Nemohla jsem mlčet, tvrdí infiltrátorka. Dokument o autistech ČT odvysílá

Dnes ve 21:50 se v České televizi odvysílá díl dokumentární série Infiltrace s názvem Obchod s nadějí, který se věnuje centru, kde praktikují Aplikovanou behaviorální terapii (ABA) na dětech s poruchou autistického spektra. Díl se měl odvysílat už v půlce března, ale premiéra byla odložena kvůli stížnostem rodičů dětí, které jsou v dokumentu natočeny.

I přes dvě předběžná opatření, která vydal soud pro Prahu 4 minulý týden, kterými České televizi zakázal vysílat část pořadu, se ale ČT rozhodla i tak dokument odvysílat.

Konkrétně se jedná o záběry dvou nezletilých dětí, které se nevědomky staly předmětem dokumentu. Sami rodiče tak netuší, v jaké verzi budou dokument vysílat. Nadále však plánují vznášet žaloby i po vysílání dokumentu, potvrdil Seznam Zprávám Tomáš Hečko, který rodiny zastupuje. Rozhodli se i zřídit webovou stránku, kde budou zveřejňovat další stanoviska.

„Ty děti jsou poznatelné a může je i v budoucnu někdo poznat. V ABA terapii jsou navíc různé zásady, jak se k dětem chovat – pokud se to dobře sestříhá, může to být zavádějící,“ popsal otec jednoho z dětí, které se stalo předmětem natáčení, když Seznam Zprávy o kauze psaly poprvé.

Od té doby se dokument dočkal dalšího posouzení a podle tiskové mluvčí ČT Karolíny Blinkové došlo k drobným úpravám, které měly vést k přísnější anonymizaci dětí.

Problémem, na který se snaží dokument upozornit, jsou „podivné praktiky péče o děti“ v rámci centra. Podle rodičů autistických dětí, které byly v dokumentu natočeny, se ale jedná o spolek, jehož jsou členové a sami se o jeho založení zasloužili poté, co přestali docházet do původního centra.

V hlavní roli celého dokumentu působí infiltrátorka a matka autistického syna Barbora Boháčková, která se České televizi sama ozvala poté, co absolvovala kurz ABA terapie ještě v původním centru. „Na toto centrum jsem narazila při hledání vhodné terapie pro mého syna. Když jsem zjistila realitu, jak funguje, nemohla jsem mlčet a iniciovala jsem vznik tohoto pořadu,“ napsala Boháčková Seznam Zprávám.

Jak jste se o centru, kde jste natáčeli, dozvěděla?

Úplně původně jsem narazila na inzerát ABA centra v Praze, které v té době mělo za majitelku paní T., která je také terapeutkou ABA terapie. V roce 2019 jsem tam docházela na školení a když jsem viděla, jak to školení probíhá a jakou má úroveň, tak jsem skončila a nikdy jsem tam nenastoupila. Kontaktovala jsem následně Českou televizi, že mi to přišlo jako námět na natočení. Kontaktovali mě, že to natočíme a že by bylo dobré, kdybych toho byla součástí. Následně jsem tak centrum opět kontaktovala a ozvala se mi přímo paní T., která mě poslala do toho nového centra, ve kterém jsme natáčeli.

Podle rodičů se jedná o spolek, který si společně založili s paní T. poté, co původní centrum změnilo majitele.

Já jsem měla informaci, že je to vyloženě paní T. to nové centrum. Nebylo nám to podáno tak, že by to založili rodiče.

Co konkrétně na tom celém bylo podle vás špatně, že jste se rozhodla kontaktovat ČT?

Co mě nejvíce znepokojilo, bylo, že školení jsem měla zhruba 20 hodin. Čtyři hodiny byly teoretické a zbylých 16 hodin bylo o tom sledovat tu práci s dětmi a zapojit se do ní. A to bylo všechno. V tom novém centru jsem byla prakticky nejvíc proškolený člověk. V novém centru totiž takové školení nikdo neabsolvoval. Až v průběhu je učili, jak se má s těmi dětmi pracovat. I v tom dokumentu je vidět, že jeden den nabrali slečnu a druhý den už pracovala.

Podle lektorky ABA terapie Kateřiny Chrapkové, kterou Seznam Zprávy kontaktovaly, je běžné, že přímou práci s dítětem vykonává i člověk bez certifikace, pokud je pod dozorem terapeuta.

Je otázka, jak se vnímá dohled té terapeutky. Ona tam nebyla úplně pokaždé. Byla během toho i těhotná a když jsem tam byla ještě v květnu, když se centrum znovu otevřelo po covidu, tak se tam přímo instalovaly kamery, aby to mohla sledovat z dálky přes kamery. Tím, že i ten byt je 2kk, tak nebyla vždy s námi v místnosti, kde jsme s dětmi pracovali.

Podle rodičů dětí, které jsou v dokumentu natočeny, do spolku nikdo jiný než oni nedocházel. Jedná se o uzavřenou skupinu, kde rodič musí být členem, aby se dítě vůbec dostalo na terapii. Tak proč by mělo být špatně, že tam ty děti dochází, pokud s tím rodiče souhlasí a sami spolek založili a financovali?

No, ale ony tam chodí i jiné děti. Dokonce jsem se jich i ptala, zda by přijali na tu dopolední terapii dceru mojí kamarádky, kterou jsem si teda vymyslela. Mám i email, kde jí vyloženě místo nabízí. Chodily tam prostě i jiné děti a aktivně to nabízeli.

Co říkáte na to, že ty děti jsou poznatelné? Minimálně z té ukázky šlo děti podle rodičů poznat. Je to podle vás v pořádku?

Já si myslím, že děti poznat nešlo. Věřím tomu, že je pozná rodič nebo úplně nejbližší člověk. Já sama jsem ale měla problém ty děti rozeznat, i když jsem tam chodila.

Zároveň sami ti rodiče často veřejně sdílí fotky těch svých dětí včetně diagnóz. Samozřejmě je ale správně, aby ty děti vidět nebyly. Proto jsou, si myslím, velmi dobře rozostřené a nemyslím si, že by je kdokoliv mohl poznat.

Jaké to pro vás bylo psychicky? Přeci jen nejste herečka. Podle jednoho z otců jste děti předávala s úsměvem a chválila je, jak byly šikovné. Jak se vám povedlo tak dobře zamaskovat svůj názor na celou věc, že to nikdo nepoznal?

Bylo to těžké. Asi jsem ani nebyla oblíbený terapeut z hlediska vedení, protože jsem si s těmi dětmi hrála a navazovala jiný vztah, než byl žádaný. Bylo tam ale více faktorů, jedna věc je, že vám nevyhovuje to, co tam vidíte a nechcete to dělat, ale víte, že jinak se nic nezmění.

Samozřejmě to bylo náročné i z hlediska toho natáčení. Normálně takové věci nedělám, takže nejsem zvyklá takové věci řešit. Na mě to nejvíce dolehlo, když to končilo, což je v tom pořadu i vidět. Bylo pro mě těžké se s dětmi rozloučit a věděla jsem, co bude následovat.

Kdybyste to měla zhodnotit, tu svou zkušenost, měla jste pocit, že ty praktiky, co se tam odehrávaly, těm dětem škodily, nebo nepomáhaly? Rodič, s kterým jsme mluvili, tvrdil, že to jemu dítěti pomáhá a vidí pokroky.

Nejsem odborník, abych to dokázala určit. Z některých těch momentů, které jsem tam zažívala, mi bylo úzko. Nebyla jsem přesvědčená, že bylo nutné tohle těm dětem dělat.

Můžete uvést příklad?

Například když jedna holčička vysloveně říká, že chce jednu svou oblíbenou hračku. Terapeut jí nerozumí a nabízí pití a holčička jasně dává najevo, že nechce. To pití je jí ale dále předkládáno. Ta holčička byla z toho smutná a dlouho plakala. V takových momentech mi to příjemné nebylo, když se těm dětem něco nutilo. Byl tam také velký důraz na tu motivaci dětí, aby něco udělaly, ale ne vždy to pro ně bylo jednoduché.

Na druhou stranu je to ale praktika té ABA terapie.

Asi ano, ale právě kvůli tomu by to měl dělat člověk, který je fakt dobře vzdělaný a dokáže rozpoznat moment, kdy už je to za čarou. Myslím, že laik to nedokáže poznat.

Nevadí vám, jako matce autistického dítěte, že v dokumentu vystupuje psychiatr Jaroslav Matýs, který musel rezignovat na svou funkci předsedy dětské sekce České psychiatrické společnosti, a to kvůli dehonestujícím výrokům právě vůči dětem s poruchou autistického spektra?

Já jsem nijak nezasahovala do toho, kdo by to měl komentovat. S panem Matýsem jsem se setkala až při tiskové konferenci, která byla před tím původním datem vysílání. V rámci toho, co v pořadu říkal a jak se k tomu vyjadřoval, tak to hodnotil velmi profesionálně. Myslím si, že ty jeho komentáře jsou v pořádku. Jeho historii, se přiznám, že jsem tolik nesledovala.

Jeden z rodičů pro Seznam Zprávy také uvedl, že chtějí podat žalobu přímo na vás. Co na to říkáte?

Určitě je to jejich právo. Já jsem ochotná vypovědět cokoliv, co jsem tam viděla. Materiálu máme zhruba 200 hodin. Ten dokument není stříhán nijak tendenčně, vychází to z toho, co jsem natočila. Nemyslím si, že jsem se dopustila něčeho špatného. Jsem přesvědčená, že to bylo správné a jsem ochotná nést tyto důsledky.

Nelitujete?

Ne. Udělala bych to znova.