Článek
I když od chvíle, kdy jako předseda senátu Krajského soudu v Plzni vynášel rozsudek nad dvojnásobným vrahem Jiřím Kajínkem, uběhlo už devatenáct let a sám tvrdí, že to nebyl nejtěžší případ v jeho životě, veřejnost zná plzeňského soudce Pravoslava Poláka jako „muže, který odsoudil Kajínka na doživotí".
Šestapadesátiletý Polák, mimochodem stejně starý jako Kajínek, si i po dvou desítkách let za svým rozhodnutím stojí - samozřejmě i po milosti, kterou Kajínkovi slíbil prezident Miloš Zeman. „Náš senát se o tom tehdy radil osm dní a o svém rozsudku jsme přesvědčeni dodnes," říká Pravoslav Polák ve své kanceláři v centru Plzně. Rozhovor na kameru odmítl, tvrdí ale, že se Kajínkova pobytu na svobodě neobává. Důvod k nervozitě by nicméně podle něj mohli mít dva svědci, kteří sice u soudu Kajínka neidentifikovali, později ale v televizi zopakovali to, co uvedli v přípravném řízení: Vrahem, který v květnu 1993 zastřelil podnikatele Štefana Jandu a jeho bodyguarda Juliána Pokoše, byl Jiří Kajínek.
„Jestli ještě žijí a zatím nemluví, někdo by mohl mít zájem, aby mlčeli navždy," říká soudce Polák.
Čekal jste, že prezident Zeman udělí Jiřímu Kajínkovi milost, když jste slyšel, jak o tom poprvé mluvil na mítinku v Čáslavi někdy v dubnu?
Od té doby jsem počítal s tím, že to tak dopadne. Ta kauza už nemá jen kriminální význam, stalo se z ní určitě politikum. Takže jsem počítal s tím, že to tak někdo může použít.
Co znamená „politikum”?
Politikum je, když věc ztrácí původní charakter kriminální kauzy a vede k tomu, že nedůvěra v závěry jednoho rozhodnutí vede k rozšíření na nedůvěru justici nejprve v jednom regionu, pak obecně. Z toho a ze vzniku jakési legendy má ten případ nově až politický rozsah. Existují dva Kajínkové, jeden skutečný a ten druhý stvořený podle této legendy bohatě živené některými médii.
V čem se ti dva Kajínkové liší?
Můžu to komentovat jen tak, že budu parafrázovat důvody našeho rozhodnutí. Jiří Kajínek dokázal jako první člověk v historii utéct z Mírova. Tehdy pan Klíma s panem Kroupou točili reportáže, které se opíraly o verze spoluobviněných a ve veřejnosti vytvářely dojem, že Kajínek je skutečně něco zvláštního, že by provedl všechno, ale že by nevraždil za sto tisíc.
My jsme ale ten případ neoznačili za čistě nájemnou vraždu. Byly tam tři rovnocenné motivy. První, že pan Kajínek chtěl pomoci známému, kterého chtěl zbavit vyděračů. Druhý vychází ze znaleckých posudků, které ho označily jako člověka, jenž má o sobě velmi vysoké mínění a že se považoval za profesionála, který to zvládne. Teprve třetí motiv byl, že to nebylo zadarmo, těch 100 tisíc byla provozní záloha. V médiích se celá léta drží jen motiv nájemné vraždy. Ale ten nebyl rozhodující.
Rozhodující tedy byla jeho osobnost?
Podle našeho názoru - a vycházeli jsme ze znaleckých posudků - ano.
Poté, co prezident oznámil, že udělí Kajínkovi milost, jste řekl, že s tím „nemáte problém”. V neděli ale prezident Zeman řekl, že se tak rozhodl, protože postupoval podle zásady „při pochybnostech ve prospěch obviněného”. Ale tím jste se snad museli řídit také, ne?
Pochopitelně, tím se řídily všechny soudy, které se s tím případem setkaly. Porada našeho trojčlenného senátu měla osm dní, to je dost neobvyklé. A navíc: Vrchní soud byl ve svých závěrech ještě tvrdší než my. Dokonce nám vytknul, že jsme jistý důkaz nepoužili proti obžalovanému, přestože jsme to měli podle něj udělat.
Porada trvala osm dní, celý proces přes čtyřicet, rozsudek má 150 stran, celý spis přes deset tisíc. A přesto to pro vás, jak jste řekl, nebyl nejtěžší případ v životě?
Je to tak. Zažil jsem třeba případ, při kterém jsem přemýšlel, jestli mám tu práci vůbec vykonávat dál. Šlo o případ mladičké dívky, vražedkyně, která uškrtila své novorozeně. Ze znaleckých posudků vyplývala velká podobnost s Olgou Hepnarovou. Tehdy to vypadalo, že budeme muset uložit trest na doživotí a také jsme jej na základě těchto posudků uložili. Než jsme se šli radit, nemohl jsem usnout a přemýšlel jsem, jestli s tou prací nemám seknout, protože té dívce bylo devatenáct.
Jinými slovy, případ Jiřího Kajínka byl pro vás úplně jasný: Je to dvojnásobný vrah.
Ano, byli jsme o tom přesvědčeni všichni v senátu a jsme o tom přesvědčeni do dneška.
To je možná trochu nepříjemná situace, když teď vyjde na svobodu. Jste stále přesvědčen, že pro vás není nebezpečný?
Myslím, že ne. Ochranu pro svou rodinu jsem v minulosti, přesně po útěku Kajínka z Mírova v roce 2000, akceptoval až poté, co jsem ji jednou odmítl. Pak mi volal znovu dvakrát náměstek krajské státní zástupkyně, že mi na základě konkrétních poznatků skutečně hrozí riziko. Kajínek měl podle svých spoluvězňů vykládat, komu se pomstí, když se dostane na svobodu. A já měl v tom seznamu figurovat hodně vysoko.
Byl to trochu nonsens, protože kdyby se někdo chtěl domoci revize případu, patrně by nezačal tím, že by vraždil soudce. Ale byl jsem upozorněn, že je tu spousta psychopatů, kteří mohou být jeho fandové a kteří to mohou být ochotni hnát až do krajnosti. Takže by riziko nemuselo hrozit přímo od pana Kajínka.
Po druhé výzvě státních zástupců jsem ochranu přijal. Jenže tehdejší ministr vnitra Gross tehdy rozhodl o ochraně mé osoby, takže policisté si sedli do našeho bytu a říkali: Takže pane doktore, když se stane tohle a tohle, házíte na sebe neprůstřelnou vestu. A já jim říkal: Omyl, pánové, stane se tohle a tohle a já to házím na dítě. Neuvědomili se, že v riziku je rodina, že mám pořadí hodnot trochu jiné. Ministr nakonec rozšířil ochranu na moji nejužší rodinu. Trvalo to asi šest týdnů. Mimochodem, tehdy jsem se o tom útěku nedozvěděl od představitelů státu, ale od novináře. Dokonce mi tehdy volal jeden člověk z Ministerstva spravedlnosti, že se nemám čeho bát, aby mi zavolal o pár dní později, že je dobře, že jsem ochranu akceptoval.
Teď vám zatím nikdo z představitelů státu nenaznačil, že budete potřebovat ochranu znovu?
Ne, nic takového ani neočekávám a ochranu bych odmítl. Je to opravdu hodně omezující.
Je Jiří Kajínek na svobodě potenciálně nebezpečný pro někoho jiného?
Tady se pouštím na hodně tenký led. Říkal jsem, že mohu mluvit jen o tom, co bylo v našem odůvodnění - a tady jdu nad rámec, přesto si dovolím jednu úvahu. Už jsem zmínil, že Kajínkové existují dva. Pokud jde o onu legendu, která ve veřejném prostoru vyhrává, obávám se, že jsou tu dva svědci, kteří by onu legendu mohli zbourat, kdyby znovu promluvili.
Co je to za svědky?
Jsou to svědci z místa činu, kteří v přípravném řízení identifikovali pana Kajínka, ale před soudem to nezopakovali. To udělali až ve vyjádřeních pro Českou televizi a televizi Nova. Kdyby to zopakovali znovu veřejně, legenda by se zhroutila. Byli to tehdy dva kluci, kteří přijeli na místo, Kajínek se na ně otočil a v tu chvíli mu vypadly zásobníky a on začal přebíjet. Oni vycouvali a zmizeli. U soudu nemluvili o stejném oblečení a identifikaci nepotvrdili, proto jsme z jejich výpovědí podle zásady in dubio pro reo ani nevycházeli. Oba s odstupem připustili, že se báli vypovídat.
Tyhle dva vnímám jako ohrožené, protože jestli ještě žijí a zatím nemluví, může mít někdo zájem, aby už nepromluvili nikdy.
Vnímáte milost prezidenta pro Kajínka spolu s jeho komentářem jako jistý druh vyslovení nedůvěry ve vaši práci?
Žiju v tom devatenáct let. Vždycky, když se objeví nějaké průzkumy, dvě třetiny lidí tam vždycky vidí nějaké nesrovnalosti. Otázka je, kolik z nich četlo rozsudek. Většinou asi ne. Funguji s tím léta a u odborné veřejnosti mně ty projevované pochybnosti nijak neublížily.
