Nevyhrál Ázerbájdžán, ale hlavně Rusko, říká expertka o Karabachu

Válka v Náhorním Karabachu vypukla 27. září a vyžádala si několik stovek lidských životů na obou stranách. Mírová smlouva stanoví, že obě znepřátelené armády zůstanou v pozicích, kde se nyní nacházejí. Je pravdou, že Ázerbájdžán tak dobyl část území, o kterou ve sporu s Arménií dlouhá léta usiloval.

Podle Terezy Souškové z Asociace pro mezinárodní otázky, která se oblastí dlouhodobě zabývá, ale o jasném vítězství Ázerbájdžánu nelze mluvit. „Jestli jde dohoda číst jako něčí jasné vítězství, tak vítězství Ruska. Kapitulace Arménie to určitě není, i když Ázerbájdžán to tak prezentuje. Jeho původním cílem bylo dobýt celé území Náhorního Karabachu, reálně ale zpátky dostanou jen Arménií okupované okresy na ázerbajdžánském území. Samotné území Náhorního Karabachu v dohodě definováno není.“

Arménské obyvatelstvo však uzavření dohody vnímá jako obrovskou zradu ze strany politických elit a premiéra Nikoly Pašinjana. Pro Armény byl podpis smlouvy velkým překvapením, i proto se v Jerevanu sešla před úřadem vlády demonstrace. Rozzuření demonstranti se dostali až do budovy parlamentu, a jak informovala ruská média, strhli i jmenovku ze dveří premiérovy kanceláře.

Jedním z hlavních úspěchů je pro Ázerbájdžán dobytí města Šuša/Šuši, druhého největšího sídla v Náhorním Karabachu, hned po Stěpanakertu. Vůdce samozvané republiky Arcach Arajik Harutjunjan (tak nazývají Náhorní Karabach separatisté usilující o jeho nezávislost) přiznal ztrátu města a v rozhovoru s novináři mluvil o tom, že jeho vojáky sužoval mimo jiné i koronavirus a gastroentritida. „Nepřítel měl vyspělé zbraně a žoldáky ze zahraničí. Hrozilo, že během pár dní přijdeme o celý Náhorní Karabach,“ řekl.

Význam dobytí města podtrhuje i analytička Soušková: „Jde o zásadní a strategické město z vojenského hlediska. Právě odtud pocházeli někteří významní ázerbajdžánští básníci a kulturní představitelé, dlouhou dobu v něm žily oba národy. Ve městě proběhlo několik masakrů jednoho etnika vůči druhému. To, že nad ním Ázerbájdžán vztyčil vlajku, mělo obrovský symbolický význam pro morálku obou národů,“ vysvětluje.

Ruský prezident Vladimir Putin po jednání, které mezi oběma stranami zprostředkoval, oznámil, že na mír v Náhorním Karabachu bude dohlížet celkem 1960 ruských vojáků. Ázerbajdžánský prezident Ilham Alijev upřesnil, že mírové mise se zúčastní i turečtí vojáci. Kolik jich bude, však nespecifikoval.

„Turecko nehrálo ve sjednávání dohody podle všeho vůbec žádnou roli,“ říká analytička Soušková. „Vyjednávání proběhlo online na videokonferenci mezi Vladimirem Putinem, prezidentem Alijevem a premiérem Pašinjanem. Turecko tam přítomno nebylo, jediná zpráva o tureckých vojácích pochází od prezidenta Alijeva,“ připomíná. „V textu se nic takového nepíše.“

„Ázerbájdžán se výrazně posunul na jihu směrem na sever k Lačinskému koridoru a v některých oblastech na severu. Arménie postupně odevzdá regiony Ázerbájdžánu, které nyní okupuje. Důležité také je, že bude vybudován spojovací koridor mezi ázerbájdžánským územím a Nachičevanskou exklávou, která je také součástí ázerbájdžánského území. Doteď tam nebyla žádná pozemní cesta. Důležité je také otevření spojnic u hranic s Náhorním Karabachem, které byly v devadesátých letech po válce uzavřeny,“ vysvětlila Seznam Zprávám Soušková.

„Vztahy mezi Ruskem a Arménií jsou ambivalentní, Arménie říká, že je obklopena nepřáteli a Rusko jí zbývá jako jediný spojenec. Arméni si uvědomují, že Rusko není jejich přítel, nemají ale jinou možnost. Dlouho nemohli pochopit, že se Rusko nepostavilo na jejich stranu, a brali to jako zradu. V průběhu času se to proměnilo, protože Rusko se začalo angažovat neoficiálně. Jeho čas přišel včera,“ vysvětluje Soušková.

Připomíná také sestřelení ruského vrtulníku blízko ázerbájdžánských hranic, který sestřelila ázerbájdžánská armáda. To mohlo sloužit jako důvod ruského vstupu do války. Baku si ale toto nebezpečí uvědomilo, přiznalo vinu, omluvilo se a nabídlo kompenzace. I díky tomu mohlo dojít k mírové dohodě.

„Ázerbájdžán od konce 90. let zbrojí, modernizuje armádu a připravuje se na finální střet. Arménie zaostávala a částečně usnula na vavřínech, což uznal i premiér Nikol Pašinjan. Premiér to prezentoval tak, že tento stav je lepší než úplná porážka, která by nejspíš přišla. Začal tak poodhalovat skutečný stav armády,“ říká Soušková. Zdůrazňuje ale, že nešlo o kapitulaci ze strany Arménie.

K tomu lze přičíst i další faktory, jímž byla zbrojní podpora Ázerbájdžánu ze strany Turecka a Izraele. Pro Izrael slouží Ázerbájdžán jako vhodná základna pro operace proti íránskému režimu, který je pro židovský stát úhlavním nepřítelem.

Krátce po oznámení dohody vtrhli arménští demonstranti do budovy parlamentu v Jerevanu a žádali demisi vlády. Při pohledu na protesty v ulicích Jerevanu se zdá, že dny premiéra jsou sečteny. „Arméni jsou teď přesvědčeni, že Pašinjan je už politická mrtvola. Prezident Arman Sarkisjan také Pašinjana hodil přes palubu. Řekl, že o jednáních nevěděl a že se měla konzultovat s veřejností. Je ale otázkou, jak se situace vyvine, to je teď těžké odhadovat,“ přiznává Soušková.