Nikdy nekončící úzkost. Běloruští umělci líčí život v Lukašenkově režimu

„Slyšela jsem dneska sirény. Vůbec jsem nepochopila, co se děje. Šla jsem se kouknout z okna, abych se podívala, co se děje. Měla jsem strach, ale opakovala jsem si, že přece nejsem v Bělorusku, že by se nemělo nic stát. Viděla jsem z okna Pražany, jak v klidu chodí po ulici, pijí pivo, a tak jsem zjistila, že se nic hrozného neděje,“ vypráví Nasta.

Dva běloruští spisovatelé přijeli na měsíční rezidenční pobyt do Prahy a Brna. Společný projekt Ambasády nezávislé běloruské kultury, Centra experimentálního divadla, Moravské zemské knihovny a Českého literárního centra vybral básnířku Nastu Kudasovovou a prozaika a redaktora Sjarheje Kalendu.

Do České republiky přijeli těsně před tím, než se o Bělorusku začalo opět mluvit na celoevropské úrovni. V neděli 23. května běloruský režim donutil přistát letadlo společnosti Ryanair mířící z Athén do Vilniusu a na jehož palubě byl opoziční novinář Raman Pratasevič. Policie ho společně s jeho partnerkou Sofií Sapegovou zatkla.

Nasta a Sjarhej události sledovali z Prahy a Brna. „Byl to pro nás šok, ale lidé z Evropy ten incident vnímají přeci jen jinou optikou,“ říká Nasta a Sjarhej souhlasně kývá: „Situace s Ramanem je trochu speciální. On je aktivní opozičník, šel do toho s plným vědomím. My v Bělorusku ale denně slýcháme osudy obyčejných lidí, třeba o sedmnáctiletém klukovi, který jen tak vypadl z okna,“ dodává.

Perspektiva je jiná, to dokazuje i vnímání české zkoušky sirén, na kterou jsou místní tak zvyklí, že by asi nerozpoznali, že se děje něco neobvyklého. „Volal jsem manželce, co se může dít, ona mě ale uklidnila, že nejsem v Izraeli, takže pravděpodobně neumřu,“ směje se spisovatel. V Bělorusku sice není otevřený vojenský konflikt, oba ale přiznávají, že situace je v zemi natolik napjatá, že by se sirénám, které by oznamovaly bezprostřední nebezpečí, tolik nedivili.

Loni v létě se v Bělorusku rozhořela víceméně občanská válka. V srpnu se konaly prezidentské volby, za jejichž vítěze se prohlásil dosavadní autoritář Alexandr Lukašenko. Bělorusové se však domnívají, že byly volby zmanipulované a že ve skutečnosti zvítězila opoziční kandidátka Svjatlana Cichanouská. Lidé šli do ulic a Lukašenko začal demonstrace násilně potlačovat.

Od srpna se lidé nadále snaží protestovat a bojovat za svobodné volby a demokracii obecně. Cichanouská je v nuceném exilu. Organizátoři demonstrací jsou většinou ve vězení, stejně tak opoziční politici nebo novináři.

Nasta se Sjarhejem situaci vnímají velmi emotivně, avšak na některé otázky schválně neodpovídají. Nikdy nevědí, jestli je za nějaký výrok nebo názor doma nezatknou, nebo třeba nedovolí návrat do Běloruska, kde mají oba své rodiny.

„U každého rozhovoru do médií se tu cítím jako na psychoterapeutickém sezení,“ usmívá se Sjarhej přestože líčí svoje neutichající úzkostné pocity. Má je prý jak v Bělorusku, tak tady. Doma prakticky neustále a v Brně proto, že se obává návratu a případných obstrukcí na hranicích.

„Sedím doma v bytě a slyším, že někdo zvoní, nebo slyším kroky na chodbě, mám pocit, že mě někdo přišel zatknout,“ přidává své zkušenosti Nasta. Podle ní jsou pocity v Česku ale o to horší, když ví, že je její rodina daleko.

Na druhou stranu si básnířka chválí svůj pobyt v Česku především kvůli klidu na psaní, který tu má. V Bělorusku je máma na plný úvazek, musí se starat o domácnost. „Tady jsem si sedla a otevřela dlouho nedodělanou práci, na kterou mi doma nezbývá čas,“ říká.

I samotné psaní se ale u obou změnilo v návaznosti na události minulého roku. Oba dva popisují „rok 2020“ jako něco přelomového, traumatického a zásadního v jejich životech. Což se přirozeně zrcadlí v jejich uměleckém projevu.

Nasta ale měla zprvu problém: „Když loni v létě na několik dní vypadl internet a já se víceméně zpětně dozvěděla, co se děje, byla jsem minimálně dva týdny v depresi, byla jsem zoufalá a měla jsem pocit, že je všechno nesmyslné a nechápala jsem, co se děje,“ vypráví svoje zážitky z loňského srpna. Zážitek připodobňuje k tomu, když spisovatelé měli začít opět psát po druhé světové válce. Byli svědky takových hrůz, že jim psaní nedávalo v životě smysl.

Sjarhejova reakce na rok 2020 vlastně připomíná zdánlivě nesrovnatelný osud české spisovatelky Boženy Němcové. Ta se po smrti svého syna dala do psaní Babičky, která je svými motivy a popisy absolutním protikladem hrůzy, kterou prožila. Stejně tak Sjarhej se po roce 2020 dal do psaní pohádek a knížek pro děti, zároveň tím zůstává v „bezpečném tématu“: „Pokud nejsi psychopat, o něčem prostě nepíšeš“.

„Moje situace je trochu jiná než Sjarhejova. Píšu poezii, ta není tak explicitní a já tak můžu popsat něco, co třeba lidé cítí a nemohou vyslovit. Bělorusko zažívá zlatou éru poezie. Uvidíme ale, co se stane po roce 2020,“ reaguje Nasta a dodává, že se jí nedávno poprvé v životě stalo, aby nezávislé nakladatelství odmítlo vydat její sbírku, která nějakým způsobem reaguje na minulý rok. Šlo ale o autocenzuru, ne zákaz režimu.

Když oba umělci přemýšlí o svých poznatcích z pobytu v České republice, shodují se zejména na jednom - tedy, že si v porovnání s Českem všímají, jak Bělorusko neumí uchovávat paměť. „Jdu ulicí, kde je stovky stará univerzita, která tam stále je. To by se v Minsku nestalo. Minsk je stavěn na jedno použití,“ popisuje Kalenda.

„Přesně tak. V Bělorusku se nehledí na tradice a hodnoty. Když na vesnici zanikne obchod, ta budova se zbourá a nikomu to nevadí. Všechno šijeme horkou jehlou. Proto se možná lidé cítí tolik vykořenění,“ uzavírá básnířka.