Článek
Představitelé obcí Podivín a Velké Bílovice, odkud byla většina obětí z autobusu, jej kvůli vládním opatřením proti šíření koronaviru odhalili bez setkání s obyvateli, jak měli původně v plánu. K památníku přišel vzpomenout například Jiří Florus, kterému při neštěstí zemřela matka, řekl ČTK.
„Mně bylo 13 let a sestře pět. Jsem rád, že se udělala taková připomínka, protože okolí té nehody se dost změnilo a nevznikl tam žádný památník, kam by člověk přišel zavzpomínat. Vždy jsem jen zapaloval svíčku na hřbitově. Vzpomínám na maminku, ale na druhé straně už je to 70 let, měl jsem vlastní život a čas zahojil rány,“ poznamenal Florus.
Tehdy žil s rodinou ve Velkých Bílovicích. Jeho matka byla cestující v autobuse. „Pak jsem se přestěhoval do Podivína k prarodičům a většinou jsem jezdil vlakem, strach z autobusů ale nemám. Znám i některé lidi, kteří neštěstí přežili, třeba Marie, která je o rok mladší než já. Prý stála v autobuse vedle naší maminky. Dnes je to čilá žena,“ řekl pamětník.
Srážka rychlíku s autobusem, která se stala 21. prosince 1950, je nejtragičtější nehodou na železničních přejezdech v historii ČR a jedním z největších vlakových neštěstí v českých zemích.
Podle starosty Podivína Martina Důbravy obyvatele obce poznamenala. „Nejvíc samozřejmě rodiny obětí. Památník vznikl, protože si myslím, že je potřeba připomínat si i tyto tragické události, které patří k životu,“ řekl starosta.
Tragédie v Podivíně tři dny před Štědrým dnem 1950 byla důsledkem zkratu hradláře, který ve chvíli, kdy po trati přejela nákladní souprava, vytáhl závory a neuvědomil si, že se z opačného směru blíží rychlík jedoucí z Bratislavy. Střetu s autobusem mířícím do Velkých Bílovic už strojvedoucí vlaku nemohl zabránit.
Signalista, který zvedl závory, byl odsouzen k pěti letům vězení, což byl podle tehdejších zákonů nejvyšší možný trest. Po třech letech strávených ve vězení zemřel.
Na Štědrý den roku 1950 se v Podivíně konal státní pohřeb, na který přišlo přes 5000 lidí.
