Článek
Být hokejistou v NHL. Po tom touží asi každý chlapeček, který to zkouší na ledě s hokejkou. Je ten život tak perfektní? Šel bys do něj znova?
MN: Když se na to dívám zpětně, tak převažují jenom pozitivní vzpomínky. Samozřejmě bylo náročné v 18 letech opustit Českou republiku a letět někam bůhvíkam, neumět do toho skoro jazyk. Začínal jsem v americké rodině a nevěděl jsem, do čeho jdu. Tyhle věci ale zapomenete a pak si vzpomínáte jenom na ty dobré. A být hokejistou v NHL je skvělé. Dopadlo to tak, že jsem nakonec v Americe strávil 13 let.
Odešel jsi odtamtud i proto, že tě zradilo zdraví, dá se to tak říct?
MN: Odešly mi kyčle. Celý život mi bylo vlastně řečeno, že se mám protahovat, protahovat, protahovat, tak jsem se protahoval a ve třiceti mi řekli, že mám kyčle jak šedesátiletý dědek. Takže jsem musel jít na operaci a od té doby s tím válčím. Teď trénuju na Spartě a cítím se dobře, mám teďka natrénováno a zase mám ze svého těla dobrý pocit.
Ty jsi odešel ze zámoří tak trochu předčasně, protože jsi chtěl být v Kanadě, ale nevyšlo to. Nelituješ?
MN: Ne, nelituji. Prošel jsem si tam zlým i dobrým, ale pamatuji si jen to dobré, potkal jsem hromadu skvělých kluků, ať už z Česka, nebo z celého světa.
Bylo něco, co jsi nemohl dělat právě kvůli tomu, aby ses nezranil? Třeba jezdit na lyžích, dřív si hrál hodně tenis…
MN: My jsme byli sportovní rodina, hrál jsem hokej závodně, tenis závodně, hodně jsme lyžovali. Dělal jsem veškeré sporty. Až v patnácti letech jsem se rozhodl, že všechno budu směřovat k hokeji. Myslel jsem si tehdy, že jsem lepší v hokeji než v tenise. V té době mi zavolala Sparta, to jsem chytal ještě za Ústí, a tenis tím pro mě úplně zhasl a už jsem chtěl být jenom hokejista.
Jak se vidíš v hokeji za 20 let? Chtěl bys trénovat?
MN: Já se do budoucnosti takhle asi moc nedívám. V mém povolání jdu den po dni. A věci, které neumím ovlivnit, tak těmi se nestresuji. Jdu den po dni a užívám si každý okamžik. Teď jsem šťastný za to, co mám, mám skvělou rodinu, zdravé děti, což je pro mě nejdůležitější. Chtěl bych jim pomoct v jejich kariéře.
Bude ze syna hokejista?
MN: Když bude chtít, tak určitě. Když to bude milovat, bude k tomu mít ty nejlepší podmínky, aby byl. A bude záležet jenom na něm.
Takže to není takové to: Já vím, co je v tom špatného, jak to bolí, jak ta kariéra může být krátká, tak radši ho budu chtít od toho uchránit. Takhle to nemáš?
MN: Ne. Já si myslím, že v hokeji, když jste dobrý, tak jste dobře ohodnocený, dokážete se zabezpečit. Do budoucna bych ho podporoval v tom sportu, ve kterém to má smysl, aby jednou dokázal uživit svou rodinu.
A dcera Emilka?
MN: Emilku, jak pozoruji, tak ta vypadá, že bude jako mamka - zpěvačka.
Karolina Neuvirthová: Rodina mi pomohla se uklidnit
Jaký je divadelní život, když hraješ výrazně méně?
KN: Pořád trošku hraju. V Semaforu, občas v Hybernii, občas na Broadwayi. Ale třeba v divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni už nehraju, protože je to časově hrozně náročné jezdit takhle daleko na zkoušky. Teď mám rodinu, takže musím být trošku víc doma.
Je možné, že jsem tě před lety viděla v Plzni jako Bonnie v muzikálu Bonnie a Clyde?
KN: Ano, hrála jsem Bonnie. To byla moje hodně oblíbená role.
Ale Thálii nemáš za Bonnie.
KN: Ne. Thálii mám za Probuzení jara, Spring Awakening, to byla taky úžasná divadelní hra. Na to hrozně ráda vzpomínám, protože to jsme tehdy zkoušeli jen ve dvanácti lidech. Taková malá intimní hra a zkoušeli jsme ji jenom pět týdnů, to byla moje úplně první hlavní role.
Zaujal mě jeden tvůj klip, je pět let starý. Napsala jsi text: „Má duše je ztracená, jsem jen holka bez jména, co bloudí v ulicích.“ Jaké je tvoje aktuální rozpoložení?
KN: Tak teď už rozhodně nejsem ztracená. Našla jsem si muže, mám děti. A řekla bych, že stojím pevně v kramflecích, protože rodina mi dala obrovský klid do mojí duše. Je to pro mě nová dimenze života. Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít tak brzo děti a manžela. Strašně mi to pomohlo se uklidnit, usadit se a srovnat si v hlavě priority.
Takže to je takový inzerát. Holky, mějte děti před třicítkou.
KN: Určitě. Mám pocit, že všechno dělám s mnohem větší vervou, ale zároveň s větším klidem. A jsem si jistá svou pozicí. Mám pocit, že když žena má děti, tak si je potom mnohem jistější sama sebou.
