Článek
Smutek, ale žádné zážitky, na které by šlo vzpomínat. Fotky, ale žádné, na kterých by byli spolu. Podle organizace Tuesday’s Children zůstala po 11. září 2001 více než stovka dětí, které ještě nebyly na světě, když během tehdejších teroristických útoků ve Spojených státech zemřeli jejich otcové.
Příslušníci teroristické organizace al-Káida tehdy unesli čtyři komerční letadla amerických leteckých společností. Dvě z nich narazila do věží Světového obchodního centra v New Yorku, čímž zabila všechny lidi na palubách a další uvnitř budov. Třetí letadlo narazilo do Pentagonu, sídla amerického ministerstva obrany, a čtvrtý letoun se zřítil po souboji pasažérů s teroristy.
O život tehdy přišlo přibližně 3000 lidí a Spojené státy se v reakci na události uchýlily k invazi do Afghánistánu, kde vládl Tálibán a kde příslušníci al-Káidy měli zázemí. Tam vojáci zůstali následujících dvacet let a k jejich úplnému stažení došlo až minulý měsíc. Následný vývoj událostí v zemi ještě před smutným výročím rozdmýchal emoce nejen v pozůstalých, kteří 11. září ztratili své blízké.
„Předstírala jsem, že je naživu“
Robin Ornedová se narodila na konci ledna roku 2002 a její otec byl jedním z pasažérů unesených letounů. Ten, ve kterém se nacházel, mířil k washingtonskému Pentagonu. Ruben Ornedo se tehdy vracel z pracovní cesty, kterou přerušil, aby se k těhotné manželce vrátil dřív. Původně se měl vrátit domů až 17. září.
„Nedokážu si představit, čím si prošla. Nezáleží na tom, kolikrát ji slyším vyprávět tenhle příběh, nikdy nepochopím, jak se cítí,“ říká na adresu své matky Sheily Robin. Otce zná jen z příběhů, fotek a předmětů, které si příbuzní schovali.
Smutek z absence otce pocítila už v šesti letech, když stejně jako jiní spolužáci dostala za úkol vyrobit přáníčko ke Dni otců. Jak dívka vzpomínala pro Washington Post, několik chvil jen přemýšlela, co v dané situaci dělat. Nakonec se rozhodla předstírat, že stejně jako ostatní tatínka má.
„Předstírala jsem, že je táta naživu, abych se necítila vynechaná,“ cituje americký list Robin, které matka již odmala vštěpovala, že je v pořádku mluvit s tatínkem, jako by s nimi byl. Co se doopravdy jejímu otci přihodilo, prý zjistila až ve čtvrté nebo páté třídě.
„Naučila jsem se svého otce vidět jako svůj vzor místo nějakého cizince, kterého už v tomhle životě nepotkám. Jmenuji se Robin z nějakého důvodu, a to kvůli tomu, abych byla jako on, Ruben, který vždycky mířil na vrchol,“ psala dívka ve své eseji pro přijetí na Kalifornskou univerzitu v Los Angeles, kam chodil i její otec. Dostala se ale pouze na čekací listinu, a i když měla pocit, jako by tím s otcem ztratila spojení, dokázala ho prý najít v jiných částech svého života.
V otcových stopách
Útok na Pentagon se stal osudným i otci Lukea Taylora, kterému se syn narodil jen šest týdnů po osudné události. Kip Taylor sloužil v armádě a narukoval společně se svým bratrem Deanem. Právě tomu Luke už v raných letech svého dětství říkal tati. Dean nad ním a jeho bratrem převzal spolu s manželkou výchovu poté, co Lukeova biologická matka zemřela na rakovinu více než dva roky po 11. září.
Přibližně hodinu před útokem Lukeův otec poslal své rodině a přátelům e-mail, ve kterém básnil o tom, jak blížící se otcovství změnilo jeho život. Luke byl druhým vymodleným potomkem, s partnerkou se ho dočkali díky umělému oplodnění. E-mail i po letech přináší jeho synovi útěchu, díky němu totiž vidí, že jeho otec byl na konci života šťastný.
Luke tak nikdy nepoznal ani svého otce, ani svou matku. „Je to jako by mi něco chybělo, ale nevím co,“ uvedl pro Washington Post. Podobný má být hlavně svému otci, v jehož šlépějích kráčel, když se na střední rozhodl hrát basketbal. Pokračuje také s rodinnou tradicí vstupu do armády. „Pokaždé, když si jako kadet obléknu uniformu, cítím se s ním spojený, jelikož je to něco, co nosil i on.“
Posílit spojení s oběma rodiči by nyní mohla časová schránka, kterou mu matka zřídila ještě před svou smrtí a kterou smí otevřít až na své 21. narozeniny. Uvnitř schránky by na něj měly čekat dopisy a audionahrávky.
„Neměl tam být“
Claudia Szurkowskiová se narodila téměř osm měsíců po 11. září 2001. Její otec Norbert zahynul v troskách newyorských Dvojčat, kam ho zaměstnavatel poslal opravit tapety po jiném zaměstnanci. Když do budov narazila unesená letadla, nacházel se jen několik pater nad místem srážky letadla se Severní věží.
„Neměl tam být,“ sdělila americkému listu Claudia, kterou vzpomínka rozezlila. „Kdykoliv na něj myslím, hrozně mi chybí.“
S Washington Post se Claudia podělila i o to, jak se k ní chová okolí a jak se naučila svůj smutek držet v soukromí. Když dříve někdo zjistil, jak její otec zemřel, ihned s ní chtěl sedět na obědě a lidé s ní přidávali fotky, ve kterých události jen znovu a znovu připomínali. Dodnes se proto snaží vyhnout tomu, aby k ní lidé přistupovali jinak jen kvůli lítosti.
Svůj vlastní smutek tak Claudia přesunula za dveře domova a každý večer před spaním si povídá s fotografií otce, kterou má v pokoji. Často prý také přemýšlí nad tím, jak by její život vypadal, kdyby ke dvacet let starým teroristickým útokům nikdy nedošlo. „Ptám se ho na otázky, i když vím, že nedostanu odpověď,“ sdělila dívka. „Co si asi myslí? Je hrdý?“
Jaký otec, takový syn
„Samozřejmě jsem ho nikdy nepoznal, ale mám v sobě z něj hodně,“ uvedl pro Washington Post Jack Esse, jehož otec před téměř dvaceti lety zemřel v budově Světového obchodního centra. Po otci zdědil zlozvyky, lásku k hokeji i další drobnosti, kterých si v průběhu let všimla nejen jeho matka.
Podrobnosti o otci se Jack dozvídal postupně a pouze, když se sám zeptal. První otázky přišly v době, kdy chodil do školky. Čím více se o osudné události dozvídal, tím větší cítil smutek a nevoli. To znásobila i doba, kdy se jeho matka znovu vdala a mladík získal nové sourozence.
„Cítil jsem, že mi chybělo něco, co oni měli a já ne - opravdového otce, opravdové sourozence, takovéhle věci. Cítil jsem, že mi chybí pravý táta. Hodně jsem se s tím pral,“ svěřil se Jack s tím, že kvůli svým pocitům musel docházet i na terapii. Nakonec se však přes své pocity dostal sám s postupujícím věkem.
„Už nemůžu sedět a přemýšlet o tom, jak by můj život vypadal, kdyby se 11. září nestalo, kdybych svého otce znal,“ podotkl Jack, který momentálně studuje na univerzitě ve Wisconsinu. „Vím, jak rychle se věci mohou změnit a co člověk může ztratit.“
