Není Vasil jako Vasil. Ale z obou mrazí

Vasil Mohorita tvrdí, že přispěl k pádu komunistického režimu nejen v Československu. Že pomáhal rozvrátit celé sovětské impérium. Za jeho činnost se ho podle něj snažili příslušníci tajných služeb opakovaně otrávit. Předlistopadový šéf komunistické mládežnické organizace SSM a tajemník Ústředního výboru KSČ měl velmi pestrý život i po roce 1989. Dva roky ještě pokračoval jako poslanec, pak úspěšně podnikal. Ale podle vlastních slov se v roce 2000 dostal na úplné dno. Tvrdí, že mimo jiné „přechodil“ schizofrenii. Příběh svérázného komunistického funkcionáře nabízí řadu inspirací k přemýšlení o nedávné minulosti.

Té se redakce Seznam Zprávy ve spolupráci s Pamětí národa věnuje v seriálu o období normalizace, jejíž první fáze skončila před 50 lety.

Skandování „Mohorita od koryta“ bylo pravidelnou součástí demonstrací v listopadu 1989. Zároveň ale na popularitě získávala dnes už zlidovělá říkanka Jana Vodňanského: „Včera sen, dnes realita – jde s námi i Mohorita. Není Vasil jako Vasil, každý sklízí to, co zasil!“

Je pravda, že pro pocit, že Vasil Mohorita je jiným typem aparátčíka než Vasil Biľak, tu důvody byly. 20. listopadu 1989 vystoupil na manifestaci na Václavském náměstí a zastal se studentů. Předtím toho dne zásah proti studentům odsoudilo i vedení SSM.

A s uznáním na Mohoritu vzpomíná dokonce i jeden z nejradikálnějších listopadových studentských vůdců Martin Mejstřík. „Šéfem SSM byl Vasil Mohorita, který se zoufale snažil přesvědčit zbytek republiky, aby podpořil reformní gorbačovské změny. Jenže pochopil, že ti, kteří vládnou, jsou hodně konzervativní. A byl to právě Mohorita, který v pondělí 20. listopadu zařídil ozvučení na Václavském náměstí. Nebyl to ani Havel, ani Občanské fórum, ani studenti, bylo to pražské SSM,“ říkal v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes.

Byl to ale také Vasil Mohorita, kdo z pozice vydavatele nechal zastavit rotačky, aby se do světa nedostalo vydání Mladé fronty, kde byla na titulní straně fotografie Václava Havla. Bylo 23. listopadu a novináři se poprvé odhodlali udělat „svobodné noviny“. Pohled na ně ale šéfa SSM vyděsil…

Nakolik to tedy byl „jiný Vasil“?

Fotogalerie: Z veřejného života Vasila Mohority

Historik Oldřich Tůma z Ústavu soudobých dějin Akademie věd vzpomíná, že pro něj a podobně naladěné studenty, kteří na škole zažili nástup normalizace, byl vstup do Svazu mládeže naprosto nepřijatelnou věcí. „O tom se vůbec nediskutovalo. Byla tam jasná dělící čára, svazáci a ‚nesvazáci‘ se mezi sebou v podstatě nebavili.“

Jenže postupně tato hranice ztratila na ostrosti. „Normalizační režim se snažil prostřednictvím SSM ovládnout mladou generaci. Tlačil na to, aby do svazu vstoupili všichni. A když tam opravdu skoro všichni vstoupili, členství pochopitelně ztratilo ten odér něčeho nemorálního,“ pokračuje Tůma.

A navíc na půdě SSM začaly fungovat radikálnější skupinky, které například na fakultách vysokých škol vydávaly nástěnné časopisy nebo pořádaly diskuze. „Ve druhé polovině 80. let začal SSM do určité míry připomínat svého předchůdce z doby pražského jara,“ shrnuje Tůma. „A ve srovnání s konzervativním stranickým aparátem mohl skutečně vypadat jako něco progresivního.“

Výrazem tohoto nového naladění byly i diskuzní kluby, které začali svazáci pořádat po brutálním potlačení demonstrací v rámci tzv. Palachova týdne v lednu 1989. Tvrdost policejního zásahu tehdy otřásla i řadou lidí, kteří do té doby protirežimní demonstrace vnímali jako okrajovou a pro sebe vzdálenou cizí věc.

Kluby v sobě nesly bizarní atmosféru pozvolna se hroutícího režimu, který si to ještě nepřipouštěl.

Pamětníci připomínají například diskuzi, která se konala v režii svazáků z Filozofické fakulty UK na Novotného lávce v Praze. V sále seděli svazáčtí funkcionáři, příslušníci StB, disidenti, a spousta více či méně zradikalizovaných nebo naopak pohledem na vodní dělo zastrašených studentů. Z disidentů tu byli například jeden z nejdéle vězněných chartistů Rudolf Battěk nebo Vladimír Mlynář mladší.

Právě Mlynář ve svém vystoupení naznačil, že nejlepším řešením by mohlo být pověsit komunistické funkcionáře na kandelábry. A bylo po diskuzi.

Nicméně alespoň někteří z přítomných mohli mít pocit, že být svazákem už není něco nemorálního a že to dokonce vyžaduje odvahu.

A jak dobu normalizace a pád režimu prožíval a hodnotil Vasil Mohorita?

„Nežil jsem jinak než ostatní. Jistě, nežil jsem na periferii, ale nic mimořádného, nic výjimečného to také nebylo. Byl jsem s tou každodenní buzerací konfrontován jako kdokoli jiný,“ vzpomíná Vasil Mohorita ve více než šestihodinovém rozhovoru pro archiv Paměti národa, unikátní sbírku vzpomínek pamětníků.

Žádná režimní šlechta, žádné bohatství, ale úplně stejné problémy, jaké zažívala většina lidí. „Vždyť jsem ani nemohl sehnat pytel cementu,“ tvrdí.

Jako šéf svazáků měl podle svých slov Mohorita měsíční plat 5000 korun. „Byl to slušný plat, velmi dobrý, ale nic extra,“ vzpomíná. „Proti lidem z byznysu, ze zahraničního obchodu a dalším to nic nebylo. Žil jsem od výplaty k výplatě, splácel novomanželskou půjčku a auto.“ Spolu s rodiči bydlel ve velkém dvoupokojovém bytě v Holešovicích, který v roce 1987 vyměnili za čtyřpokojový v témže domě.

Statistiky Mohoritova slova víceméně potvrzují: Průměrný plat po polovině 80. let minulého století překročil hranici 3000 korun. A v roce 1989 brala přibližně 4 % lidí přes 6000 korun, horníci například měli přes 7000. Mohoritův plat byl tedy vysoce nadprůměrný, nepatřil ale k těm nejvyšším. Jde přitom jen o statistiku, která nezahrnuje příjmy z „šedé“ ekonomiky – příjmy veksláků, zelinářů, taxikářů…

Mohorita tvrdí, že ho matka vychovala ve „spartánském duchu“, což patřilo ke tradici vojenské rodiny. Nelze vyloučit, že skutečně žil relativně skromně a sám sebe prožíval jako „obyčejného člověka“.

Bez ohledu na to jsou jeho vzpomínky zkresleným obrazem každodennosti normalizační doby. Vysoký stranický funkcionář prostě k normalizační „šlechtě“ patřil. Jeho moc a blahobyt ani zdaleka nebyly založeny pouze na měsíčním příjmu. Nežil v tom s ostatními, protože mnoho důležitých věcí bylo v té době předmětem protekce, vzájemných protislužeb, „podpultových“ vyjednávání…

Mohorita jakoby tento rozměr normalizace nevnímal. Připravoval se totiž už na její pád.

Nakolik měl Vasil Mohorita zásluhu na politických změnách normalizačního režimu a na proměnách SSM, není snadné posoudit. Jisté zato je, že on sám svoji roli vidí zcela jinak, než ji vnímali pamětníci.

„Nečinil jsem žádná rozhodnutí. Voják nečiní rozhodnutí. Já jsem byl voják,“ říká Mohorita. Považuje se za součást skupiny „fronťáků“, skupiny, která se podílela na svržení komunistického režimu v rámci dlouhodobého promyšleného plánu. Na něm „zvenku“ pracovaly velmoci, „zevnitř“ tisíce obyčejných lidí. Svoji příslušnost k této skupině odvozuje od svého otce, válečného hrdiny, který bojoval ve Svobodově armádě.

Vojáci jsou v této vizi lidé, kteří nejsou nijak zasaženi komunistickou ideologií. „Věděl jsem, že je otázka času, kdy režim padne,“ říká Mohorita. A pokračuje: „Normalizační režim byl pro mě nepřijatelný. Byl nedemokratický, navíc nemohl dobře ekonomicky fungovat. Bohužel bylo jasné, že se nezhroutí dřív, než padne Sovětský svaz… Věděl jsem, že nastoupí kapitalismus a demokracie. A to jsem si upřímně přál.“

V rámci tohoto textu není možné rozhodnout, nakolik jde jen o zpětnou konstrukci, která má možná jen málo společného s tím, jak Vasil Mohorita uvažoval v době normalizace. Bez ohledu na to máme ale před sebou zajímavé sebepojetí komunistického funkcionáře z doby pozvolného hroucení režimu.

Je to každopádně zajímavý obraz. Vrcholný aparátčík v něm vystupuje jako ideologií nepoznamenaný pragmatický technokrat, který hraje svoji roli v globální mocenské hře. V rámci totalitního režimu dělá kariéru, ale nenese za nic odpovědnost. Nepřijímá totiž rozhodnutí a nemůže se tak dopustit ani ničeho nemorálního.

Pokud by měl být vynesen nějaký morální soud, pak snad jedině takový, že stál na „správné straně“ a podílel se na destrukci režimu „zevnitř“.

Není Vasil jako Vasil. Ale mrazí z obou.