Článek
Nepodmíněný příjem se v posledních letech stal hodně diskutovaným fenoménem a experimentovali s ním mimo jiné Švýcaři, kteří dokonce na téma uspořádali referendum, Němci a především Finové.
Jde o systém sociálního zabezpečení v podobě pravidelné peněžní dávky vyplácené ve stejné výši všem lidem a bez jakýchkoli podmínek. Zkrátka peníze zadarmo.
Severská země potvrdila, co už ukázaly předběžné závěry – že jistota pravidelného příjmu bez ohledu na práci sice negeneruje pracovní místa, ale lidé jsou díky tomu šťastnější a mají větší pocit bezpečí. Finsko systém v praxi zkoušelo od roku 2017 do roku 2018 a skupina dvou tisíc náhodně vybraných nezaměstnaných ve věku 25 až 58 let během této doby měsíčně dostávala 560 eur.
„Byl to pokus, ale vidíme, že to úplně nefungovalo,“ uvedl během internetového vysílání Kari Hamalainen, hlavní tvář výzkumu při Institutu pro ekonomický výzkum VATT. „Zavedení univerzálního základního příjmu pro všechny občany by bylo drahé. Museli bychom pracovat i s daněmi a na základě těchto výsledků by to bylo dlouhodobě neudržitelné.“
Řada ekonomů, včetně nositele Nobelovy ceny Anguse Deatona, tvrdí, že alespoň nějaká forma základního příjmu bojuje proti nerovnosti bohatství, která má nakonec tendence destabilizovat společnosti.
Reforma systému
Finský ministr sociálních věcí a zdravotnictví Aino-Kaisa Pekonen uvedl, že nejnovější výsledky studie „lze použít také při reformě systému sociálního zabezpečení“.
Původním cílem finské studie bylo prozkoumat nové způsoby distribuce sociálního zabezpečení ve světě. Mnozí považují současný systém dávek v „nezaměstnání“ za příliš „tuhý“ a obávají se, že odradí potenciální brigádníky od práce na částečný úvazek.
Studie z Finska však ukazuje, že nepodmíněný základní příjem zájem o práci u svých subjektů nijak neovlivnil. „Tento program neměl negativní dopad na zaměstnanost,“ řekl Anthony Painter, hlavní výzkumný pracovník studie.
Podle dostupných čísel ze studie v prvním roce našlo práci 18 procent účastníků studie. Ve druhém roce pracovalo už 27 procent těch, kteří dostávali základní nepodmíněný příjem. Výsledky z roku 2018 jsou však podle agentury Bloomberg poněkud zkresleny modelem zavedeným vládou, jež rozdává postihy lidem, kteří aktivně nehledají práci.
Základní příjem zjednoduší dávky
Argumenty zastánců nepodmíněného příjmu lze podle ekonoma ze společnosti UniCredit Jiřího Poura shrnout do tří bodů. Zaprvé jde o zvýšení finanční nezávislosti nízko až středně příjmových obyvatel, za druhé o nástroj boje proti údajně hrozící masové nezaměstnanosti, kterou má přinést technická revoluce v podobě čím dál větší robotizace výroby, a za třetí by se zjednodušil celý sociální systém, neboť nepodmíněný příjem by nahradil všechny ostatní sociální dávky.
Odpůrci zavádění nepodmíněného příjmu pak argumentují především masivními náklady, které musí někdo zaplatit, a dále poklesem motivace k práci.
„Argumenty zastánců jsou jistě relevantní, vymezil bych se pouze proti obavám z masového růstu nezaměstnanosti v souvislosti s technologickým pokrokem. Tomuto názoru odporují jak historické zkušenosti, tak nepříznivý demografický vývoj ve vyspělých zemích,“ uvedl pro Seznam Zprávy Jiří Pour, ekonom UniCredit.
„Nevýhody zavedení nepodmíněného příjmu však dle mého názoru jasně převažují. Předně je třeba říci, že systém neznamená nic jiného než rapidní nárůst přerozdělování ve společnosti, což je problematické jak z ekonomického, tak z filozofického hlediska,“ dodává.
Z ekonomického hlediska by tento systém nešlo dlouhodobě financovat jinak, než razantním zvýšením čistého zdanění především bohatší části populace a firem.
„Velmi hrubým odhadem lze vyčíslit, že základní příjem pro každého občana staršího 18 let ve výši přibližně 12 tisíc korun měsíčně by přišel státní kasu na cca 1,2 bilionu korun ročně. Pokud by bylo zavedení nepodmíněného příjmu kompenzováno zrušením ostatních sociálních dávek včetně důchodů (651 mld. v roce 2019), pak by čistý náklad činil asi 590 miliard korun,“ propočítává Jiří Pour náklady spojené se systémem.
To by znamenalo nárůst výdajů státního rozpočtu ve srovnání s rokem 2019 o 38 procent. Objem vybraných daní a pojistného by tak musel vzrůst z aktuálních 35,2 procenta o deset procentních bodů. To by podle Poura mělo řadu nezamýšlených nežádoucích efektů jako pokles investic ve prospěch růstu spotřeby či zvýšenou motivaci pro odliv zisků do daňových rájů.
Za hlavní problém s nepodmíněným příjmem však Pour považuje pokles motivace k práci. „Byl by totiž narušen jeden ze základních principů, na kterém ekonomika od nepaměti stojí, tedy že bez práce nejsou koláče,“ řekl. „To by mohlo vést v lepším případě ke zpomalení hospodářského růstu a zaostávání za ekonomikami, které nepodmíněný příjem nezavedly, a v horším případě přímo k hospodářskému úpadku,“ dodal.
Zkušenost z Finska však naznačuje, že pokud by se nepodmíněný příjem spojil s povinností alespoň práci aktivně hledat, nemusí k takovému narušení dojít. Otázkou však zůstává, do jaké míry jsou finské poznatky přenositelné do dalších zemí. V úvodu zmiňované Švýcarsko totiž platí v mnoha ohledech za vzor například svými referendy, ale praxe ukazuje, že pouhé „přesazení“ do jiných zemí kýžené výsledky nepřineslo.
