Nesnaží se, nedělají úkoly, ale zlepšují se. Vědci ukázali, co ve škole pomáhá

„Zkoumali jsme různé skupiny žáků podle toho, jak jsou vnitřně angažovaní a jak moc se zapojují do hovoru s učitelem a spolužáky ve vyučování, a ukázalo se nám docela ilustrativně, že když žáci mluví, tak je to opravdu hodně zvýhodňuje,“ řekla na úvod rozhovoru pro Seznam Zprávy o výzkumu svého týmu Klára Šeďová. Dodala, že to platí dokonce i o těch žácích, kteří moc nedělají domácí úkoly, řekli o sobě, že se moc nesnaží a jsou z rodin s nízkým socioekonomickým statusem. Tuto skupinu podle Šeďové mluvení „vystřelilo“ ve vzdělávacích výsledcích měřených čtenářskou gramotností. A to je podle ní základní věc, co se má dítě ve škole naučit.

Právě zvýhodnění i u žáků, kteří jinak nejsou moc snaživí, je podle Šeďové nejnovější poznatek ze série výzkumů, který se ani nevešel do závěrečné zprávy publikované v zahraničních časopisech. První studie vyšla už předloni v žurnálu Learning and Instruction a poslední zatím loni v Journal of the Learning Sciences. Výzkum měl v zahraničí i značný ohlas a tento týden za něj Šeďová převzala i cenu za vynikající základní výzkum od Grantové agentury České republiky (GA ČR). Šeďová se svým týmem ve výzkumu dále pokračuje a Seznam Zprávy ji u příležitosti předávání cen vyzpovídaly, aby přiblížily, jak se k závěrům došlo a co si z něj může vzít každý rodič žáka základní školy.

Nejdřív je důležité vysvětlit, že výzkum za zlepšení vzdělávacích výsledků považoval zlepšení čistě v čtenářské gramotnosti a odehrával se na druhých stupních základních škol v předmětu český jazyk a literatura. „Ti žáci nemusí mít nutně dobré známky, ale (když v hodinách mluví, *pozn. redakce) velmi dobře se naučí porozumět textu a vytáhnout z něj informace,“ řekla Šeďová s tím, že jde o zásadní schopnost. Ta podle ní navíc není bezpochyby důležitá jen pro češtinu a další jazyky, ale úplně pro všechny předměty včetně matematiky a v budoucnu rozhoduje o úspěchu v dalších vzdělávacích stupních i v praktickém životě.

„Naopak jsme tam měli i skupinu žáků, kteří díky své snaze mohli mít i lepší známky, ale v testech čtenářské gramotnosti nedopadali příliš dobře. Zase to korelovalo s tím, že v hodinách příliš nemluvili,“ řekla Šeďová s tím, že výsledky této poslední hotové části výzkumu jsou zatím v recenzním řízení.

Šeďová se k tomu se svým týmem dopracovala po letech. Na začátku byla jen premisa, že mluvení pomáhá. To se jí postupně daří stále lépe objasňovat. „S podporou GA ČR jsme začali zkoumat komunikační stránku školního vzdělávání v roce 2009 a docela rychle jsme zjistili, že to, co se ve výuce po komunikační stránce děje, pravděpodobně není to nejlepší pro podporu žákovského učení,“ dostala se Šeďová k dalšímu důležitému bodu, který spočívá v tom, že záleží, jakým způsobem se mluví.

Učitelé totiž podle Šeďové sice většinou se žáky mluví dost, ale často spíš prostřednictvím limitujících otázek zaměřených na fakta. „Takže žák nemá moc příležitost nad něčím přemýšlet a s něčím přijít, ale jen reportuje, co se naučil,“ pojmenovala Šeďová první a zásadní zjištění, které její tým posunulo ve zkoumání dál.

Později vědci zahájili tzv. intervenční výzkum, kdy učitele navedli, aby pokládali i otázky vybízející k vlastní argumentaci žáků a také poskytovali žákům podnětnou a rozvíjející zpětnou vazbu k jejich promluvám. „Ukázalo se, že se to docela daří. Když učitelé začnou komunikovat jinak, začnou komunikovat jinak i žáci a ve třídě je možné navodit dialogickou komunikaci,“ řekla Šeďová a dodala, že teprve pak se mohlo přejít k měření efektu takového mluvení na studijní výsledky.

Šeďová se do dlouhodobého výzkumu, který měl prověřit vliv mluvení na výsledky, nepouštěla naslepo. Existovala už podle ní řada zahraničních studií, které ukazovaly, že ve třídách, kde se mluví víc dialogicky, mají žáci v průměru lepší výsledky. „Kupodivu ale ještě nikdo neudělal tu věc, co jsme udělali my - že by změřil každého jednotlivého žáka včetně jeho promluv i výsledků,“ vypíchla Šeďová výjimečnost brněnského výzkumu.

„Podařilo se nám tak ukázat, že tohle není pro všechny stejné. Není to tak, že dáte někoho do třídy, kde dobře běží komunikace, a on se v této třídě hodně naučí. Záleží na aktivitě každého jednotlivého žáka ve třídě,“ řekla vědkyně s tím, že tento poznatek má velkou hodnotu i proto, že rovnost příležitostí k učení ve školách je nyní v pedagogice velké téma. Jestliže žáci hovoří v hodině různě často a jejich promluvy mají rozdílnou délku, znamená to podle odbornice právě nerovnost v tom, jaké příležitosti k učení získávají.

Individuální přístup před českými vědci ještě nikdo nezvolil možná proto, jak je pracný. Základem výzkumu byl terénní sběr dat ve školách zahrnující pozorování přímo ve výuce, natáčení výuky na video, rozhovory s učiteli i žáky. Ve spolupráci s brněnskou fakultou informatiky vznikla i speciální aplikace pro sledování, jak žáci v hodinách mluví.

Šeďová nicméně přiznává, že některé faktory se nedají sledovat stoprocentně spolehlivě. Odpověděla tak na otázku, jak se dá vůbec zjistit, jestli dítě v hodině dává pozor. To se ve výzkumu zkoumalo pomocí dotazníků pro žáky, kde pochopitelně nelze vyloučit určitou míru zkreslení.

Otázku, co přesně se děje v myslích dětí, které hodně a kvalitně mluví a pak mají díky tomu lepší výsledky, zatím zodpovědět nelze. Jsou ale hypotézy.

Základy této teorie podle Šeďové položil už na začátku minulého století ruský psycholog Lev Vygotskij, který tvrdil, že všechny vyšší rozumové operace se člověk učí skrze komunikaci se svým sociálním okolím. „Není to nic, k čemu mozek samovolně dozraje. Člověk nejdřív musí sledovat někoho jiného, jak to dělá, například jak něco zdůvodňuje a argumentuje pro svůj postoj. Následně to dítě zkouší samo, ale musí pro to mít příležitost, třeba právě v podobě stimulativního rozhovoru s učitelem nebo jiným dospělým. Teprve když tu dovednost dostatečně často praktikuje v komunikaci, zvnitřňuje si ji a stává se součástí jeho myšlení.“

V ideálním případě by školní vzdělávání mělo sloužit jako jakási aréna, kde si žáci procvičují složitější rozumové postupy a získávají novou mentální výbavu.To se podle ní ale často ve školním vzdělávání vzdává a nedaří, protože se hodně času stráví tím, že se žákům předkládají fakta, která se pak učí nazpaměť. „Určitě nejsem proti výuce faktografie, ale je to jen jedna strana mince a jedna část toho, co má škola děti učit.“ Druhá strana je podle Šeďové ve vzdělávání stále ještě upozaďována a nejde zdaleka jen o problém českého vzdělávacího systému. Přehnaného soustředění na paměťové učení si podle čerstvě oceněné výzkumnice všímají i její kolegové z celého světa.

Z výzkumu je tak jasné, že čím víc dítě ve škole mluví a argumentuje, tím lépe si osvojuje i zcela zásadní dovednost v podobě chápání čteného textu, bez které se při dalším studiu i v životě těžko obejde. Co si z toho ale mají vzít rodiče, kteří u svých dětí pozorují nemluvnost?

Velkou roli v tom může podle Šeďové sehrát učitel, kterému se může podařit dítěti zvednout sebevědomí a rozmluvit ho. Rodiče ale můžou zasáhnout ještě před nástupem dítěte do školy. „Nemám pro to exaktní data, ale myslím, že velkou výhodu mají děti, co se v rodině naučí, že bavit se s dospělými je normální,“ poradila odbornice s tím, že v opačném případě je učitel nebo učitelka pro dítě někým, na koho není vůbec komunikačně zvyklý, což může způsobit ostýchavost nebo naopak nezdvořilost.

Nabízející se otázku, jestli výzkum něco říká i o tom, jak efektivní je dálková výuka, kterou dlouhé měsíce zažívaly děti po celém světě, Šeďová nemůže spolehlivě zodpovědět. „My jsme data sbírali ještě před covidovou dobou, ale je to určitě další velký oříšek, mnoho učitelů nebylo na něco takového školených a podle toho, co ukazují první data z terénu, tam byly masivní rozdíly mezi jednotlivými školami i učiteli.“

Šeďová nakonec odpověď shrnula názorem, že v rámci distanční výuky mohou učitelé se žáky kvalitně komunikovat a interagovat.

Dále chce tým Šeďové pokračovat v intervenčním výzkumu a v programech zacílených na podporu učitelů v tom, jak dobře komunikovat se žáky. „Ty už jsme dělali i v minulosti, učitelé se v nich učí komunikovat a stimulovat k produktivní řeči a vyjadřování vlastních myšlenek a argumentů,“ řekla výzkumnice. V novém projektu se navíc bude s kolegy zaměřovat zvlášť i na žáky, u kterých se toto nedaří, protože potřebují zvláštní a propracovanější stimulaci.

Kromě toho chce vědecký tým také pokročit dál ve zkoumání kauzality mluvení a dobrých výsledků žáků. To znamená, že se víc zaměří na to, do jaké míry dobré výsledky přichází až poté, co začnou žáci lépe komunikovat. Chtějí tak zkontrolovat, jestli u některých není kauzalita opačná, čili nejprve dobré výsledky a pak dobrá komunikace. Zatím jsou si jistí jen tím, že kdo dobře komunikuje, má i dobré výsledky.