Článek
Už v pondělí bude na jednání vlády zařazen kontroverzní bod – novela zákona o svobodném přístupu k informacím, se kterou přišel rezort ministra vnitra Jana Hamáčka. Ačkoliv si za ní ministr stojí, podle odborníků je napsaná špatně – a místo zpřesnění výkladu může fungovat jako kladivo na veřejnost i novináře.
Vše přitom vychází z nejasné definice pojmu „veřejná instituce”, kterým se povinnost poskytovat informace občanům zakládá. A jehož jasnější vymezení zákonodárcům v loňském roce doporučil Ústavní soud.
Jednalo se o soudní spor s polostátní firmou ČEZ. Ústavní soudce Pavel Rychetský v roce 2017 v rozhodnutí její stížnosti vyhověl a stanovil, že společnost informace podávat nemusí, protože jsou mezi jejími vlastníky i soukromí akcionáři.
Aby ale rozhodnutí nebylo zneužitelné, vyzval zároveň k přesnější formulaci přímo v zákoně: „Uvedené závěry nebrání tomu, aby byla jakékoliv obchodní společnosti (případně i s ohledem na účast státu) stanovena povinnost poskytovat informace o své činnost, bude-li na tom veřejný zájem.”
Pokud se totiž v definici nic nezmění, budou z povinnosti na poskytování informací na základě nálezu automaticky vyloučeny i jiné důležité společnosti. Stalo se to například s Českými drahami – ty pak musel mezi povinné subjekty znovu „vrátit“ rozhodnutím soud letos v dubnu.
Jenže nový návrh z pera Ministerstva vnitra nic takového nepřináší. Okruh povinných subjektů vůbec nemění – a nechává tak prostor na jeho zpřesnění dál rozhodováním soudů.
Novele jde především o to, aby vytvořila páky na „obstrukční žádosti”, tedy ty, které by slovy navrhovaného zákona vyvolaly podezření o zneužití informací.
„Povinný subjekt může odepřít zpřístupnění informace, pokud lze ve vztahu k podané žádosti dovodit zneužití práva na informace, zejména lze-li dovodit, že cílem žádosti je způsobit a) nátlak na osobu, jíž se týká požadovaná informace, nebo b) nepřiměřenou zátěž povinného subjektu,“ píše se v navržené novele.
Právě to ale odborníci kritizují. Považují to totiž za zbytečný přílepek, který může občanům přístup k povinným informacím znatelně ztížit.
„Pokud se některý úřad bude domnívat, že právo na informace může být zneužito, informaci nevydá a lidem nezbude než se obrátit na soudy,“ vysvětlil už dřív v Deníku Referendum Jan Dupák z Transparency International.
Ten také připomněl, že již dnes povinné subjekty na základě dřívějších rozhodnutí správních soudů mohou z důvodu zneužívání práva žádosti o informace odmítat.
Vláda už se o změnu zákona o poskytování informací pokusila letos v létě. Hamáček tehdy připravil novelu, kterou hned v několika bodech kritizovala například Rekonstrukce státu.
„Formulace ochrany před kverulanty umožňuje neohraničeně odmítat žádosti. Je nekonkrétní, dá se zneužít na kdeco. Občan by se například nesměl zeptat na kvalifikaci úředníka, o jehož rozhodnutí ve své věci pochybuje,“ řekl tehdy Oldřich Kužílek, který je spoluautorem zákona z roku 1999.
Návrh umožňoval tajit např. informace o smlouvách na hospodaření se státními hmotnými rezervami, což by přineslo utajení cen, za které stát kupuje třeba nouzové zásoby obilí.
A právě klíčová definice veřejné instituce v něm chyběla. „Ministerstvo vnitra nám již vloni přislíbilo, že aktuální novela infozákona bude obsahovat definici toho, které veřejné instituce jsou ze zákona povinné poskytovat informace. Byli jsme přirozeně překvapeni, že od tohoto záměru upustilo,” podotkl Lukáš Kraus z Rekonstrukce státu, která na případ upozorňovala.
Hamáček návrh po kritice nakonec před jednáním z vlády stáhl. „Jsou tam otázky jmenování veřejných institucí, jsou tam spory s asi 6 nebo 7 institucemi,” zdůvodnil.
Zákon o svobodném přístupu k informacím schválila Sněmovna na návrh Senátu v roce 1999. Státní orgány a územní a samosprávné celky podle něj jsou povinné poskytovat informace, které se vztahují k jejich aktivitě a působnosti. Senát zákonem realizoval právo občanů na přístup k informacím, které je zakotveno v Listině základních práv a svobod.
Kromě posílení práva povinných subjektů odmítnout přicházející žádosti se v novele zákona počítá i s prodloužením některých lhůt, nebo s doplněním nových důvodů, proč veřejné instituce nemusejí požadované informace poskytnout.
Nově totiž úřady nebudou muset poskytovat informace, které mohou ohrozit rovnost účastníků soudního, rozhodčího nebo správního řízení – bez jejich konkrétnějšího vymezení.
