Článek
Ochránci přírody z WWF varují před „katastrofálním propadem“ populace divokých zvířat, ke kterému dochází po celém světě. Rychlost a rozměry vymírání divočiny popsali ve více než 100stránkové zprávě. Vybrali jsme z ní ty nejzásadnější čísla a zasadili do kontextu.
Rozpad ekosystémů rozbil rovnováhu
Od průmyslové revoluce lidská aktivita postupně ničí lesy, pastviny, mokřady a další důležité ekosystémy, píše se ve zprávě. Přitom je biologická rozmanitost základem pro lidský život na Zemi a její úbytek člověka ohrožuje. Celkem 75 % zemské plochy, která není pokryta ledem, už bylo člověkem nějakým způsobem pozměněno, většina oceánů je znečištěna a přes 85 % mokřadů je ztraceno.
Do roku 1970 byla schopnost regenerace planety vyšší než míra jejího využívání člověkem. Podle zprávy ale momentálně využíváme přírodní zdroje Země 56 % nad její biokapacitu.
Index biodiverzity jde strmě dolů
Důležitou jednotkou pro vyčíslení rozměrů problému je celosvětový Living Planet Index (LPI). Jde o indikátor stavu světové biodiverzity založený na populačních trendech suchozemských, sladkovodních i mořských živočichů, jmenovitě obratlovců.
LPI poukazuje na stále pokračující pokles biodiverzity. Zaznamenal 68% pokles v populaci savců, ptáků, obojživelníků, plazů a ryb v období mezi lety 1970 a 2016.
Pokles indexu o 94 % v tropických regionech Severní a Jižní Ameriky je největším dosud pozorovaným úbytkem biodiverzity na světě. Na jednotlivé regiony se můžete podívat v interaktivní mapě:
Nejvíc škodí zásahy člověka do krajiny
Největší vliv na vymírání na všech kontinentech mají lidské zásahy do krajiny. Ve všech regionech kromě Afriky a asijsko-pacifické oblasti tato hrozba přispívá k problému podílem vyšším než 50 %.
Ve zbylých dvou regionech toto číslo činí kolem 40 %, přičemž pro oba zároveň platí, že je tam ve srovnání se zbytkem planety výraznější problém nadužívání druhů. To znamená, že tam divočinu častěji drancuje rybolov nebo lov divoké zvěře. Přehnané lovení jednoho druhu pak má navíc často za následek řetězovou reakci, která nepřímo ovlivní i další druhy. Například v Africe je až dvojnásobně větším problémem než v Severní Americe.
Velmi podobné rozložení hrozeb, jako můžete vidět na koláčovém grafu pro Severní Ameriku, platí i pro Evropu a centrální Asii. Na starém kontinentě došlo v minulých několika desetiletích ke znatelnému zintenzivnění zemědělství. Pro běžného člověka je asi nejlépe viditelným projevem poklesu biodiverzity v Evropě úbytek hmyzu a ptactva.
S tímto je spojený takzvaný „Fenomén čelního skla“ (angl.: Windshield phenomenon), jak se začalo říkat častějšímu postřehu lidí, že čelní skla jejich aut není nutné tak často čistit od hmyzu, protože ho je jednoduše méně.
„Vzhledem k tomu, že k zintenzivnění zemědělství došlo v Evropě a Severní Americe dřív než v ostatních regionech, můžeme brát úbytek hmyzu v těchto místech jako určitou předpověď celosvětového úbytku,“ píše zpráva. Protože se hmyz dokáže množit poměrně rychle, jeho populace může v krátkodobém hledisku výrazně klesat i stoupat. Proto je také důležité ho sledovat v delších časových horizontech.
Ačkoliv hmyz se neobjevuje na seznamu kriticky ohrožených druhů podle WWF, v řádech následujících desítek let může podle loňské zprávy vědců z Mezivládního panelu OSN pro biodiverzitu a ekosystémové služby (IPBES) činit až polovinu z předpokládaného milionu ztracených druhů přírodní říše, druhý půlmilion pak má činit zbytek všech vyhynulých živočichů a rostlin.
Nejikoničtější zástupci kriticky ohrožených druhů:
Levhart mandžuský (také amurský nebo skvrnitý). Jedna z nejvzácnějších kočkovitých šelem na světě obývá ruský Dálný východ na na pomezí Ruska, Číny a Severní Koreje. V současné době žije v této oblasti podle WWF asi 86 dospělých jedinců a okolo 20 mláďat. Levharty ohrožuje úbytek přirozené kořisti v důsledku nadměrného kácení, nelegální lov a lesní požáry. Tento poddruh levharta chovají tři české zoologické zahrady, v Praze, Olomouci a Ústí nad Labem.
Nosorožec jávský. Nejohroženější druh nosorožce žije v tropických lesích na západním cípu ostrova Jáva, přestože původně obýval celý ostrov a Malajsijský poloostrov. Vědci odhadují jejich populaci na 58 až 68 jedinců. Kritické ohrožení druhu mají na svědomí především pytláci.
Gorila nigerijská. Nejseverněji a nejzápadněji žijící poddruh gorily nížinné obývá území Kamerunu a Nigérie. Světový fond na ochranu přírody jejich aktuální počty odhaduje na 200 až 300 jedinců, nejvíce počty těchto lidoopů snižují pytláci a ničení jejich přirozeného prostředí.
Jedním z nejtajemnějších kriticky ohrožených druhů je sudokopytník Saola, který žije na území Vietnamu a Laosu. Vědci tento druh popsali až v roce 1992: Chytit a zkoumat saolu zblízka se dlouho nedařilo, živou ji v přírodě žádný vědec neviděl, fotografií existuje jen několik. Počet jedinců v přírodě je neznámý, ochranáři se z toho důvodu snaží v oblasti omezit pytláctví.
Sviňucha kalifornská (španělsky vaquita). Nejmenší, ale také nejvzácnější kytovec je na pokraji vyhynutí. Podle Světového fondu na ochranu přírody (WWF) žije na světě už pouze deset jedinců tohoto druhu. Tento endemitní druh žije pouze na severu Kalifornského zálivu v Mexiku. Nejčastější příčinou úmrtí tohoto mořského savce je zachycení a udušení se v rybářských sítích.
Podle dat Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) už teď hrozí vyhynutí celkem 32 000 živočišných druhů.
Se zveřejněním zprávy WWF jde už o třetí zprávu přední mezinárodní organizace pro ochranu přírody, která varuje před přírodní katastrofou. Otočený postup, kdy se vědci z WWF na rozdíl od kolegů z IPBES a IUCN podívali místo do budoucnosti do minulosti, posílá do světa další silný signál založený na přímém pozorování vědců po celém světě. Výsledná čísla nám sice neříkají, kolik živočišných druhů za 50 let zemřelo, téměř 70% pokles v celkové populaci divoké zvěře je ale alarmující sám o sobě.
K zodpovězení otázky, jak přírodní pohromu odvrátit, si BBC vypůjčuje slova slavného přírodovědce Davida Attenborougha, podle kterého je dosavadní způsob fungování lidstva se zachováním přírody neslučitelný. „Odvrátit vymírání si vyžaduje systémové změny v produkci jídla, energie, nakládání s našimi oceány a využívání materiálů,“ nad tím vším ale podle slavného Brita stojí potřeba „změny nahlížení na přírodu z něčeho, co ‚je fajn zachovat‘, na něco, co je největším spojencem, kterého můžeme mít v boji o obnovu rovnováhy v našem světě“.
