Článek
„Louise Glücková je nezařaditelná,“ přemýšlí nad básnířkou Petr Onufer, redaktor nakladatelství Argo, který má na starosti anglofonní autory a řídil vydání sbírky Louise Glückové Noc věrnosti a ctnosti v českém překladu. „Podle akademie ocenění dostala mimo jiné za svůj jedinečný hlas a já myslím, že je to velmi trefné, píše jako nikdo jiný,“ dodává Onufer.
Dobrodružství (1. část)
Jednoho večera, když už jsem skoro spala, mi došlo,
že mám utrum se všemi těmi milostnými dobrodružstvími,
kterým jsem tak dlouho otročila. Utrum s láskou?
vyděsilo se srdce. A já mu na to řekla, že nás i tak ještě čeká
spousta nesmírných dobrodružství, a zároveň jsem doufala, že
je po mně nebude chtít
vyjmenovat. To bych totiž nesvedla. Ale věříme-li, že tam
někde jsou - to se snad jistě počítá, ne?
(Noc věrnosti a ctnosti, Argo 2017, přeložila Tereza Vlášková)
V čem je ta „jedinečnost“? Sám Petr Onufer její poezii označuje za natolik nadčasovou, že se budou básně Louise Glückové číst třeba za 200 let. „Mluví k dnešku, ale pokud je básník skvělý, mluví ke každé době, dnes je například takový Shakespeare nesmírně aktuální,“ říká Onufer.
Sedmasedmdesátiletá Louise Glücková má na kontě dvanáct básnických sbírek a také několik esejí. Nepatří k žádné škole nebo uměleckému hnutí. Podle Onufera se vliv na její tvorbu dá hledat například u Emily Dickinsonové, americké básnířky 19. století, nebo u T. S. Elliota, modernistického autora z přelomu 19. a 20. století, rovněž laureáta Nobelovy ceny.
Kdo je Louise Glücková?
Cenami ověnčená sedmasedmdesátiletá americká autorka, která je považovaná za jednu z nejlepších básnířek současnosti. Narodila se v New Yorku židovským rodičům. Starší sestra jí zemřela ještě dřív, než se Louise narodila. Jako teenagerka trpěla mentální anorexií. Studovala na prestižních univerzitách Sarah Lawrence a Kolumbijské univerzitě.
Vydala dvanáct básnických sbírek. Za knihu Divoký kosatec (The Wild Iris) získala Pulitzerovu cenu. V říjnu 2020 se stala teprve šestnáctou ženou, která obdržela Nobelovu cenu za literaturu.
Vyučuje na Yaleově univerzitě. V češtině vyšla její sbírka Divoký kosatec (v překladu Veroniky Revické) a Noc věrnosti a ctnosti (v překladu Terezy Vláškové).
„Osobní, vyvážená, propracovaná,“ popisuje poezii Louise Glückové amerikanistka Františka Schormová. Přestože v každé sbírce volí jiná témata i rozdílnou práci s jazykem, podle Schormové nesklouzává ke zdobnosti: „Svá slova klade na papír přesně a promyšleně.“
Teorie paměti
Za dávných, pradávných časů, ještě než se ze mě stala rozervaná
umělkyně, sužovaná touhou, a přesto neschopná si k někomu
vytvořit trvalý citový vztah, dlouho před tímhle vším, jsem byla
proslulou vládkyní, jež sjednotila rozpadlou zemi - tak mi to
aspoň věštkyně vyčetla z ruky. Máš před sebou velké věci, řekla
mi; nebo možná za sebou, těžko říct. Jaký je v tom koneckonců
rozdíl? dodala. V tuhle chvíli jsi dítě, které drží za ruku věštkyně.
Všechno ostatní je jen domněnka a sen.
Přesto má Louise Glücková témata, ke kterým se pravidelně vrací. „Lidská smrtelnost, lidská křehkost, nemožnost udržet mezilidské vztahy na jedné rovině, nostalgie za uplynulým světem,“ vyjmenovává Petr Onufer. Lidská témata doplňuje antickou a řeckou mytologií nebo odkazy na filozofa Immanuela Kanta. „Takovým zvláštním, intenzivním, ztišeným způsobem je do sebe zavíjí,“ popisuje Onufer.
Básnířka při předávání vyznamenání od exprezidenta USA Baracka Obamy. (2016)
„Jsou to básně často o naprosto běžných věcech,“ pokračuje Onufer: „Někdo vstane a dívá se z okna, všimne si, jak se skrze žaluzie prodírá světlo zvenčí a Louise Glücková z toho vyčaruje báseň o životě.“ Nad básněmi čtenáře napadá nekonečné množství interpretací.
Podobnými tématy se zabývá i ve své esejistické tvorbě. V ní píše také o procesu samotného psaní, v poslední sbírce esejů, která nese název Americká originalita, se ale dostává i k podstatě tématu amerického národa. Zamýšlí se nad tím, co to znamená být Američan a jaký má přemýšlení o národu vývoj.
Domorodá krajina
Stojíš na otci, upozornila mě matka,
a opravdu – stála jsem přesně uprostřed
travnatého obdélníku, posekaného tak úhledně, že pod ním
klidně mohl být
tatínkův hrob, ačkoliv chyběl náhrobní kámen s patřičným
nápisem.
Stojíš na otci, zopakovala
tentokrát hlasitěji, až mě to zarazilo,
protože byla sama dávno mrtvá; vždyť to připustil i doktor!
(…)
(Noc věrnosti a ctnosti, Agro 2017, přeložila Tereza Vlášková)
„Číst Louise Glückovou vyžaduje ztišení a ochotu vstoupit do jejího světa a přijmout plynutí času v něm,“ vysvětluje Františka Schormová a dodává, že možná právě proto švédská akademie rozhodla vyzdvihnout její poezii v tak neklidné době, jako je rok 2020.
Amerikanistka také připomíná, že za poezii dostal Nobelovu cenu naposledy Tomas Tranströmer v roce 2011, pokud tedy nepočítáme kontroverzní udělení prestižního ocenění hudebníkovi Bobu Dylanovi. Louise Glücková nepatřila mezi favoritky. „Jedná se ale o oceňovanou autorku, jejíž tvorba se neustále posouvá a vyvíjí a po kontroverzích z minulých let byl letošní ročník pro mnohé příjemným překvapením,“ říká Schormová, avšak dodává: „Není žádné tajemství, že švédská akademie favorizuje bílé spisovatele ze Západu - a letošní volba z tohoto vzorce příliš nevybočuje.“
