„Nemáme děti, nemůžeme k sobě.“ Češi své partnery neviděli už měsíce

Aktualizovali jsme text o oficiální vyjádření Ministerstva zahraničních věcí.

Láska není turismus. Heslo, které spojuje desítky až stovky rozdělených párů žijících kvůli koronaviru odděleně už celé měsíce. Malý záblesk naděje jim svitl spolu s výjimkou udělenou pro nesezdané páry udělenou Ministerstvem zahraničí. Ta ale rázem zhasla po přečtení podmínek pro obyvatele třetích zemí, kde platí vízová povinnost.

Za až ročním odloučením párů, odloženými svatbami a špatnou psychickou situací desítek lidí stojí nejen nakonec zamítnutá víza. Seznam Zprávy některé z nich oslovily. Zde jsou jejich příběhy.

Zmařené plány, smutek a bezmoc. S těmito pocity mluvila o své situaci 40letá lektorka cizích jazyků Michaela U. Bude tomu pomalu rok, co se se svým přítelem z Maroka neměla šanci osobně setkat. „Už několik měsíců nejen já řeším hrozné problémy, ať jde o víza, všemožná povolení… Já jako přítelkyně nejsem brána jako rodinný příslušník, plány na svatbu nám překazil koronavirus. Do Maroka sice už nově mohou cestující, kteří si zaplatí dva testy - jedny výtěry a druhý z krve, mají rezervaci v marockém hotelu a přiletí pouze marockou leteckou společností, letenka ale stojí tisíc eur. I tak bych samozřejmě mohla odletět, ale znamená to pro mě takové neskutečné komplikace. Přitom by stačilo, kdybych jako partnerka byla brána jako rodinný příslušník. Nejsem si ani jistá, jestli bych do 48 hodin od testů zvládla za současných podmínek doletět na místo,“ popisuje a dodává, že celou situaci považuje za byrokratickou diskriminaci.

„Řeším toto denně po celý rok a už jsem opravdu psychicky vyřízená,“ říká a dodává, že neuspěla ani na ministerském poli, kam se několikrát obrátila s žádostí o pomoc. „Zhruba před měsícem jsem začala mít silnou potřebu situaci řešit, neboť jsem viděla, že tento problém potrvá. Proto jsem napsala panu premiérovi Babišovi, panu Hamáčkovi, panu Petříčkovi. Nepřišla mi ani jedna odpověď kromě toho, že můj e-mail obdrželi. A tak jsem postupně začala propadat do depresí, že se letos s přítelem asi neuvidím.“

Bezvýchodnou situaci řeší také cizinci s trvalým pobytem na území České republiky. Mezi nimi je i Řekyně Ioanna, která v Praze žije 4,5 roku. Svého jordánského partnera viděla naposledy na konci února, kdy se dohodli na společném sestěhování. Plány jim sice uzavření hranic překazilo, naděje svitla po oznámení výjimky pro nesezdané páry.

„Když jsme si ale přečetli podmínky, byli jsme šokováni. Opatření platí pouze pro české občany a vyloučili všechny rezidenty, i ty z EU. To je v rozporu s právem EU o rovnosti mezi občany EU. Zadruhé diskriminovali partnery, kteří potřebují vízum. Partneři českých občanů ze zemí bez víz mohou získat cestovní výjimku pouze s prokázáním vztahu, zatímco partneři ze zemí, kteří vízum potřebují, o něj mohou požádat, pouze pokud mají dítě.

Ministerstva zdravotnictví a zahraničních věcí tvrdí, že je to založeno na ochranném zdravotním opatření, ale je to tak jasně založeno na politice a pokusu o ovládání imigrace,“ vysvětluje rozčarovaná Ioanna a neváhá problém řešit na vyšších místech.

„Pokyny EU v této oblasti byly jasné: Vstup partnerů všech občanů a rezidentů EU by měl být povolen bez ohledu na zemi pobytu partnera mimo EU. Česká republika však stále odmítá tyto pokyny dodržovat. Mnozí z nás již kontaktovali veřejného ochránce práv a s jejich pomocí bojujeme za svá práva. Nenecháme žádný politický zákaz, aby nás rozdělil. Řekněte mi, jak může někdo považovat za bezpečnější teď vyjet jako turista do Turecka než zůstat v mém pražském bytě? Doufáme, že ministerstva brzy odloží svoji xenofobii a politické hry stranou a umožní nám se znovu sjednotit. Jsme ochotni přijmout všechna opatření, otestovat se a umístit do karantény na tak dlouho, jak to bude nutné. Chceme být konečně spolu.“

Seznam Zprávám překážku v podobě neexistujícího společného dítěte popsal i Michal B. Svou egyptskou partnerku zná devět let a i jejich plány na společný život v Česku překazil covid-19. „Ambasáda v Káhiře je sice otevřená, přesto přítelkyně nemůže zažádat o vízum kvůli ochrannému opatření Ministerstva zdravotnictví. Dle něj nesezdaná přítelkyně tímto není považována za rodinného člena, tudíž bychom pro udělení výjimky museli mít dítě, což nemáme. Výjimka je tedy aplikovatelná pro nesezdané partnery ze zemí bez vízové povinnosti, protože ostatní podmínky jako nesezdaný bezdětný pár nemáme šanci splňovat,“ vysvětluje Michal neřešitelnou situaci.

I on se obrátil na Ministerstvo zahraničních věcí. „Na toto ochranné opatření se odvolává vízový odbor Ministerstva zahraničních věcí s tím, že pro nás kvůli tomu nemůže nic udělat. Ministerstvo zdravotnictví se odvolává na Ministerstvo zahraničních věcí s tím, že se máme dohodnout tam. Od pana ministra Petříčka jsem dostal odpověď 31. srpna, že současný trend je rozvolňovat nastavená bezpečnostní opatření (to bylo ještě před dramatickým zvýšením počtu nakažených v ČR), ale žádné konkrétní informace.“

„Můj přítel je Turek a známe se čtyři roky. Letos 4. dubna jsme měli mít svatbu. Můj snoubenec už třikrát navštívil ČR a nikdy nebyl problém s vydáním víza. A to ani naposled, kdy si o vízum zažádal právě z důvodu svatby, jenže ho dostal tři dny před uzavřením hranic v březnu a odletět nestihl,“ začíná svůj příběh prozatím bez dobrého konce paní Kateřina. Od naplánovaného svatebního data uplynuly čtyři měsíce provázené pláčem a stresy, kdy ani jeden ze snoubenců netušil, kdy se uvidí. „Psala jsem i třem politikům, odpověděl mi jen poslanec z Pirátů, který poděkoval za připomínku, kterou jsem měla, a rozloučil se. Asi jen mezinárodní páry by si dokázaly představit ten stres a tlak. Partnera jsem neviděla zhruba půl roku.“

Poté, co Turecko otevřelo hranice pro turisty, Kateřina ihned kupovala letenky. „Počítali jsme s posunutím svatby na srpen, kdy jsme si my i naše rodiny říkali, že ty hranice a víza už přece musí otevřít aspoň pro výjimky. Nestalo se tak a ani to nevypadá, že by se tak v nejbližších týdnech stát mělo. My, pokud se podmínky nezmění ani příští měsíc, se také budeme brát v Turecku,“ vysvětluje a dodává, že svatbou v Česku chtěli i podpořit pošramocenou ekonomiku českých podniků. „Jsme připravení na karanténu, testy, roušky, ale jednoduše ať nám dovolí se vidět nebo mít svatbu v ČR.“ Také Kateřina si prožila nejasnosti při vyřizování zjevně nevyříditelného.

„Generální konzulát v Istanbulu jsem kontaktovala opakovaně. Ať už e-mailem, nebo telefonicky. Ale odpověď byla vždycky v podstatě stejná - že musíme počkat, že oni o tom nerozhodují, jejich nadřízený je Ministerstvo zahraničních věcí. Přítel zase kontaktoval Tureckou ambasádu v ČR, ta ale pochopitelně odpověděla, že v téhle věci nemůže nic dělat. Před pár týdny jsem objevila skupinu Love Is Not Tourism, kde jsem mimo jiné viděla konverzaci s panem Petříčkem. Psal tam, že o téhle věci rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví, a ne zahraničí, tak jsem obratem psala panu Vojtěchovi - dodnes bez odpovědi. Po napsání jsem se ale dozvěděla, že jiné slečně pan Petříček odepsal, že o tom údajně rozhoduje Ministerstvo vnitra.“

Podmínku prokázání společného potomka by mohla za čas splňovat paní Marie. Po tříletém vztahu se svým tureckým partnerem otěhotněla a nyní se i oni dostali do smyčky, ze které se jim nedaří ven. „Volám na ministerstvo, kde mi řeknou, že jestli doložím vztah, těhotenskou průkazku i svůj pobyt v Turecku s přítelem, nebude problém domluvit se na zastupitelském úřadu. Ale po telefonátu s tureckou stranou jsem skončila s tím, že mám mít rodný list dítěte nebo oddací list. Svatbu nám teď neumožní, nenarozené dítě rodný list nemá, těhotná do Turecka zřejmě nepoletím. Je to zoufalé a frustrující,“ stýská si Marie.

V některých případech rozhodnutí o udělení víza zřejmě ovlivňují i vedlejší vnitrostátní záležitosti. Přítel 29leté Kláry Čermákové je Kurd, čemuž na vyřizování jejich žádosti připisuje značný vliv. Klára patří mezi urputné bojovnice, pravidelně zásobuje Twitter výzvami českým ministrům. „Pro vyřízení víza jsme měli veškeré potřebné papíry a podklady, včetně zpáteční letenky… Přišel ale zamítací dopis. A důvod? Prý neexistuje důkaz o tom, že se přítel do Turecka vrátí. Dále uvedli socioekonomické důvody,“ popisuje Klára, která se po měsících v červenci a podruhé v srpnu vydala do Turecka sama.

„Odpověď na únorové odvolání mu přišlo v srpnu, s červnovým datem. První zamítací dopis k vízu nebyl vyplněný, bez jména, adresy, data narození. Zároveň mu nesmyslně poslali pokyn pro držitele víza. Takže jen zřejmě vzali tu žádost a dali zamítnutí, aniž by cokoli dalšího zkoumali.“

Opatření českých ministerstev považuje nejen za zmatečné, ale také za diskriminační. „Je to komplikovaný proces ztížený ještě ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví, které vlastně vylučuje, aby si partner mohl úspěšně zažádat o vízum. Vstup partnerům je sice umožněn, ale pouze těm z bezvízových zón. Další bod udává, kdo si o vízum může požádat. My ale nemáme rodný list dítěte, protože dítě prostě nemáme. Ale dle jasných definic a selského rozumu je toto neskutečně nespravedlivé.

Nejvíc mě na tom štve nelidskost toho přístupu. Chápu český stát a Evropu, že se třeba bojí uprchlíků. Že musí ověřovat, jestli nejde o účelové vztahy. Ale jsme slušní lidé, co jen přišli požádat o vízum. Chci, aby můj přítel byl jako rodinný příslušník, což je ve směrnicích, v zákonech. Společné dítě prostě nemáme. Někteří děti mít nemůžou vůbec, a co páry stejného pohlaví? Je to diskriminační a nefér, turistiku přece tolerujeme. Partner si testy zaplatí třeba desetkrát, pokud to bude potřeba.“

Mezi ty šťastnější patří Kristýna Č., která očekává přílet svého přítele ze Spojených států. „Byla jsem nejdřív dost rozzlobená, protože vláda oznámila, že mohou občané ČR zažádat, aby partner přijel, pouze s dokladem o společné domácnosti. Přišlo mi to hodně nelogické, jelikož přece nejsem ve vztahu s cizincem a nesdílím s ním zároveň domácnost nebo bankovní účet. Myslela jsem, že povolení nedostaneme. Opak se ale stal pravdou a do 24 hodin jsem dostala elektronické potvrzení, že partner může přiletět. K žádosti jsem přiložila FlixBus jízdenku z minulého léta, na které bylo mé i partnerovo jméno, a pak ještě mou letenku z podzimu, kdy jsem za ním letěla,“ popisuje Kristýna pro Seznam Zprávy. Přesto se však obává, že na poslední chvíli cesta nevyjde. „Často se dočítám, že ani s povolením lidem nemusí být umožněn vstup do letadla,“ dodává.