Článek
Ženy, které byly v letech 1966 až 2012 nezákonně sterilizované, se dočkají odškodnění od státu. Senát dnech schválil návrh na jejich mimořádné odškodnění ve výši 300 tisíc korun. Podle zástupkyně ombudsmana Moniky Šimůnkové je dnešní rozhodnutí obrovským zadostiučiněním pro takto postižené ženy. Pro hlasovalo 55 senátorek a senátorů ze 68, nikdo nebyl proti.
„Je to 16 let od chvíle, kdy tehdejší ombudsman Otakar Motejl vydal první oficiální dokument s příběhy 81 žen, který na problém upozornil. Já sama jsem na tom pracovala deset let. Dnešek je neskutečným milníkem pro nás i všechny ty ženy,“ řekla Seznam Zprávám Šimůnková, která stála na počátku tohoto zákona, kdy pro něj začala shánět podporu napříč politickým spektrem v Poslanecké sněmovně.
Klíčová podle ní byla podpora ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (za ANO), který byl prvním ministrem, jenž řekl, že je zákon ochoten podpořit.
Zákon do Sněmovny předložili v roce 2019. Poslanecká sněmovna ho přijala letos 6. června, pro bylo 120 ze 140 přítomných poslanců, včetně několika komunistů. Pro naopak nehlasoval nikdo z klubu SPD.
I v Senátu byla drtivá většina přítomných pro zákon. „Je to výraz znepokojení nad tím, co se jim stalo a jakým způsobem byly poškozeny jejich životy,“ řekla k návrhu senátorka Adéla Šípová (Piráti).
Zákon podpořil i senátor Ondřej Šimetka (ODS + TOP 09), který je původní profesí gynekolog. Připomněl, že nucené sterilizace byly praxí třeba v nacistickém Německu, ale i v nedemokratických zemích v Asii a Africe, kde sám jako lékař působil. Upozornil i na to, že se tato praxe však děla i v demokratickém Švédsku, které by nyní mělo Česko napodobit.
„Motivací švédského státu bylo vyrovnat se se slabomyslnými a omezit náklady státu, skončilo to v 70. letech minulého století. Když toto vyšlo později navenek, vláda se omluvila a došlo k odškodnění obětí. Jsem rád, že se tím zabýváme i v České republice,“ popsal.
Návrh na odškodnění se podle odhadů týká 400 až 500 žen. Přesný počet žen, kterých se nezákonná sterilizace dotkla, není známý. Mnoho z nich se o odškodnění třeba ani nepřihlásí z důvodu, že si nechtějí oživovat staré trauma.
Rozhovor se zpravodajkou zákona, senátorkou Miluší Horskou
Zpravodajkou zákona byla předsedkyně výboru pro sociální politiku Miluše Horská, podle níž schválení odškodnění znamená především velké gesto pro lidi stigmatizované sterilizací a také vyrovnání se státu s komunistickou minulostí.
Proč tento zákon potřebujeme?
Je to zákon, který nahrazuje ztrátu lidské důstojnosti, která byla způsobena minulým režimem. V dnešní době je pro nás nepředstavitelné, že by nás někdo nutil k něčemu, co souvisí s tak intimní věcí, jako je vlastní reprodukce. Toto gesto státu jednoznačně přizná pochybení a omluví se. Znamená to vyrovnání se s komunistickou minulostí. Je to velké gesto. Z těch lidí odejmeme stigmatizaci.
O jaké ženy se jedná? Ve veřejném prostoru se většinou stereotypně hovoří jen o romských ženách, kterým chtěl stát zamezit mít více dětí…
Režim se zbavoval lidí, kteří se mu nelíbili. Postižené lidi vystrkoval do hradů a zámků v hlubokém lese. A lidi, kteří nesouhlasili s režimem, buď nutil emigrovat nebo je nutil se nereprodukovat, aby režim neohrožovali. To bylo vše ve jménu režimu, aby nebyl ohrožen živly, ať už byly nežádoucí, nebo chudé. S romskými ženami je to jen zkratka. Týká se to mnoha neromských žen, vícečetných maminek, ale týká se to i mužů, kteří byli nepřátelé režimu.
O jaké muže šlo? Už se přihlásili?
Zatím jsme tady neměli muže, jen ženy, které o tom promluvily. Ale věřím, že tím zákonem se protrhne hráz mlčenlivosti. Sami jsme zvědaví, jestli se k tomu pak muži budou hlásit, protože u nich je to jinak citlivá otázka. Historické prameny, které jsou dostupné, hovoří o desítkách mužů, ale to je opravdu otázka. Věřím, že čím víc se proces bude medializovat a dojde k narovnání, tak i muži odvahu dostanou a přihlásí se.
Je nějaký příběh, který vás osobně zasáhl nejvíce?
Tím, že se to týká intimity ženy a já jsem žena matka, se mě to hluboce dotýká, protože jde o nejzákladnější právo ženy zvolit si způsob rození potomků. Zasáhl mě příběh, kdy mladá žena, bílá žena, podstoupila nedobrovolnou sterilizaci a pak chtěla mít dítě s novým partnerem, a proto musela podstoupit umělé oplodnění. To je strašná věc. Je to na samostatný román. Nakonec se jí podařilo otěhotnět, takže příběh má happy end, ale neumím si přestavit tu ženu zlomenou zákrokem, čím vším si musela projít. A pak co se mě dotýká, jsou ženy, které děti nemají. Jsou staré, zůstanou opuštěné, protože si nemohly děti pořídit, to je velmi smutné.
Podle senátorky Miluše Horské (za KDU-ČSL), která předsedá senátnímu sociálnímu výboru, by se však mohli o odškodnění přihlásit i někteří muži, o kterých se v této souvislosti nikdy nehovořilo. „Věřím, že schválením zákona se protrhne hráz mlčenlivosti. Nezákonné sterilizace se netýkaly jen romských žen, to je jen zkratka. Režim k tomu nutil i muže, kteří byli nepřáteli režimu,“ uvedla Horská.
To potvrzuje i zástupkyně ombudsmana, podle níž existují i doklady o mužích, kteří byli pozváni před sterilizační komisi a tam ke sterilizaci nuceni. „Byli třeba z disidentských rodin nebo rodin, které díky svému náboženskému vyznání měly mnoho dětí,“ popisuje. Třetí skupinou podle ní byli lidé z ústavů, kteří měli omezenou svéprávnost.
Případy nucených sterilizací se odehrávaly v širokém časovém rozpětí, od roku 1966 až do roku 2012, kdy vešel v platnost zákon o specifických zdravotních službách, který velice přesně popisuje podmínky sterilizace, včetně složení odborné komise či nutnosti odborných stanovisek a především informování pacienta či pacientky.
Ženy, které byly nezákonně sterilizovány, k tomu totiž byly většinou nuceny urychleně bez možnosti si to rozmyslet či se o sterilizaci dozvěděly až po zákroku.
Takovým případem je i příběh ženy, kterou v rozhovoru (uprostřed článku) zmiňuje i senátorka Horská. Hovoří o něm i Monika Šimůnková. „Je to velmi silný příběh paní, kterou sterilizovali v roce 1991 v kladenské porodnici. Byla po druhém císařském řezu. Sterilizaci si nepřála, byť ji k tomu nutili. Když se probudila z narkózy, řekli jí, ať to podepíše, že to byl život zachraňující zákrok,“ popsala. Dodala, že tím, že si s druhým manželem nakonec po dlouhých peripetiích umělých oplodnění pořídila dceru, lékařům dokázala, že neměli pravdu.
„Ženy byly sterilizované, aniž by k tomu daly informovaný souhlas. Většinou se tak dělo těsně před porodem nebo po něm, kdy byly po narkóze,“ vysvětlila zástupkyně ombudsmana. Mnoho případů je podle ní promlčených, tudíž pacientky již nemohou nemocnici zažalovat. O tom, co se jim stalo, se totiž mnohé z nich dozvěděly, až když se o problematice začalo více mluvit.
„Mnoho z nich pochopilo, že byly sterilizované, až s velkým časovým odstupem. Některé ani nevěděly, co to sterilizace je,“ podotkla Šimůnková, podle níž mají sterilizované ženy často zdravotní problémy, a to i psychického rázu, neboť především pro mladé ženy z romské komunity byla neplodnost stigmatizující, zejména v očích jejich mužů.
Po podepsání zákona prezidentem bude možné ustanovit speciální komisi, která bude nárok žadatelek posuzovat. Zástupkyně ombudsmana bude požadovat, aby v ní kromě lékařů byli i odborníci na lidskoprávní tematiku.
