Nezaslouží si snad Češi lepší výplatu? Proč vyšší minimální mzda nepomůže

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zvýšení minimální mzdy bude rekordní, ohlásily vládní strany ANO a ČSSD, jen se zatím nestihly dohodnout na přesné částce. Nemusí na tom nutně vydělat hůře vydělávající zaměstnanci, v každém případě se ovšem vylepší příjmy státního rozpočtu.

„Už mě vážně nebaví, že nás má Evropa za chudé příbuzné,“ zdůvodnila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) svůj návrh zvýšit minimální mzdu ze současných 15 200 korun na 18 tisíc korun v roce 2022.

Tak prudký růst zpochybnil premiér Andrej Babiš (ANO) ve zdravici odborářům s tím, že „16 500 by mohl být velmi dobrý kompromis“. Jeho poradce Jaroslav Ungerman zdůvodnil opatrnost tím, že Česko bude stejně potřebovat pracovní sílu z Východu a příliš vysokou minimální mzdou by ji jen zdražila. Ovšem i Babiš žádá valorizaci vyšší než dosavadní rekord z roku 2019, kdy nejnižší povolená mzda vyrostla o 1 150 korun.

Průměrná mzda v Česku skutečně patří k evropskému podprůměru. Výroky o „chudých příbuzných“ přesto jdou příliš daleko. Z pohledu podnikatelů mzdové náklady na tuzemského pracovníka vyloženě nízko nejsou. Už před pandemickou krizí překročily 20 tisíc eur ročně a byly v evropské sedmadvacítce šestnácté nejvyšší. Z postkomunistických států na tom byli podle Eurostatu lépe jen Slovinci, kteří měli mzdové náklady o čtvrtinu vyšší, naopak Poláci a Maďaři na tom byli o čtvrtinu hůře.

Pocit nespravedlnosti mohl vzniknout při srovnání se Španěly, jejichž práce stála firmy o polovinu víc než Čechy, v Německu jsou náklady na zaměstnance dvojnásobné. „Nezaslouží si snad Češi lepší výplatu? Makají stejně jako jinde, kolikrát i víc,“ pohoršuje se nad tím ministryně Maláčová.

Z pohledu tuzemských odborů jsou rozdíly logické, když Španělé mají dvojnásobnou a Němci trojnásobnou minimální mzdu. Češi by se tedy měli vydat stejným směrem a dotáhnout nejnižší plat v dohledné době ke 30 tisícům korunám měsíčně.

Ekonomové před tak jednoduchou logikou varují. „Vyšší minimální mzda má vymýtit práci za nedůstojnou cenu. Jenom není jisté, jestli to je správná cesta,“ pochybuje hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš. Vládní nařízení nepomůže těm, kdo berou skutečně nejnižší mzdy, tedy agenturní pracovníci a ti, kdo pracují v rámci švarcsystému.

„Příliš velkou regulací vznikne duální pracovní trh, kdy část zaměstnanců bude bez řádné pracovní smlouvy,“ varuje expert před poměry, které panují právě ve Španělsku a Německu.

Vláda také zvýšením minimální mzdy neusiluje pouze o dobro zaměstnanců. Hlavní ekonomka Raiffeisen Bank Helena Horská například upozorňuje, že polovinu z navýšení spolkne státní pokladna. Zvyšováním minimální mzdy totiž stát vstupuje do boje o to, kdo získá největší část přidané hodnoty, kterou zaměstnanec vytvoří svou prací. V evropských zemích zůstane firmám z přidané hodnoty třetina až polovina, ze které ještě platí další investice a daň ze zisku. Na zdravotní a sociální pojištění svých zaměstnanců pošlou firmy v jednotlivých státech 5–15 procent. Proto hrubá mzda tvoří ve většině zemí méně než polovinu přidané hodnoty.

Je pravda, že tuzemští zaměstnanci v evropském srovnání dopadnou nejhůře. Z každé stokoruny, kterou vydělají svou prací, si podnikatel nechá 48 korun. To ještě odpovídá průměru postkomunistických zemí. Čtrnáct korun si však od firmy vyžádá stát na sociální a zdravotní pojištění a do hrubé mzdy tak jde pouze 38 korun. Důvodem špatné bilance je především okolnost, že přebujelý sociální stát žádá po českém pracovníkovi o poznání víc než ve většině evropských zemí s výjimkou Itálie, Španělska, Slovenska a Estonska, které jsou na tom stejně.

To samozřejmě neznamená, že zmíněných 38 korun zaměstnanci zůstane. Dalších pět až deset korun odvede státu sám na pojistném a dani z příjmu.

Zvýšením minimální mzdy vláda nepochybně sníží výnosy podnikatelů, které jsou relativně nad evropským průměrem. O něco – tedy na úroveň ostatních postkomunistických zemí – se může zvýšit podíl zaměstnance na přidané hodnotě, kterou vytvořil. Pokud ovšem stát se zvýšením minimální mzdy nesníží sazby sociálního a zdravotního pojištění, posílí pozice státu při přerozdělování výnosů z byznysu na nejvyšší úroveň v Evropě.