Nevidím zlo, neslyším zlo. Trump kličkuje, jedno oko upírá na radikální voliče

Bizarních tiskových konferencí už Donald Trump v úřadu předvedl několik. Ta pondělní se ale musela zdát dramatická i ostříleným divákům jeho bývalých reality show.

Nešlo ani tak o rutinní urážení novinářů. Publikum si také zvyká na reakce hodné spíše dětského hřiště. Neudiví už ani čerstvé Trumpovo prohlášení, že hned šest špičkových byznysmenů odešlo z jeho poradního sboru nikoliv na protest proti jeho činům, ale pod tíhou hanby, že „dost nepracují“.

Málokdo ale čekal, že prezident plnou rychlostí narazí do zdi, které se jen pár hodin předtím zdánlivě vyhnul.

„Za násilí v Charlottesville mohou obě strany, levice i pravice. A hlavně mě nenuťte říkat ty ošklivé věci o neonacistech.“ Tak by se dalo shrnout prezidentovo vyjádření ze soboty. Krátce předtím najel dvacetiletý obdivovatel Hitlera (a Trumpa) do davu odpůrců neonacistů autem v útoku, který kopíroval islamistické zločiny z Nice, Berlína a Londýna.

Uplynulo 48 hodin, než prezident opsal první oblouk. Neonacisty a rasisty označil za zlo. Podle všeho pod vlivem několika svých poradců.

A pouhý další den trvalo, než se k hrůze týchž poradců vrátil k původní interpretaci. A nejen to.

Mladíka, který zaútočil na dav lidí autem, odmítl výslovně označit za teroristu. Přinejmenším část těch, již se účastnili neonacistických pochodů s provoláváním antisemitských a rasistických hesel, jsou podle něj milí lidé, kteří jen bojují proti stržení sochy konfederačního generála Roberta Lee, symbolu jižanského odporu proti Severu.

Prezident má v mnohém pravdu. Militantní levicové skupiny v Charlottesville byly a své ideové protějšky nevybíravě napadaly. Má také pravdu v tom, že generál Lee vlastnil méně otroků než třeba George Washington nebo Thomas Jefferson, jejichž sochy se v USA nekácejí. Koneckonců, Lee nebyl o nic větší rasista než samotný Abraham Lincoln, jehož záměrem bylo osvobozené otroky co nejrychleji odsunout do Afriky.

Jinak ale jeho argumentaci komentátoři snadno rozstřílí na kusy.

Kdo přijel demonstrovat do Charlottesville, dobře věděl, že jde na akci organizovanou nepokrytými neonacisty a rasisty. Pokud žije v dosahu televizního signálu, těžko mu unikly ohňové pochody za skandování rasistických hesel.

Stále chybí jasné prezidentovo slovo směrem k neonacistům: Neberte si mě do úst, nejsem váš patron. Přesně to totiž extremisté tvrdí. Nejen bývalý šéf Ku Klux Klanu po posledním prezidentově vystoupení nešetří nadšenými výkřiky.

Pojďme se podívat na tři možné výklady prezidentova chování.

Nejčastější vysvětlení. Donald Trump mnohokrát prokázal nezkrotný temperament. Nesnáší, když jej někdo opravuje. Jeho pondělní představení mohlo být snahou ukázat, že měl od začátku pravdu.

Že je osazenstvo prezidentského úřadu na smrt rozhádané, je zcela zřejmé. A může to mít vliv i na Trumpovu aktuální reakci.

Hned několik zdrojů tvrdí, že Trumpa k revizi původního postoje přinutilo několik jeho poradců. Jsou ale jiní, kteří ho táhnou opačným směrem.

Výsadní postavení mezi nimi zaujímá Stephen Bannon, kterého si do Bílého domu Trump přivedl jako hlavního stratéga. Bývalý námořní důstojník, úspěšný filmový producent a mozek Breitabart News, tribuny tzv. alternativní pravice, která ve zkratce tvrdí: Establishment opustil bílé obyvatele USA a pracuje na jejich zkáze.

Tím ale Bannonova charakteristika nekončí. Je to inteligentní muž, který na veřejnosti nemluví, ale rád tahá za nitky. V jednom z mála interview se prohlásil se za „leninistu“, který chce zničit státní zřízení v dnešní podobě. Čte převážně knihy o válce, podle vlastních slov vzývá „temnotu, Dartha Vadera, satana“.

V Bílém domě má hned několik nepřátel na život a na smrt. Nesnáší ho například Trumpův zeť Jared Kushner. Prostořeký mluvčí Scaramucci, jenž v úřadu vydržel pouhý týden, řekl o Bannonovi otevřeně slova, která ve slušné společnosti nelze opakovat.

Spekuluje se o tom, že právě teď Bannon dostane vyhazov. Jenže podobné dohady se objevily už několikrát. Kmotr alternativní pravice si přesto dál udržuje vliv na prezidenta.

Třetí teorie se opírá o chladná čísla.

Preference amerických prezidentů stoupají a klesají, a to často dost divoce. Některá pravidla ale dosud platila téměř vždy. Například to, že v počáteční fázi prezidentství voliči nováčkovi přejí úspěch a on si užívá jejich přízně.

Ne tak Donald Trump. Podle posledního průzkumu elitního sociologického pracoviště, Gallupova ústavu, je s ním spokojeno 34 % voličů. Tak slabé skóre nikdo z novodobých prezidentů po půl roce v úřadu nezaznamenal.

Co je ještě důležitější: Trumpovi se u voličů nedaří v době, kdy ekonomika jede naplno. Poryv hospodářského cyklu přitom dosud oblibu většiny prezidentů poslal do hlubin.

Donald Trump vyhrál volby jednak mobilizací konzervativních voličů, jednak tím, že přesvědčil část nezávislých - i když zčásti platí, že mu je do náruče nahnala Hillary Clintonová, noční můra velké části Američanů.

Teď je hrozba Clintonové pryč. Spolu s ní zmizeli i skoro všichni nezávislí zastánci Trumpa. První půlrok jeho vlády ukázal, že je oslovit nedokáže. Postavit se za této situace chvíli zády k pravicovým radikálům? Z prezidentova hlediska riskantní volba. Možná riskantnější než hazardovat s beztak slabou podporou politického středu.

Vše v americké politice navíc směřuje k volbám do Kongresu, které se konají v příštím roce. Ty bývají chápány jako referendum o dosavadním působení nového prezidenta období. Republikánští kongresmani se proto víc a víc bojí o svá křesla.

Pokusili by se z pudu sebezáchovy vytlačit Trumpa z úřadu? Je to nesmírně složitá a zatím spíš fantaskní varianta. Jeden muž by ale zas tolik námitek neměl: Viceprezident a logický Trumpův nástupce Michael Pence. Svými ambicemi se ani příliš netají. Stejně jako tím, že by byl v některých ohledech ještě konzervativnější prezident než Donald Trump.