Článek
Části německých ekonomů, právníků i politiků se dlouhodobě příčí, že Evropská centrální banka nakupuje dluhopisy, a považují to za překročení pravomocí frankfurtské instituce.
Soudní dvůr EU však v roce 2018 dospěl k závěru, že takzvané kvantitativní uvolňování je v souladu s evropským právem a že ECB svůj mandát nepřekročila. Jenže tím kauza neskončila – alespoň ne v Německu. Tamní ústavní soud totiž svým nálezem z minulého týdne nejen zpochybnil měnovou politiku, která nafoukla bilanci ECB o 2,7 bilionu eur.
Především se ústavní soudci z Karlsruhe, kde německý nejvyšší soudní orgán sídlí, postavili autoritě evropského soudu coby jediné instance, která má ve výkladu evropské legislativy poslední slovo.
1. Co německý ústavní soud řekl?
Němečtí ústavní soudci dospěli k závěru, že nákupy dluhopisů ze strany ECB částečně odporují německé ústavě, protože je neschválily ani vláda, ani parlament. A dále, že soudci evropského soudu překročili své pravomoci. Vyzvali proto německou centrální banku, aby do tří měsíců přestala dluhopisy kupovat, pokud ECB nedoloží, že kvantitativní uvolňování je nutná a účelná politika.
To by podle řady analytiků neměl být problém, ostatně ECB má vzhledem k předchozím svárům při rozhodování v rámci ECB i jinde s Němci, Finy, Rakušany či Nizozemci argumenty dobře připravené. Nález však vyvolal otázky ne kvůli ekonomickému dopadu, ale hlavně s ohledem na nezávislost ECB a především v tom, který soud má nejvyšší autoritu ve výkladu evropského práva.
2. Co udělá Evropská komise?
Jedním z hlavních úkolů Evropské komise je hlídat dodržování evropské legislativy a samozřejmě také nálezů Soudního dvora EU. A nepodřízení se verdiktu ze strany ústavního soudu Německa je podle agentury Bloomberg nejdrzejší políček, který evropští soudci za 68 let institucionální paměti schytali.
Na to Evropská komise reagovat musí. Zatím se omezila jen na slova: hned po verdiktu Komise uvedla, že zákony EU jsou nadřazeny německé ústavě a že rozhodnutí Soudního dvora EU jsou závazná i pro německý ústavní soud. Minulý pátek přitvrdil samotný evropský soud výrokem, že „národní soudy nemohou rozhodovat o věcech týkajících se unijního práva“, protože by hrozilo rozdrolení evropského právního pořádku jistoty.
Včera se pak do sporu znovu vložila Evropská komise coby strážkyně evropských pořádků a pohrozila, že rozběhne řízení o porušení evropského práva. Slovy šéfky Komise Ursuly von der Leyenové: „Poslední slovo v otázkách evropského práva má Soudní dvůr EU. Nikdo jiný.“
3. Jak by taková žaloba vypadala?
Za porušení evropského práva obvykle žaluje Evropská komise. Formálně mohou žalobu podat i samotné státy, ale dlouholetá praxe prokázala, že členské státy raději nechají tuto „špinavou práci“ na Komisi v Bruselu. Často jde o nejrůznější spory v rámci převádění evropských směrnic do národního práva jednotlivých států.
Zjednodušeně začíná proces oznámením členské zemi, že podle Komise porušuje evropské pořádky, a vyzývá zemi k nápravě. A pokud náprava nepřichází, následuje formální podání žaloby. Komise by tedy žalovala německou vládu Angely Merkelové – i když rozhodnutí vzešlo z ústavního soudu.
4. Dojde vůbec k žalobě?
Těžko říci, jisté je, že Komise nemůže výstup německého ústavního soudu přejít mlčením, protože podobně by mohly autoritu soudu zpochybňovat i jiné země a nakonec by celá evropská justice byla pro smích. V takto ostře sledovaném sporu jde ze strany šéfky Komise také o taktiku a přípravu prostoru pro další jednání.
Je však nepravděpodobné, že ústavní soudci v Karlsruhe by svůj nález upravili. A na úhlu pohledu záleží, zda je to nepravděpodobné navzdory nebo kvůli vlnám, které soudci napříč Unií vyslali.
5. Kdo by o žalobě rozhodoval?
Odpověď je jasná – Soudní dvůr EU, který už dal svým pátečním vystoupením dost jasně najevo, kdo by měl v EU rozhodovat o evropském právu. Teoreticky je tedy zaděláno na velmi závažný právní problém, před kterým mimo jiné varoval i bývalý šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker.
Na evropském soudu rozhoduje 27 soudců, jeden za každý členský stát. Soudci nerozhodují v plénu, tedy všichni najednou, takže je možné, aby věc posuzovali i jiní soudci, kteří neměli na starost verdikt o ECB.
6. Existuje jiné řešení?
Nález německého ústavního soudu nechává prostor pro vysvětlení, ale pachuť, že němečtí ústavní soudci zvou „na kobereček“ nezávislou ECB, zůstane. A to, i když je 110stránkový nález důkladně vyargumentován a eurobankéře vyvinil z toho nejhoršího možného přečinu – tisknutí peněz za účelem přímého financování vlád členských států eurozóny.
Nelze ani vyloučit, že by zasáhli politici a upravili německý základní zákon tak, aby ústavní soudci napříště nemohli k podobnému nálezu dospět. Předsedou Bundestagu je dlouholetý německý ministr financí Wolfgang Schäuble, který se nechal slyšet, že mu některé kroky ECB po chuti nebyly, ale zároveň dodal, že je „svízelné“, že se německý ústavní soud vzepřel tomu „evropskému“.
Německý verdikt však může také spustit širší reformu celé měnové unie, napsal v komentáři pro agenturu Bloomberg Andreas Kluth, bývalý novinář respektovaného listu Handelsblatt. Eurozóna je totiž v podstatě nedokončenou stavbou. Vznikla jedna měna, jedna centrální banka – ale už chybějí další základní instrumenty jako třeba společný rozpočet nebo společně sdílené dluhy.
A pokaždé, když se objeví debata dokončení této konstrukce, bez které bude evropská společná měna pořád kulhat, najde se i řada důvodů, proč není vhodná doba. Německý ústavní soud podle Klutha popíchl politiky k tomu, aby otevřeli evropské smlouvy, jasně vymezili hranice a dokázali to prodat svým voličům.
