Článek
Když Jiří Markovič začínal na oddělení vražd, útvar dohromady čítal čtyři vyšetřovatele. Do roka jim na stole skončilo deset dvanáct případů.
„Z toho ale bylo tak deset domácích zabijaček, jak jsme tomu říkali. To byly rodinné spory, objasnily se za týden, bylo to v podstatě rychle vyřešené,“ vzpomíná muž, jenž má na kontě nejvíc zločinců, které posléze socialistická justice poslala na popraviště.
Pak začala divoká devadesátá léta, na území republiky začala operovat balkánská mafie – a nejen ta. „Najednou to bylo v Praze za rok sedmdesát osmdesát vražd. To už jsem reagoval hodně zle. Naštěstí měli moji nadřízení pochopení. Mohl jsem si do týmu vybírat ty nejlepší lidi z Prahy.“
Jak se ale pozná, kdo je nejlepší do mordparty? „Musíte si ho trošku sledovat. Toho člověka. Jak se na místě činu pohybuje, co všechno registruje… Navíc musí umět přijít na pitevnu. A tam umět klást otázky lékařům. Musí se s nimi znát. Když vám pošlou písemně, že bodná rána byla taková a taková, nevyčtete z toho detaily. Třeba o směru té bodné rány. A já jsem a vždycky jsem byl detailista. A pro mě je klíčové znát směr, úhel, sílu – a to všechno vám znalec na pitevně řekne.“
Sám Markovič začínal s tím, že vyšetřoval obyčejné „vykrádačky“ sklepů. Smysl pro detail a schopnost chytře se ptát ho záhy posunuly k vyšetřování vražd. „Víte, vyšetřovatel musí mít trošičku takovou intuici, čuch, já nevím, jak to nazvat. A nikdy neudělat tu chybu, aby na možného pachatele vystartoval s tím: Já jsem někdo. Vždycky jsem obrovsky vydělal na tom, že jsem se k mým obviněným choval jako rovný k rovným, no co… Mně se to obrovsky vyplácelo, tady ta záležitost.“
Vyšetřoval krvavou lázeň, kterou za sebou nechal sadistický sériový vrah a kanibal Ladislav Hojer, na kontě má spartakiádního vraha Jiřího Straku nebo brutálního člena pražské galerky Jiřího Doležala, který vraždil pro pár kartonů startek a lahví Sklepmistra.
Jak vzpomíná na tehdejší případy? Jak se v čase proměnila práce detektivů z prvního oddělení? Podrobnosti v úvodním videu.
Díl Uzávěrky Sabiny Slonkové, v němž autorka řeší, jak se proměnila mapa zločinu v Česku, si můžete pustit níže.