Půl roku je fatální hendikep. Ze školy, která bojuje o každé dítě

Je to více než rok, co jsem naposledy stál před dveřmi krnovského doučovacího klubu Devítka. Tehdy v prosinci 2019 se o nákaze z Číny psalo jen jako o zahraniční zajímavosti. A plošné zavírání škol znělo jako výplod hodně zvrácené fantazie.

Místní děti tady usilovně pracovaly na tom, aby zlomily nelichotivou statistiku českého školství: Úroveň vzdělání se odvíjí od rodinného prostředí, do kterého se narodíte. Škola na tom změní pramálo. Nemají rodiče základní školu? Nevychodí ji ani dítě. Jsou vyučení? S maturitou nepočítej, žáčku.

V moravskoslezském Krnově se to rozhodli změnit, a to prostřednictvím soustavné individuální přípravy a doučování pro děti ze sociálně znevýhodněných rodin. A děti si v klubu Devítka podávaly dveře.

Dnes, v době lockdownu, je v bývalém přízemním bytě na okraji sociálně vyloučené lokality Vrchlického o poznání klidněji. Děti sem ale stále docházejí.

Dveře odemyká učitelka Věra Wdowková. V každé místnosti sedí kvůli hygienickým opatřením jen jedno dítě. Veškerá organizace je tak o dost složitější.

„Kdyby ale děti tu možnost sem chodit neměly, tak by se do distanční výuky pravidelně nepřipojovaly. Rodiče nemají buď sílu na to je kontrolovat, nebo to prostě neřeší,“ říká Wdowková.

Zatímco před koronavirem se o sociálních nerovnostech ve vzdělávání psalo stejně jako v případě podivné nemoci z Číny spíše jako o kuriozitě, od uzavření škol slyšíme o nepřipojených dětech ze slabších rodin v podstatě denně. Většinou ale jen v rovině čísel.

Podle České školní inspekce zůstává zcela mimo vzdělávání minimálně 10 tisíc dětí a 50 tisíc dětí se nepřipojuje do on-line výuky kvůli technickým obtížím.

V Krnově se ale dá podívat s ročním odstupem na to, jak se skutečně uzavření škol na konkrétních dětech podepsalo a jak se dá bránit tomu, aby ze vzdělávání vypadly. „Sejde z očí, sejde z mysli. Opravdu to tak je. Upřímně ale nechápu, že se nějaké škole mohou děti ze vzdělávání ztratit. To se prostě nesmí stát,“ je přesvědčená Wdowková.

A to je také heslo krnovské Základní školy Janáčkovo náměstí, která doučovací klub Devítka díky penězům z evropských fondů provozuje – nesmí vypadnout ani jedno dítě.

„Pomáhá nám školní systém EduPage. V něm vidíme, jak se žák připravuje, jak pracuje, jestli odevzdává práce,“ popisuje ředitel školy Karel Handlíř.

Dětem, pro které je distanční výuka příliš náročná, je škola stále otevřená. V lednové špičce sem takto střídavě docházelo přes 60 dětí. Nyní asi polovina. Když procházíme s ředitelem Handlířem po chodbách, jen málokterá třída je skutečně opuštěná. Ve většině probíhají individuální konzultace, buď je vedou asistenti pedagoga, nebo také učitelé hudební, výtvarné či tělesné výchovy, kteří jsou on-line výukou vytíženi jen částečně.

V učebně v prvním patře tak přímo u tabule sedí sedmák Martin a s ním asistent pedagoga Marek Bitomský. „Udělal jsi to dobře, ale ještě musíš dát před slovo učit to budeme se. Správně to tedy je: Budeme se učit,“ kontroluje na tabletu, jak si se zadáním úlohy z českého jazyka Martin poradil.

„Pracujeme spolu na tom, co je zrovna potřeba udělat. Záleží, kdy a který úkol musí odevzdat,“ vysvětluje Bitomský.

A je Martin rád, že na úkoly není sám?

„Jako jo, ale do školy se mi chodit nechce,“ přiznává.

„A dělal bys to doma, Marťo?“ ptá se učitel.

„Někdy jo, někdy ne,“ provinile se usmívá Martin. „Nejradši bych ale chodil se všemi spolužáky už do školy,“ dodává.

Pokud se nějaký žák přestane do hodin pravidelně připojovat, zapíná se zcela automaticky školní záchranný systém. Nejprve situaci řeší učitel. Pokud se to nepodaří, bere do rukou sluchátko zástupkyně ředitele Hana Wiedemanová. Z její kanceláře se tak stala v podstatě telefonní ústředna.

„Některé rodiče neustále bombardujeme telefonáty. Ti slíbí, že se děti připojí. Po třech dnech je to ale stejné, takže opětovně bombardujeme. Voláme, voláme, voláme, ale má to smysl, protože děti díky tomu fungují,“ říká Wiedemanová.

Když ani to nezabere, vyráží ředitel přímo do rodin a řeší s rodiči, proč se děti do distanční výuky nepřipojují nebo neodevzdávají úkoly. Každý žák zdejší školy, který nemá počítač nebo jiné zařízení, si totiž může půjčit tablet. Takto škola rozdala asi 120 zařízení. Technické problémy tak dětem nebrání, aby se výuky účastnily.

Na jedné takové návštěvě ředitele Handlíře doprovázím. Paní Andreu jsme zastihli při přípravě oběda a s nejmladším synem v náručí. Ochotně ale návštěvu pouští dovnitř.

„Chápu, že byl nemocný, ale od začátku března tam moc práce nebylo. Dneska měl dva meety a ani na jednom nebyl. Má tablet ze školy? Má. Může jít do školy? Může. Může se učit v doučovacím klubu? Může. Takže se fláká a my to vidíme,“ obrací se ředitel na jednoho ze synů paní Andrey.

„Já vím, že máte pravdu,“ říká Andrea. Sama by si nejvíce přála, aby její děti mohly zase normálně chodit do školy a do školky.

„Je to fakt náročné. Nestíhám pořád kontrolovat, jestli jsou připojení na hodině. S učením jim navíc moc nepomůžu,“ dodává.

„Nám ale nevadí, když to udělá třeba špatně, ale je důležité, aby pracoval,“ vysvětluje ředitel Handlíř.

Právě děti, které potřebují s distanční výukou pomoc, mohou docházet do školy nebo doučovacích klubů. Vyjma Devítky otevřela škola loni na jaře ve spolupráci s městem ještě jeden, a to v jedné z bytovek naproti areálu ČSAD.

Jak tedy koronavirus dopadl na děti ze sociálně slabších rodin? Ze šetření České školní inspekce ale i z dalších studií vyplývá, že velkým problémem českého školství jsou žáci, které se do výuky nepodařilo začlenit nebo se připojují jen velmi zřídka.

„Hendikep půl roku by byl pro děti fatální, hlavně co se týká těch slabších,“ ví ředitel Handlíř.

Školní inspektoři navíc odhalili asi dvě procenta základních a středních škol, které ani v únoru 2021 nespustily on-line výuku. Zádrhel ale také podle ČŠI nastává u škol, které sice distanční výuku zvládají, ale nedokážou do ní zapojit všechny děti a nevyužívají ani všech možností, jak dohnat „ty ztracené“. V krajním případě například i skrze orgán sociálněprávní ochrany dětí (OSPOD) nebo policii.

Podle průzkumu Člověka v tísni nejsou školy ve vůbec žádném kontaktu asi s pětinou rodin sociálně znevýhodněných žáků.

Příklad Základní školy Janáčkovo náměstí ale ukazuje, že je možné do distanční výuky začlenit skutečně každé dítě.

„Fakticky jsme měli asi tři děti, které se nám vůbec nehlásily. Jedno jsme řešili s policií, ale podařilo se ho od února zase vrátit. Ve stejnou dobu jsme hlásili další na OSPOD. Tahle pohrůžka však rodičům stačila, že dítě do školy začalo docházet,“ dodává Handlíř s tím, že nyní mají do výuky zapojené všechny děti.

Do potíží se ale mohou opět dostávat prvňáci. Ti sice chodili ze všech žáků do školy nejdéle, ale i tak promeškali půlku října a listopadu a nyní jsou znovu od začátku března doma.

„Prvňáci to mají nejhorší, protože se nemají od čeho odpíchnout. Ti, co jsou trošku pomalejší, to potom mají strašně těžké dohnat,“ vysvětluje asistentka pedagoga Marcela Brandysová, která nejmladším dětem ve škole pomáhá třeba se čtením.

Všichni pedagogové se ale shodují, že stěžejní jsou pro děti individuální konzultace. Ostatně je doporučuje v nejnovější metodice i Ministerstvo školství, a to pro žáky ohrožené školním neúspěchem, děti se speciálními vzdělávacími potřebami nebo pro ty, které se jen obtížně daří zapojovat do distančního vzdělávání.

Zhruba třicet procent základních škol je ale žákům se slabšími výsledky vůbec nenabízí. Jak koronavirový výpadek dopadne na ně, se však dozvíme až s odstupem řady let.