Nemám výhled, ani žádné světýlko, říká ředitel divadla na pokraji krachu

Teprve před třemi lety zachránil malé brněnské Divadlo za hradbami před zavřením. Dnes ho však musí kvůli koronavirové pandemii zachraňovat znovu. „Divadlo je spolek, tedy nezisková organizace. Nedosáhne na kompenzační bonusy. Musím ho tak dotovat ze svých peněz. Nevím, jak dlouho to zvládnu,“ říká dvaapadesátiletý ředitel divadla a dlouholetý herec Jiří Nebenführ.

Divadlo je kvůli koronavirové krizi už rok zavřené. Vydělávat tak nemůže. Náklady ale zůstávají. „Musím platit nájem, energie, internet a telefon. To mě stojí zhruba 19 tisíc měsíčně,“ vysvětluje rodák z Brna. Běžně jsou podle něj náklady i více než jednou tak velké. Majitel mu však v době, kdy je divadlo zavřené, nájemné snížil. „Platím teď jen pět a půl tisíce za nájem, zbylých 13 a půl tisíce spolkne z největší části elektřina a plyn, které musím dál platit,“ říká divadelník.

Minulý rok přežil díky dotacím od města. „Bylo to asi 570 tisíc. To všechno ale spláchl covid. Musel jsem platit nájmy, a ještě výdaje za neuskutečněné inscenace. Jenom materiál na kulisy vzal dost peněz,“ vysvětluje svoji situaci divadelník. Na letošní rok ale žádnou dotaci nezískal. „Myslím, že ani žádnou do budoucna nedostanu,“ říká odevzdaně. Přitom dotace živí všechna divadla. „Obecně jsou divadla soběstačná tak ze zhruba třiceti procent,“ tvrdí ředitel.

Divadlo tak musí platit od ledna jen ze svých osobních příjmů. „Jsem jako herec osoba samostatně výdělečně činná. Jelikož nemůžu hrát tak jako před pandemií, dostávám kompenzační bonus. Tím bonusem ale dotuju divadlo,“ vysvětluje Nebenführ. Ještě donedávna to bylo jen 15 tisíc. Nemůže si tak dovolit zaplatit všechny zmíněné náklady najednou. „Snažím se to natahovat, jak to jen jde,“ krčí rameny.

Od února se sice zvýšil kompenzační bonus na tisíc korun za den, ale on na jeho plnou výši nemá nárok. „Dostane to jen ten, komu poklesly příjmy o 50 procent. Mně osobně o tolik nepoklesly, takže dostávám pouze nějakých 650 korun na den, co jsem si spočítal. Nikdo už ale nevidí, že z toho dotuju divadlo, protože mi na něj nikdo nic nedá,“ kroutí nešťastně hlavou ředitel.

Musí tak na zaplacení divadla dávat i peníze, které si občas vydělá vedlejší činností. „Dělám to ale především proto, abych měl na osobní výdaje. Musím platit byt a kupovat si jídlo,“ vysvětluje Nebenführ.

„Občas maluju, ilustruju knihy, letos jsem i jednu dětskou sám napsal,“ říká umělec. Navíc si nedávno dodělal masérský kurz. „Byl to rekvalifikační kurz. Vždy mě masírování bavilo, a navíc mě ubíjelo nicnedělání. Chci si masírováním také přivydělat nějaké peníze,“ vysvětluje.

Většinu života se však živí herectvím. „Hlavně je to hraní v divadle. Ale občas mám i roli v nějakém televizním seriálu, jako byly třeba Četnické humoresky. Také jsem například účinkoval v Ulici,“ vzpomíná ředitel.

K herectví se před lety dostal úplnou náhodou. „Když mi bylo kolem dvaceti, byl jsem se podívat za známou, která dělala kostymérku na hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. Byl jsem v zákulisí a najednou za mnou přiběhl jeden herec a řekl mi, že jim nepřišel jeden kolega, a jestli bych to nemohl zahrát za něj. Měl jsem říct jen jednu větu. Byl jsem vždy pro každou výzvu, tak jsem to zkusil,“ vzpomíná herec.

Od té doby z jeviště nějakých třicet let neslezl. Divadlem žije. Proto v roce 2018 neváhal, jestli si Divadlo za hradbami má vzít pod svá křídla. „Divadlu šéfovala moje známá a krachovalo jí. Chtěl jsem ho zachránit. Byla by ho škoda,“ vysvětluje.

Před pandemií tak divadlo teprve budoval. „Musel jsem si naučit diváky a zákazníky, aby do divadla a do přilehlého divadelního klubu chodili,“ říká Nebenführ. Právě divadelní klub mu za běžné situace vydělává nejvíc peněz a pomáhá zaplatit výdaje divadla. „Bez klubu bych byl v minusu. Za normálních okolností má totiž divadlo náklady na provoz až padesát tisíc měsíčně,“ vysvětluje ředitel. Prostory divadla tak pronajímá různým menším divadelním skupinám. Ty mu doplňují zisk, který má z aktivit Divadla za hradbami. „Z vydělaných peněz musím také zaplatit herce, zvukaře a další lidi, kteří se na představení podílejí. Bez klubu a dotací bych se tak neobešel,“ krčí rameny divadelník.

Moc lidí mu tak nevěřilo, že divadlo zvládne v současné situaci uživit. „Majitel mi pokaždé volá s tím, jestli pořád přežívám. Já mu ale řekl, že to nevzdám,“ říká Nebenführ. Aby lidem ukázal, že divadlo nezavřelo, uspořádal v únoru akci Divadlo za sklem. „Pozval jsem si herečky z Městského divadla. Hrály ve výklencích oken. Účast byla docela dobrá. Bylo to i ve zprávách,“ hodnotí akci.

Zkusil i výdejové okénko. „To se ale nevyplatilo. Prodal jsem jen málo jídel. Chodí ke mně většinou studenti a lidé z okolních firem. Ti tady ale teď nejsou, nebo mají home office,“ říká smutně ředitel.

Odhodlání na záchranu divadla tak postupně začalo slábnout. „Nedávno jsem seděl v klubu a říkal jsem si, že kdyby mi za divadlo, tak jak je vybavené, někdo nabídl milion, dal bych mu klíče a šel bych. Řekl bych si, že jsem to zkusil,“ říká odevzdaně divadelník.

Za získané peníze by si koupil osamocenou chatu v Bílých Karpatech. „Opravil bych si ji sám, udělal bych si tam ateliér a psal bych. Občas bych si přivydělal jako herec v televizi, to je práce třeba na měsíc a půl, a vydělal bych si slušnou sumu peněz. Z toho bych pak nějakou dobu žil. To by mi stačilo,“ sní Nebenführ.

Sám o sobě říká, že mu na penězích nikdy nezáleželo. „Jsem skromný. Navíc teď už nic v životě nepotřebuju. Jsem rozvedený a mám už dospělé děti. Vím, že nikdy bohatý nebudu. O to mi ani nejde,“ říká herec. O divadlo se tak nestará proto, aby vydělal velké peníze. „To ani nejde. Divadlo je spolek, tedy nezisková organizace, takže není vytvořené za účelem zisku,“ vysvětluje. O divadlo se tak stará podle svých slov proto, že mu to dělá především radost. „Každý člověk by si asi řekl, že jsem blázen, ale mně jde o můj vnitřní prospěch,“ říká umělec.

Nad svojí zhoršenou finanční situací se snaží moc nepřemýšlet. „To bych se zbláznil. Radši si vymýšlím nějakou činnost. To mě vždycky odreaguje,“ vypráví Nebenführ. Snaží se mít radost z maličkostí. „Těší mě, když se mi třeba povede upéct chleba nebo když si můžu pustit dobrý film,“ vysvětluje s úsměvem. Téměř roční lockdown na něj ale i přesto dopadl. „Přibral jsem. Navíc mi to vzalo energii. Jsem pořád unavený a občas se musím i nutit do toho, abych něco dělal,“ říká naštvaně.

Myslí si o sobě, že je věčný optimista, ale svoji situaci moc pozitivně nevidí. „Nevím, jak dlouho to vydržím. Nevidím žádné světlo. Pořád jsem si myslel, že se všechno otevře na konci března, a ono ne,“ říká bezmocně ředitel. I kdyby však mohl otevřít divadlo v dubnu, je mu to podle jeho slov k ničemu. „Neměl bych nic připraveného, ani nasmlouvané herce. Je to proces. Navíc tu nejsou studenti. Ti mi dělali večerní tržby v klubu,“ vysvětluje frustrovaně.

Po otevření bude muset ještě ke všemu platit plný nájem. „Na ten nevydělám ani náhodou. Majitele ale nebude zajímat, že jsem nebyl připravený,“ kroutí nešťastně hlavou divadelník.

Nebenführ se také obává, že po otevření bude muset začít od nuly. „Před pandemií jsem si teprve budoval diváckou základnu. Je to dlouhodobý proces. Teď budu muset začít odznova,“ říká. Aby se dostal tam, kde byl před pandemií, bude muset podle svých slov hodně dřít. „Bude to těžké. V divadle se bude muset dost hrát, abych vydělal, ale stejně si myslím, že na to hned tak nebudu mít,“ uzavírá s nejistotou svoje vyprávění.