Článek
JH: Bavíme se spolu ve středu 13. března, co je teď, podle současného stavu věcí, podle Vás nejpravděpodobnější scénář brexitu?
Kdo ví. Vlastně nikdo neví. Neví to premiérka a neví to ani britský parlament. Vstoupili jsme na nezmapované území. Paní Mayová utrpěla při parlamentním hlasování další porážku, čtvrtou nejvyšší v britské politické historii. Pravděpodobně to ale bude chtít zkusit znovu. Dolní sněmovna má dnes večer hlasovat o tom, že by se vyloučila varianta odchodu z Evropské unie bez dohody. To by fakticky znamenalo, že musí být dohoda. Zítra se pak nejspíš bude hlasovat o prodloužení lhůty pro odchod z EU, ale 27 členských států Unie se jistě zeptá: „K čemu ho potřebujete?“ A na to nikdo nedokáže odpovědět. Mohlo by to být kvůli uspořádání druhého referenda, může to být fungování podle norského modelu a může to být delší odklad, až na termín po volbách do Evropského parlamentu. To by pak umožnil se podívat na některé větší možnosti, jako třeba variantu Evropského sdružení volného obchodu. Ale teď opravdu nevíme, co bude dál. Je to v rukách členů parlamentu, kteří jsou ale ostře a hluboce rozdělení.
JH: Myslíte si, že je pořád čas na třetí hlasování, kde by britští poslanci měli na výběr mezi brexitovou dohodou premiérky Mayové a variantou, že brexit nebude vůbec?
Vidina toho, že by nakonec brexit vůbec nenastal, možná dožene ke změně postoje některé z těch 75 konzervativních poslanců, kteří včera hlasovali proti dohodě dojednané premiérkou. Jediná jistá cesta, jak zajistit, že 29. března Velká Británie opustí Evropskou unii, vede přes přijetí brexitové dohody. Paní Mayová se včera spolehla na tuto úvahu a dalších 40 konzervativních poslanců se touto cestou vydalo. Když to premiérka zkusí potřetí, tak nikdy nevíte. Možná se další poslanci ocitnou na okraji propasti a nechají se zviklat. Teď ale opravdu nevíme, protože se bavíme spíš v teologickém kontextu než v politickém. Já jsem odborník na evropské záležitosti. Zodpovídal jsem v Labour Party 11 let za evropské záležitosti. Já jsem zosnoval porážku Majorovy vlády při hlasování o Maastrichtské smlouvě, protože jsem se dobře orientoval ve složitosti toho tématu. V téhle konkrétní debatě se ale i já úplně ztrácím. Takže si umím představit, jak musí být těžké pro lidi mimo Británii pochopit, co se to k čertu děje?!
JH: Zmínil jste možnost prodloužení lhůty stanovené v článku 50 Lisabonské smlouvy a možnost delšího odkladu. Dal by se takto získaný čas použít pro zorganizování druhého referenda, i když už zmínka o něm budí vášně a je to politicky těžko prosaditelné?
Pojďme mluvit radši o dalším než o druhém referendu. Zkrátka všelidové hlasování o tom, co víme teď. Čili brexitová dohoda premiérky Mayové versus setrvání v Evropské unii. Než takové referendum zorganizujete, tak to podle stávajícího zákona nějakou dobu trvá. Kdybyste vzali v potaz jiná řešení, jako jsou trvalá celní unie, uspořádání typu Evropské sdružení volného obchodu „plus” nebo nějaký model Evropská unie 2.0 – to všechno by vyžadovalo mnohem delší dobu na dojednání, než jsou dva měsíce. Uvidíme, na čem se britský parlament usnese, ale situace se mění každým okamžikem. Je to skoro tak nestálá a náladová věc, jako tweety Donalda Trumpa.
JH: Když půjdeme dál, tak před dvaceti lety, kdy Česko vstoupilo do Severoatlantické aliance, cítili jsme se velmi bezpečně. Teď v roce 2019 ten subjektivní pocit bezpečí zčásti vyprchal. Jak byste shrnul současnou geopolitickou situaci v této části světa?
Nemyslím si, že se ve vaší zemi cítíte nebo byste se měli cítit méně bezpečně než před dvaceti lety. Žijeme ale v turbulentním, provázaném světě, s mnoha různými tvářemi, který přináší nové problémy a nová rizika. Nejedná se ovšem o existenční hrozbu pro země střední a východní Evropy. Bez ohledu na svou velikost jste chránění článkem 5 Severoatlantické smlouvy, který říká, že útok na jednoho aliančního člena je útokem na všechny, včetně útoku na Spojené státy. To je věc, které se nikdo nezřekl. Když si vzpomenu na to, co jsem coby student vnímal v létě roku 1968, tak něco podobného je teď nemyslitelné. Žádné hranice se nebudou přesouvat. Jste ukrytí za zdí článku 5. Ano, máme tu nové hrozby a potíže, kterým ve světě čelíme. Můžeme se s nimi vypořádat mnohem lépe než v minulém období i díky organizacím, jako je NATO.
JH: Jenže před pár lety se taky říkalo, že Ruská federace nikdy neanektuje Krym, že se nebude účastnit intervence na východě Ukrajiny. Můžete v tomto světle vyloučit třeba ruskou invazi do jednoho z pobaltských států. Jsou západoevropští politici v tomto potřebném stavu mysli, aby na takovou situaci odpovídajícím způsobem zareagovali?
Máme tu některé varovné aspekty ohledně geopolitické situace, ale jedné věci se lidé bát nemusí, a sice, že by Rusko nebo někdo jiný zaútočil na členský stát Severoatlantické aliance. To je prostě dané. Ať už sedí v Teheránu, v Severní Koreji nebo v Kremlu, nikdy nezvažuje překročení této červené linie vytyčené článkem 5. Ukrajina nebyla členským státem NATO. Porušením Budapešťského memoranda udělalo Rusko chybu a taky za ni platí vysokou cenu. Tvrdé sankce stále platí a nezpochybňují je ani státy, které jinak s Ruskem sympatizují. Musíme ale s Rusy začít mluvit o společných problémech a tématech. Můžeme se s nimi vypořádat jedině tehdy, když se je pokusíme řešit společně.
JH: Ruská federace označila Severoatlantickou alianci za největší hrozbu. Mělo by to platit i obráceně, že pro Alianci bude Rusko největším nebezpečím? Po tom, co se stalo v posledních letech, můžeme jen těžko označit Rusko za partnera.
Rusko se mýlí, když tvrdí, že Aliance pro něj představuje hrozbu. Nevím, proč to Rusové říkají, protože sami vědí, že to není pravda. Ono se to ale nejlépe hodí do příběhu celého ruského vojensko-průmyslového komplexu. NATO je obranná organizace, která nemá žádné agresivní choutky směrem k Rusku nebo jakékoli jiné zemi, která nás neohrožuje. Obávám se, že Rusové začínají věřit tomuto příběhu, který je ale na hony vzdálený realitě. Nemyslím si, že bychom se měli vydat stejnou cestou a vytvořit si vyprávění, které se neodvíjí od skutečnosti. Jsme dneska všichni součástí mezinárodního finančního systému a Rusko opravdu není Sovětský svaz s jeho těžce centralizovanou a totálně kontrolovanou ekonomikou. Rusko dnes není imunní vůči zahraničním ekonomickým tlakům. Ruská federace je plně integrovaná do mezinárodního finančního společenství a nemůže se prostě chovat jako bývalý Sovětský svaz. Nemá žádnou atraktivní ekonomickou alternativu a nemá žádné globální cíle. Prostě jen oportunisticky intervenuje v té či oné krizi.
JH: Anexe Krymu nebo ruská intervence na východě Ukrajiny posloužily jako určitý budíček pro Severoatlantickou alianci, stejně jako ostrá kritika Donalda Trumpa na adresu některých evropských spojenců kvůli nedostatečným výdajům na obranu. Myslíte si, že tohle všechno přispělo k tomu, že je dneska NATO v lepší formě, než bylo před pěti lety?
Aliance je teď mnohem větší, silnější a ve svých současných vyjádřeních a postojích mnohem přesvědčivější. V tomto trendu bychom měli pokračovat. Nesmíme zapomínat, že NATO není jen vojenskou aliancí, ale taky společenstvím, které vyznává určité vize a hodnoty. Aliance věří v posvátnost svobody, ať už té náboženské, nebo svobody vyjadřování. Věříme v rovnost před zákonem. Takže nepřátelé Severoatlantické aliance, a nebavme se o Rusku, to není náš nepřítel. Za mých časů to byla partnerská země. Prezident Putin se mnou seděl u jednoho stolu, když jsem v roce 2002 předsedal zasedání Rady NATO – Rusko.
JH: Zkusím být ještě konkrétnější, je teď NATO podle Vás akceschopnější i s ohledem třeba na nové, hybridní hrozby?
Jsme na tom lépe, ale ještě nás čeká hodně práce. Musíme zajistit, aby naše konvenční zbraňové systémy zůstaly moderní a aby náš přístup nebyl založený na minulých válkách a konfliktech. Musíme ale také být i politicky prozíraví. Naši nepřátelé využijí našich případných slabin. Proto je ten příslovečný „měkký podbřišek“ Aliance v této době tak zranitelný. Potřebujeme zachovat silné demokratické systémy. Musíme posílit hodnoty, na kterých naše státy stojí. Lidé, kteří v členských zemích NATO zpochybňují právní stát, svobodu tisku nebo svobodu vyjadřování, musejí pochopit, že tím oslabují Alianci. Že ji oslabují stejně, jako kdybychom neměli tankové prapory.
