Článek
Obnova za přibližně pětačtyřicet milionů se v Kladně zaměří na část sídliště zvanou Bajkal. Klasicky dojde k navýšení počtu parkovacích míst i obnovu vegetace. Město ale podle primátora Kladna Dana Jiránka hodlá vrátit na sídliště i sochy a plastiky.
„Moc mě těší, že se sídliště na Kladně dostávají zase do popředí zájmu. Soustředíme se na ty části sídliště, které považujeme za nejsložitější, na ty, které potřebují rekonstrukci nejvíc,“ podotkla Anna Gamanová, zastupitelka a předsedkyně výboru pro rozvoj, územní plánování a dopravu.
Její slova lze vnímat jako symbolické potvrzení faktu, že se pohled na paneláková sídliště v Česku postupem času vyvíjí. Po jejich úplném zatracování v osmdesátých a především v devadesátých letech je jim nyní věnována výrazně větší pozornost i péče.
Není divu. Vždyť v Česku žijí v panelácích zhruba tři miliony lidí.
„V 90. letech měla sídliště punc nocleháren či ‚králíkáren‘, přičemž toto pojmenování vypovídalo o neúplném naplnění plánu výstavby, především v oblasti veřejné a občanské vybavenosti,“ stojí například v publikaci Národního památkového ústavu, která se obnovou a hodnotami sídlišť zabývá.
Funkčně byly jako nejslabší články paneláků hodnocené ploché střechy, kterými často zatékalo, subtilní a nedostatečně vybavená koupelnová bytová jádra a unylá šeď fasád.
„Problémy měl vyřešit program takzvané ‚kultivace‘ či ‚humanizace‘ sídlišť. Jeho výsledkem jsou v panoramatu sídel dominantně působící křiklavě barevné domy obložené polystyrenem s mnohdy bizarními střešními nástavbami. I když se dnešní podoba sídlišť odlišuje jak od stavu z doby výstavby, tak od původní představy projektantů, vykazují zvláště prestižně budovaná panelová sídliště – výkladní skříně socialismu – stále výrazné, především urbanistické hodnoty.“
Jak má vypadat Bajkal:
K ocenění těchto hodnot, případně jejich ochraně, nyní opatrně čím dál častěji dochází. Byť památkáři připouštějí, že přiznat panelákům jakoukoliv kvalitu je pro mnoho lidí - zcela logicky a po právu – obtížné. „Sídliště jsou vnímána jako spoluviníci minulého režimu, přitom jsou jen jeho svědky. (…) Zdá se, že hodnotné panelové soubory může ochránit spíše zájem obyvatel či mladší generace odborníků pohlížející na sídliště nezaujatě bez zátěže vyvolané bezmocí občanů totalitního státu ovlivnit obývané prostředí a zabránit demolicím cenné historické zástavby. Generace, která má nezaujaté a kritické srovnání se zahraničními soubory na rozdíl od zaujatého pohledu starší a střední generace, jež má právem konotace negativní.“
„Panelová sídliště jsou nedílnou součástí národního kulturního dědictví, protože odrážejí významné urbanistické a architektonické principy poválečného modernismu, a tvoří tak svébytnou paralelu k obytným komplexům budovaným po druhé světové válce na Západě,“ konstatují například odborníci sdružení na platformě Paneláci.
Patří mezi ně i historička architektury Eva Novotná, jež se zabývá dějinami architektury druhé poloviny 20. století a historií sídlišť. Zpracovává dějiny vybraných sídlišť právě ve Středočeském a také v Libereckém kraji. Severočeský Liberec se podle ní „ve své době mohl skutečně pyšnit neobvyklou koncentrací kvalitních staveb pro bydlení“.
O prvním libereckém sídlišti, Králově Háji, které se začalo stavět až v roce 1959, míní: „Šlo o koncept obytných okrsků s přesně rozplánovaným občanským vybavením, službami, školními a zdravotními objekty, představoval moderní koncept sídliště, který se rodil na konci padesátých let. Jednalo se o propracovaný urbanistický systém založený na principu řádkové, nebo dokonce zcela volné – tedy již nikoliv tradiční blokové – zástavby, která se skládala z různých typů obytných domů komponovaných uprostřed zeleně. Tato sídliště oproti starším projektům byla důsledně řešená se vším všudy – včetně úpravy veřejného prostoru, výsadby zeleně, umělecké výzdoby, propracované sítě cest a docházkových vzdáleností, parkování a veřejné dopravy.“
Sídliště Králův Háj se začalo stavět v blízkosti areálu Textilany, největšího průmyslového podniku ve městě, a bylo do jisté míry určeno pro jeho zaměstnance. To, že první sídliště v Liberci vzniklo až na začátku šedesátých let, ukazuje, že zde situace byla podobná jako jinde v pohraničí, kde města měla dostatek bytů uvolněných právě po odsunu německého obyvatelstva.
Na Králově Háji bylo dokonce kino, kavárna, prodejny, knihovna, prádelna, jesle mateřské školy i čerpací stanice.
Obecně Eva Novotná o panelákových sídlištích říká: „Asi bych nerada, aby můj zájem o paneláky vyzněl jako slepé obhajování tohoto typu bydlení. Na druhé straně nesouhlasím s paušálním odsuzováním bydlení na sídlištích, s tím, že jsou všechna sídliště špatná a chudáci lidé, kteří zde bydlí. Dobré je zkoumat, co dělá z jednotlivých sídlišť dobré místo k životu. Některá jsou řešena velmi dobře, nabízejí dobrou vybavenost, školky, školy, některé lokality mají dobré napojení na centrum města nebo jsou součástí rekreační oblasti a podobně. Jiná takové štěstí nemají. Každopádně, projektem Paneláci, který jsme minulých pět let řešili na půdě Uměleckoprůmyslového muzea, jsme se snažili ‚obhájit‘ existenci panelových sídlišť skrze podrobné zkoumání jejich historie. Snažili jsme se vysvětlit okolnosti, proč sídliště u nás od padesátých let vznikala, jaké urbanistické a technologické představy naplňovaly jednotlivé projekty a jaké limity skrýval systém centrálně plánovaného hospodářství, řízené typizace a prefabrikace. Každopádně podstata sídlišť nejen u nás, ale v celé Evropě spočívala v jejich sociální funkci, v nivelizaci společnosti. Cílem bylo nabídnout bydlení dostupné všem, a to je důležité připomenout.“
Již řadu let se navíc diskutuje, že by vybrané sídlištní bloky, nebo minimálně jednotlivé domy, jejichž tvůrcům se podařilo navzdory režimu vybudovat na svou dobu prvotřídní bydlení, zasloužily památkovou ochranu. Zatím bez výsledku. „V Dánsku a Norsku se o památkové ochraně prefabrikovaných sídlišť dlouhodobě diskutuje, Švédsko a Finsko už vybrané příklady poválečného bydlení chrání; stejně tak i Velká Británie, kde je mezi památkami evidovanými na seznamu historického dědictví na tři desítky poválečných sídlišť a bytových domů z přibližně tří stovek památek postavených po roce 1940,“ píší autoři studie nazvané Panelová sídliště – revitalizace vs. ochrana hodnot. „V našich podmínkách se pozornost památkové péče upíná k poválečným stavbám až v posledních patnácti letech. Předně je třeba deklarovat, že jakkoliv je hodnota ‚socialistických‘ sídlišť poznamenána technokratickými řešeními, úsporami a nekvalitním provedením, i tak se na našem území nachází řada obytných celků s dochovanou nezpochybnitelnou urbanistickou, architektonickou, technickou a také uměleckou hodnotou.“
Dodávají, že „nejzdařilejší sídliště, vybudovaná v 60. a 70. letech, rozvíjí modernistické uvažování funkcionalistických a avantgardních architektů, kteří se ve svých teoretických úvahách snažili aktuálními prostředky vyřešit nedostatek bytů a zároveň nízkou úroveň bytové kultury meziválečné společnosti. Výstavbou ‚socialistických‘ sídlišť byly tyto racionálně a ekonomicky vedené myšlenky uvedeny v praxi. Sídliště mají z pohledu památkové péče nejen hodnotu dokumentu srovnatelnou s běžně chráněnou historizující výstavbou z 19. století, ale i svoji umělecko-historickou nebo kulturně-historickou hodnotu. Umělecká hodnota sídlišť úzce souvisí s vývojem uvažování v architektonické a urbanistické tvorbě, která se od konce 19. století oprošťovala od dekorativních architektonických směrů a sevřených urbanistických celků. Nelze tedy racionálně a účelně vystavěným objektům uplatňujícím se v obrazu ‚socialistických‘ sídlišť vyčítat jejich zdánlivě nízkou estetickou hodnotu, jelikož estetizováním by byly popřeny principy, od kterých se primárně odvíjejí logika jejich navrhování, komponování, respektive architektonické ztvárnění. Mezi tyto principy lze zařadit notoricky známé formulace Louise Sullivana ‚forma následuje funkci‘, Otto Wagnera ‚co není účelné, nemůže být krásné‘ nebo Le Corbusierovu tezi, že dům je stroj na bydlení“.
