Článek
Redakce Seznam Zpráv vybrala do Fóra čtenářů nejzajímavější názory z diskuze u článku o zdražování v restauracích, v němž majitelé a provozovatelé růst cen vysvětlují zvýšenými náklady na suroviny i pracovní sílu.
Martin Brant: Také jsem navštívil restauraci s přáteli. Čekal jsem, že podraží, ale jídlo, které stálo předtím 139 Kč, teď stojí 199, pohár před 59, teď 89, káva 35, teď 62, pití asi o 8 Kč. Účet před za to samé 1 350, teď 1 999. Takže buď půjdeme jinam, nebo se nebudeme scházet tak často.
Thomas Veselý: Mám sice omezený okruh „vidění“, ale u nás většina restaurací šla o 2–3 procenta nahoru, což mi nepřijde nic zásadního. Kvalita jídla u těch, kam chodíme, je stále stejná, lidé pořád příjemní. Vím o jedné, co šla o 30 procent nahoru. Včera zavřela. Chápu zdražení o inflaci. S tím nemám problém. Ale skokové zdražení třeba o 60 procent, co jsem zažil v Brně u jedné mé oblíbené restaurace? No pak jsem zašel za roh, objevil relativně novou Bernard Pub a skvělé „meníčko“ se vším včetně 0,5 litru limonády za 150 Kč.
Jiří Trtílek: Byli jsme na výletě u Třeboně. Jindřichův Hradec i Hluboká báječné restaurace, jídlo super, do 150 korun. Ochota naprostá, vše v pořádku. Spíš si myslím, že šli dolů, aby měli zákazníky. Cizinců se jim nedostává.
Václav Mocek: Pokud by zdražili třeba o 25 %, budiž. Ale 50–80 %, co jsem viděl, je už naprosto mimo. To nebudu z principu podporovat. Covid ukázal, že není problém vařit doma – je to lepší, zdravější a levnější – a že lze žít i bez častých návštěv hospod.
Rostislav Raška: Suroviny poskočily cca o 5–8 % nahoru, energie o 5,5 %. Cena práce je věcí dohody, ne pevným pravidlem. A ceny nešly nahoru o 20 %, ale rovnou i o 100 %. To, co jsem viděl a nyní zažil na Šumavě, v oblasti Kvildy, Modravy a Srní, byl skoro šok. Aby si někdo účtoval plátek opečené sekané s bramborovým salátem za 220 Kč nebo obyčejná vepřová játra s opečeným bramborem a tatarkou za 225 Kč, polévky za 55–70 Kč, je už hloupost. Restaurace brzy zapláčou nad výdělkem. Lidé přestanou chodit úplně. Ovšem na vině už nebude covid, ale nenažranost restaurací a jejich majitelů.
Milan Houška: Do restaurace na jídlo chodím nepravidelně, někdy jednou, někdy třikrát týdně. Kdybych si nepřečetl tento článek, tak bych snad nevěděl o nějakém růstu cen. Do zaměstnání si nechávám většinou vozit oběd v krabičce za 80 Kč. Dříve stál 75 Kč, ale asi před čtyřmi lety zdražil na 80 Kč. Někdy mám pocit, že si v ČR budeme stále jenom stěžovat a nadávat na vše kolem nás.
Petr Pokorný: U nás majitel restaurace zdražil i pivo, a to hned o 2 Kč, i když pivovar nezdražoval. Co si o tom myslet? Že se snaží na úkor zákazníka dohnat ztrátu. Přestal jsem k němu po letech prostě chodit a chodím tam, kde nechali cenu piva na původní výši.
Miloš Kozák: V rámci dovolené jsem byl několikrát v restauraci a nestačil jsem se divit. Pěkně to napálili. Pro čtyřčlennou středněpříjmovou rodinu se stává návštěva restaurace luxusní záležitostí. Za běžné jídlo (guláš, výpečky, svíčková, řízek) + pití zaplatí mezi 700–800 Kč. Rodina s nízkými příjmy si to nebude moci dovolit. Já vím, že musí vydělat, ale tohle je lumpárna. Zaplatit za „smažák“ kolem 160 Kč? A to jsem je v době lockdownu litoval.
Jiří Houška: Na to mám jednoduchý recept: jídlo za 200 ani za 150 Kč si prostě nedávám, teď jsem si dal někde smažák za 110 Kč a bylo tam tak pět hranolků. Nic jsem k tomu neřekl, ale už si ho tam prostě nikdy nedám. Pořád jsou ještě Vietnamci, kde se do 120 Kč dobře najím a pochutnám si.
Fórum čtenářů
Redakce Seznam Zpráv vybírá nejzajímavější příspěvky z diskuze čtenářů (některé mohou být redakčně kráceny). Zajímají nás vaše názory na aktuální témata a vážíme si diskutérů, kteří debatují slušně, k věci a dodržují kodex diskuzí SZ.
Své postřehy k tématu můžete redakci Seznam Zpráv také psát na e-mail forumctenaru@sz.cz.
Aleš Prigl: Kdo chce tento nezdůvodnitelný trend podpořit, nechť si zdražení v klidu užívá. Ti ostatní zákazníci, kteří chtějí projevit svou zákaznickou disciplínu, najdou náhradní řešení až do doby, než se restauratéři uklidní a uvědomí si, kdo je živí. Restauratéři mají na rozdíl od zákazníka prostředky k tomu, aby vyvinuli tlak na své dodavatele. Přenášení cenových představ na zákazníka je totiž ta nejsnadnější, leč nejprimitivnější cesta, jak si udržet nebo zvýšit své marže.
Petr Moraviec: Zdražili snad všichni, někdo více, někdo méně, záleží na tom, kde má dotyčný hospodu a jak si troufl zvednout ceny. Rozhodně nikdo moc neřeší, jestli zdražuje řízek, nebo humra. Lidé to buď zaplatí, nebo se ceny sníží, nic víc se už asi nestane. Motivace je jednoduchá, nejenže šly nahoru náklady, ale hlavně se všichni bojí dalších uzavření, takže se snaží co nejvíce připravit, aby to znovu ustáli.
Vlasta Lišková: Jestli si myslí, že zdražením vydělají, tak se nejspíš mýlí. My – a spousta lidí kolem mě – už do restaurace přestali chodit. Byla jsem víc než půl roku na home office a dcera doma na distanční výuce, tak jsem si zvykla na denní vaření. Je spousta dobrých jídel, která se dají uvařit rychle a chutně. O víkendu se chystáme na Sněžku. Luční bouda – polévka 90 Kč, ošatka pečiva (3 ks) 40 Kč, svíčková 280 Kč. Takže namažu chleby a večer něco ugrilujeme na chaloupce.
