednají, pak by měli zapomenout na zkoumání dějin a věnovat se třeba broučkům.

Hrozí relativizace hodnot, pokud odmítneme vynášet morální soudy? Určitě.

Má ale smysl se tomu riziku vyhýbat? Neoklame nás pak historie ještě víc?

V loňském roce se téma normalizace do veřejné diskuze vrátilo v plné síle. Hlavním aktérem byl historik Michal Pullmann a symbolické bylo, že v centru pozornosti nebyly jeho texty o normalizaci, nýbrž podezření, že jako děkan Filozofické fakulty nedostatečně uctil výročí popravy Milady Horákové. Není příliš levicový? Není marxista? Neobrací se akademická obec celá příliš doleva? A nehrozí, že levicoví revizionisté mezi historiky začínají zkreslovat obraz nedávných dějin?

Na začátku někdy velmi ostrých polemik stál rozhovor, který Pullmann poskytl deníku Echo24. Mimo jiné v něm říká: „Určitě bych komunistickou dobu neoznačil za dějinnou katastrofu jako celek. Za katastrofální bych označil řadu událostí, které se za komunismu staly. Jsem historik, nepojímám komunismus jako dějinnou katastrofu, ale spíš jako laboratoř, v níž zkoumám. Dokonce se ve svém bádání od katastrofických prvků v komunismu snažím i odhlédnout, abych nezdůrazňoval určité prvky, které jeho obraz determinují předem. Abych ho mohl nasvítit z jiného úhlu.“

Pullmann chce ve svých textech normalizaci skutečně nasvítit z jiného úhlu: Odmítá ji ztotožnit s romantizovanou podobou dobových filmů a sentimentálních vzpomínek na mládí. Není to pro něj ale ani jen státní represe. Lidé žili svoje životy a v té či oné míře uzavírali s režimem dohodu, přijímali ho a podporovali. Historik chce ten život pozorovat, nikoli stigmatizovat.

A na otázku z citovaného rozhovoru, zda jeho pohled na fungování minulého režimu není jen čirá spekulace, odpovídá: „Ale i nejtvrdší politické dějiny jsou vždycky také spekulace a konstrukce. I ten můj přístup je vyprávění, samozřejmě metodicky kontrolované vyprávění s nějakými východisky a pojmy. Jak to bylo doopravdy, to ví, řečeno s Františkem Palackým, jenom sám bůh.

Online deník Seznam Zprávy samozřejmě není akademickým pracovištěm, nemá ambice přinést komplexní pohled na období normalizace. Chceme jenom drobně přispět k tomu, aby se na tu dobu nezapomnělo. Na dobu, kterou symbolicky rámuje 17. duben a jejíž první fáze skončila před 50 lety. A která definitivně skončila až v osmdesátých letech minulého století.

Proč? Je zjevné, že přestože se během uplynulých třiceti let přístup k „vyrovnávání se s minulostí“ proměňuje, je stále nabitý emocemi, vzájemným podezříváním, politizací a řadou otevřených témat. A jako takový je součástí našeho běžného života. Už proto, že všechny ty spory se pochopitelně promítají i do otázky, jak nedávné dějiny vyučovat, a dotýkají se tak žáků ve školách.

Publikovali jsme několik příběhů z doby normalizace. Autentické vzpomínky pamětníků doplněné komentáři historiků. Odkazy na ně a krátké anotace přikládáme:

Pomáhal skutečně velice svérázný svazácký a komunistický funkcionář Vasil Mohorita bořit minulý režim?

Stálo vynikajícímu konstruktérovi Petru Hrdličkovi za to, že vstoupil do komunistické strany? Opravdu by bez toho nemohl svoji práci dělat?

Vypracovala se Jarmila Kratochvílová opravdu jen extrémním tréninkovým nasazením, silnou vůlí bez přispění dopingu, řízeného špičkami minulého režimu?

Jak se žije Janu Slezákovi se vzpomínkami na službu v pohotovostním pluku, který zasahoval proti demonstrantům?

Dalo se slušně přežít normalizační školu? Svoje vzpomínky poskytli i učitelka Jiřina Kutláková a student Jan Malura.

Snese srovnání tehdejší a dnešní život romské komunity? Odpovědi hledal hudebník, zástupce Romů na Úřadu vlády, přítel chartistů a někdejší vedoucí pololegálního skautského oddílu Ladislav Goral.

Šlo o selhání československých intelektuálů? Proč zůstávali ve straně tak dlouho? Jak prožívala jako komunistka 50. léta pozdější disidentka Eva Kantůrková? A jak hodnotí minulost z pozice spisovatelky a mluvčí Charty 77?