Hlavní obsah

Nemusíme izolovat seniory, ale přenašeče

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Řízené promoření „odolných Čechů“ si vyžádá tisíce životů. Lepší je se epidemii aktivně bránit.

aktualizováno •

Seniory neochráníme tím, že je zavřeme do izolace a sami se nakazíme. Více jim pomůžeme, když zůstaneme zdraví, píší v polemice s článkem Pavla Koláře a Jaroslava Svobody zdravotnický expert Pavel Hroboň a matematik René Levínský.

Článek

V posledních dnech, po měsíci našeho života s novým koronavirem, si přirozeně spousta z nás klade otázku, co dál. Na spoustě věcí se neshodneme. Nicméně s jistou mírou zobecnění si dovolíme říci, že existuje poměrně široká shoda na tom, že plošná karanténa pomalu naráží na své limity a její trvání v řádu měsíců není slučitelné s fungováním této společnosti.

V jisté chvíli se můžeme dostat do situace, v níž náklady plošné karantény budou převyšovat její přínosy. Nemluvě o tom, že pokud občané začnou o smyslu plošných opatření pochybovat, přestanou je respektovat.

Jsme tedy na rozcestí, kde se musíme rozhodnout, kudy dál. Prvním přístupem, který slaví po několika týdnech svůj velký návrat, je teorie, že nejlepší bude nechat společnost řízeným způsobem promořit a izolovat jen rizikové jedince, seniory a osoby se zhoršenou imunitou. Tento přístup v mnohém navazuje na strategii, kterou před necelým měsícem prosazovalo zejména Švýcarsko či Velká Británie. Obě země ale od této strategie poměrně rychle ustoupily, a to z mnoha důvodů, které popíšeme v tomto textu.

Mezi zastánci této strategie vyniká článek fyzioterapeuta Pavel Koláře a imunologa Jaroslava Svobody „Pomozme v boji s koronavirem svou vlastní imunitou“. Vyniká nejen konzistencí svých argumentů, ale i důslednou, logickou strukturou. Budeme-li se věnovat v naší stati zejména tomuto článku, pak proto, že ho považujeme za doposud nejlepší obhajobu přístupu, který pro potřeby tohoto textu nazveme „řízeným promořením“. Pojďme si limity „řízeného promoření“ projít v bodech, strukturovaně, v podobném duchu, v jakém píší Kolář se Svobodou.

Na jak dlouho by bylo potřeba seniory izolovat?

V Česku máme 1,4 milionu obyvatel starších 70 let. Počet dalších rizikových jedinců odhadujeme na 600 tisíc. Nechme nyní stranou, jakou část z těchto dvou milionů lidí chceme chránit (rozuměj izolovat), soustřeďme se na zbývajících přibližně osm milionů lidí, řekněme „odolných Čechů“, které chtějí Kolář se Svobodou řízeně infikovat. Osm milionů je jistě počet, který zajistí skupinovou imunitu.

Profesor Neil Ferguson a další vědci z Imperial College ve své simulaci dobře ukazují, že epidemie koronaviru vrcholí při 60procentním zamoření populace, celkově se nakazí 81 procent lidí, což téměř přesně odpovídá podílu „odolných Čechů“ v naší populaci. Smrtnost koronaviru je dle údajů z Jižní Koreje, které nejsou příliš odlišné od čísel z Wu-chanu a dalších zdrojů založených na dostatečně testované populaci, následující: u lidí do 30 let věku zanedbatelná, 30 až 50 let 0,1 procenta, 50 až 60 let 0,5 procenta, 60 až 70 let 1,7 procenta. Tato čísla vycházejí z předpokladu funkčního zdravotnického systému, v případě kolapsu zdravotnictví docházíme k číslům podstatně vyšším.

Vezmeme-li v úvahu věkové složení české populace, docházíme k váženému průměru smrtnosti ve výši přibližně 0,56 procenta, tedy k závěru, že by nemoci podlehlo přibližně 30 tisíc z 5,3 milionu „odolných Čechů“ ve věku 30 až 70 let. Snižme tento odhad ještě na polovinu, neboť vycházíme ze smrtnosti, která je stanovena pro reprezentativní populaci, nikoli vzhledem k námi vybrané skupině obzvlášť odolných Čechů. Dostáváme se tedy na poměrně nízké číslo 15 tisíc úmrtí.

Co to znamená pro naše zdravotnictví? Abychom udrželi počet mrtvých na relativně nízké hranici 0.28 procenta, museli bychom nemocné rozložit v čase tak, aby nedošlo ke kolapsu zdravotnického systému. Počet osob, které potřebují ventilovaná lůžka, je přibližně dvojnásobný vůči počtu úmrtí, tedy 30 tisíc. Doba trvání ventilace je přibližně tři týdny. Za rok se tedy na jednom ventilovaném lůžku může vystřídat maximálně 20 pacientů, a to jen za velice nerealistického předpokladu, že se na něm budou střídat jako děti v turnusech na skautském táboře.

Máme-li přibližně dva tisíce ventilovaných lůžek, z nichž je v této chvíli větší část obsazena, docházíme k závěru, že bychom k bezpečnému řízenému infikování „odolných Čechů“ potřebovali dobu významně delší než jeden rok. Pokud bychom ji zkrátili, dojde ke kolapsu zdravotnictví a významně stoupnou počty mrtvých. Prostě to nevychází.

Jak to tedy provést?

Celá koncepce „řízeného promoření“ stojí na předpokladu, že jsme schopni efektivně izolovat rizikovou skupinu, kterou Kolář se Svobodou ve svém článku velice přesně popisují, zatímco omezení pro nerizikové skupiny můžeme uvolnit. Tato cesta ale vždy vede k nakažení rizikových skupin. Je několik kanálů, kterými se nemoc přenáší, a my je nedokážeme uzavřít. Ať už jsou to nemocnice, návštěvy lékaře či domovy pro seniory. Netušíme, jak si zastánci „řízeného promoření“ představují izolaci rizikových skupin prakticky. Znamená to, že příští rok nebudou mít starší lidé přístup k lékařské péči? Jak zajistíme jejich dopravu a sterilitu prostředí při EKG či při ošetření bércových vředů? Chtějí nám zastánci izolace seniorů říci, že lidé nad 70 let nebudou vykonávat svá povolání? Budeme mít online prezidenta? Online ombudsmana?

Jaké jsou zahraniční zkušenosti?

Všechny pokusy o selektivní karanténu seniorů skončily neúspěchem, odstoupením od ní a přechodem ke karanténě plošné. I Švýcaři, největší zastánci odstínění seniorů, po velice krátké době pochopili, že není možné seniory efektivně izolovat, a zavedli plošnou karanténu. Přes všechny nadstandardní snahy o zvýšenou péči o seniory jsou švýcarské výsledky smíšené. Úmrtnost na koronavirus je ve Švýcarsku momentálně vyšší než 85 lidí z milionu. Je přibližně čtyřikrát vyšší než v sousedním Rakousku, které má i velice podobně blízký vztah k sousední Itálii (Ticino, Jižní Tyrolsko).

Podotkněme, že v obou zemích epidemie začala téměř ve stejnou dobu, hranici sta potvrzených případů překonaly obě země v rozmezí tří dnů, konkrétně mezi 5. a. 8. březnem. Struktura úmrtí ve Švýcarsku též ukazuje, že tamní politika seniorům nijak výrazně nepomohla. Jen šest procent obětí je mladších 65 let, medián je 83 let. Ani v tomto směru se Švýcarsko nijak neliší od ostatních zemí. Je zjevné, že izolace seniorů není cestou k jejich ochraně.

Je izolace seniorů společensky přijatelná?

Izolace seniorů a rizikových skupin není jen těžko proveditelná, ale z našeho pohledu je také společensky problematická. Obáváme se, že zastánci „řízeného promoření“ příliš nepřemýšlejí o kvalitě života v izolaci. Opravdu nám chtějí říci, že naši senioři příští rok neuvidí své děti, svá vnoučata, své přátele, nebudou se účastnit kulturních a společenských akcí? Budou sedět doma, sledovat televizi a luštit křížovky?

Zkusme na tento problém nahlédnout z jiné perspektivy. Chovali bychom se stejně, kdyby ohroženou skupinou byly děti? Také bychom přemýšleli, jak je co nejefektivněji izolovat? Je hodnota dětského života jiná než hodnota života seniora? To není jakási hypotetická otázka. Je to přirozená otázka, kterou si klade každý kapitán potápějící se lodi. Domníváme se ale, že naše situace s relativně malým konstantním přírůstkem nově potvrzených případů má k potápějící se lodi ještě opravdu daleko. Ještě zdaleka nejsme na Titanicu.

Jaká je alternativa?

Jakkoli je článek pánů Koláře a Svobody napsán brilantně, jeho největší slabina je zřejmá: přístup „řízeného promoření“ nám autoři nabízejí jako jediný racionálně možný, jako přístup, který nemá alternativu. To zjevně není pravda. Jsou zde zkušenosti mnoha zemí, které se promoření populace ze všech sil a doposud velice úspěšně brání. Domníváme se, že právě tato strategie, kterou si dovolíme nazvat „marginalizací viru“, je cestou, kterou by se mělo Česko vydat.

Jsme přesvědčeni, že právě v této chvíli, kdy se nám díky celoplošné karanténě a poměrně úspěšnému testování podařilo stabilizovat počet nově detekovaných případů, jsme se dostali do optimální situace, v níž můžeme opustit plošnou karanténu a přejít ke karanténě selektivní. Denní přírůstky jsou ve výši, která nám umožňuje efektivně sledovat nově detekované a selektivně je posílat do nařízené domácí karantény.

Data nám ukazují, že efekt plošné karantény snížil šíření infekce o 50 až 60 procent (zde můžeme odkázat například na prezentaci ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky, profesora Ladislava Duška). Jinými slovy, přibližně polovině přenosů infekce se nám podařilo zamezit díky tomu, že ke kontaktu s infikovaným jednoduše nedošlo, neboť všichni z nás omezili počet svých kontaktů.

Stejného efektu můžeme dosáhnout způsobem, který bude celospolečensky podstatně méně dramatický, a to tím, že díky sledování kontaktů detekovaných infikovaných budeme schopni „vyndat“ ze systému další potenciální šiřitele nákazy. Bude-li tento náš přístup stejně úspěšný jako plošná karanténa, tedy podaří-li se nám včas najít a poslat do karantény alespoň 50 až 60 procent infikovaných, bude tento mechanismus fungovat stejně jako plošná karanténa. A to za podstatně nižších společenských nákladů.

Navíc bychom rádi zdůraznili, že koncept „selektivní karantény“ není nějakým teoretickým konceptem. S úspěchem jej aplikuje mnoho států v čele s Jižní Koreou, Singapurem nebo Tchaj-wanem. V České republice je tento systém připravován pod názvem „chytrá karanténa“. K jeho zavedení je třeba jen politická vůle a samozřejmě ochota a nasazení hygieniků, na které bude tento přístup klást ty nejvyšší nároky. Nicméně s podporou veřejnosti je „chytrá karanténa“ v současné české situaci reálnou alternativou. Je to cesta ve světě vyzkoušená – na rozdíl od „řízeného promoření“, od něhož se doposud všechny země odklonily dříve, než s ním opravdu začaly.

Jaké kroky navrhujeme?

Prvním krokem je právě chytrá karanténa, tedy rychlá identifikace významných kontaktů nakažených a jejich okamžité odeslání do domácí karantény včetně kontroly jejího dodržení. A také včasné testování. Se všemi uvedenými kroky mohou významně pomoci informační technologie, zejména mobilní telefony. V tomto směru lze očekávat významnou podporu veřejnosti. Již dnes se na portálu Seznam.cz zaregistrovalo 800 tisíc uživatelů podobného systému (Mapy.cz). K včasnému detekování případných ohnisek karantény mohou doplňkově pomáhat i online dotazníky zjišťující zdravotní stav, které úspěšné používá například Izrael.

Oporou chytré karanténě musí být pokračování plošných opatření, nicméně v podobě, která umožní fungování většiny společnosti. Plošná opatření je třeba rozpouštět s rozmyslem. Prvotně je možné otevírat objekty, v nichž se v běžném provozu scházejí víceméně stále titíž lidé, které je jednoduché v případě nákazy lokalizovat. Debatu bychom tedy neměli vést jen na úrovni: „Otevřeme dříve školy, nebo hospody?“

Určitě můžeme otevřít hospodu U Hošků ve Vrhavči, tedy libovolnou místní hospodu, ale již s vyšším rizikem nebo za přísnějších opatření restauraci v centru Prahy, kam chodí na oběd stovky zaměstnanců z desítek firem. Určitě můžeme otevřít školu v Berouně, kam většina dětí chodí pěšky nebo je rodiče přivezou autem, ale sotva můžeme otevřít školy v Praze, kam děti i na prvním stupni s rodiči cestují hromadnou dopravou a setkávají se cestou s rizikovými skupinami.

Jistě je menším rizikem otevření školy, kde děti stráví většinu času v uzavřeném kolektivu ve třídě, než otevření školní jídelny, kde se stýkají děti z celé školy, nezřídka i z několika různých škol. Budeme se muset vážně zamyslet nad tím, která opatření dávají skutečně smysl pro celé Česko a která jen pro Prahu a velká města. A ve všech případech se musíme přizpůsobit režimu minimalizace šíření infekce – roušky, dezinfekce rukou, rozestupy mezi jedinci, omezení maximálního počtu lidí v uzavřených prostorách. Příklady Singapuru, Jižní Koreje i dalších států jasně ukazují, že to jde.

V takovém prostředí je možné na lék či vakcínu čekat i delší dobu. Navíc je snaha o „marginalizaci viru“ kompatibilní i s některými prvky navrženými pány Kolářem a Svobodou. Například s intenzivnější ochranou rizikových skupin a se zachováním významné části kapacity zdravotnických zařízení pro jiné skupiny pacientů, než jsou nemocní s koronavirovou infekcí. Tyto kroky však mohou být pouze doplňkové. Seniory neochráníme tím, že je zavřeme do izolace a řízeně se nakazíme, ale tím, že díky našemu zodpovědnému chování zůstaneme zdraví.

Co očekáváme od státních institucí?

Jakkoliv je aktivita občanské společnosti klíčovým faktorem v dosavadním úspěšném boji s pandemií, podstatná je samozřejmě i činnost státních institucí. V první řadě je to vláda. Ta musí předložit jasný a reálný plán co nejrychlejšího zavedení chytré karantény a jeho srozumitelnou komunikaci občanům. Jejich dobrovolná spolupráce je klíčová.

Jak poznáme, že chytrá karanténa funguje? Chtějme čísla – jak dlouho trvá dnes hygienickým stanicím uvalení karantény na kontakty nakažených? Kdy jsou tito lidé testováni a jak dlouho trvá, než se výsledek testu dozvědí? Jakou pomoc stávající přetížené instituce potřebují? Kdo a dokdy jim ji poskytne? Čím v tomto úsilí může pomoci občanská společnost?

A vyžadujme od vlády i další informace. Jaký vývoj infekce vláda očekává? Dle jakých kritérií plánuje otevírat jednotlivé uzavřené provozy? Na jaké podmínky se mají v obchodech, školách a restauracích připravit? Jak budeme kontrolovat jejich dodržení?

Nepromeškejme tuto chvíli!

Važme si toho, jak společně dnešní pandemickou situaci zvládáme. Naskytla se nám jedinečná příležitost, kterou mnohé země promeškaly. Růst nových detekovaných případů se zastavil na zvladatelné úrovni a my ještě můžeme díky chytré karanténě marginalizovat virus. Pokud se rozhodneme rozvolnit plošná opatření a nenahradíme je novou strategií, pak jsme minulý měsíc strávili v karanténě zbytečně. Nahrazení plošných opatření pouhou izolací seniorů nemá naději na úspěch. Naopak – máme v rukou nástroj, který nám umožní projít pandemií, aniž bychom zradili své humanistické tradice. Nepromeškejme tuto chvíli.

Doporučované