„Nejsledovanější festival světa“ slaví 50 let. V čem je tajemství Glastonbury?

„Byl to takový experiment s hippie ideály,“ řekl Seznam Zprávám o počátcích festivalu Glastonbury britský hudební novinář Dorian Lynskey, který píše třeba pro list The Guardian.

V roce 1970 stálo vstupné těch pár lidí, kteří se startu největší hudební akce světa zúčastnili, jednu libru. V současné době činí lístky v přepočtu zhruba osm tisíc korun. A i přes vysokou cenu bývají do půl hodiny od spuštění prodeje vyprodané. Nejen kvůli velkým jménům na plakátech, ale i jedinečné atmosféře.

Letošní ročník překazila stejně jako jiné kulturní akce koronavirová pandemie. Je otázkou, jak a jestli se globální krize projeví i na příštím ročníku. „Je to obrovský kolos, musí se začít plánovat hodně dopředu. A také platit zaměstnance. Pokud by se příští rok Glastonbury nekonal, byl by to problém. Ale pokud ano, bude tam neskutečná atmosféra s tím nejlepším programem,“ uvedl stručně k pandemii Brit.

Čím je Glastonbury ve světě hudby a kultury tak význačné? Proč nejde o apolitickou akci a co Lynskey, který na festival jezdí (skoro bez vynechání) od roku 1994, na festivalu zažil? „Podle mě dává Glastonbury lidem velký pocit svobody a možnost objevovat věci. Jít po vlastní cestičce. Nikdo si z toho festivalu neodnese stejný zážitek jako vy,“ podotýká v rozhovoru, který může být i takovou meditací nad ztraceným festivalovým létem, novinář Lynskey.

V čem podle vás tkví významnost Glastonbury? Jde o jednu z největších hudebních akcí vůbec, v čem je to kouzlo?

Je to největší hudební přehlídka v Británii, mimo jiné i proto, že ji vysílá televize. Tímto způsobem získala popularitu a významnost, zejména ve chvíli, kdy ji začala vysílat BBC. Lidé si skrz ni začali všímat těch výjimečných vystoupení – třeba kapely Elbow v roce 2008, myslím. Obecně totiž na britských obrazovkách moc hudby nenajdete. A pamatuju si, jak se o těch vysílaných koncertech na Glastonbury mezi lidmi mluvilo a jak tím kapely a umělci získali větší pozornost. Že je to skutečně postrčilo o dost výš.

Další věcí je fakt, že se v médiích běžně neřeší, jaké velké jméno zahraje na festivalech jako je Reading nebo Leeds. Tyhle festivaly zůstávají zakonzervované ve svém hudebním světě, ale Glastonbury? O tom se vede mezinárodní diskuze, dostává se na titulky – prostě záleží na tom, kdo tam zahraje, záleží na tom, co se tam děje. Kromě účastníků dění na festivalu sledují i lidé z domova, sociální sítě jsou pak plné videí… Ten festival přerůstá svůj vlastní areál na louce, dostává se i k lidem do jejich obýváků.

To je fakt – i když jsem na Glastonbury nikdy nebyla, docela pravidelně sleduju záznamy koncertů z festivalu. A také mě hlavně pokaždé zajímá, s jakými headlinery organizátoři přijdou.

Ano, Pyramid Stage pro velké hvězdy je kapitola sama pro sebe. Někdy uprostřed odpoledne tam klidně zahraje legenda jako Dolly Parton. Ale také tam hráli v roce 2002 třeba Coldplay po vydání svého druhého alba, byli čerstvě slavní, což byl od organizátorů docela hazard. Ale to, že hráli na této scéně, vyvolalo dojem, že jsou větší a slavnější kapelou, než tehdy doopravdy byli. A do téhle velikosti oni dorostli. V roce 2008 tam hrál rapper Jay-Z, což byl milník pro živě hraný hip hop a rap. Loni byl mezi headlinery rapper Stormzy – v tomto případě šlo o zlomový moment nejen pro žánr grime, ale i černošskou kulturu v Británii celkově.

Line-up je pokaždé plný velkých jmen, ať už jde o ta, která zrovna rezonují, nebo právě legendy. Jak to je s jejich výběrem?

Je to trochu složitější – festival tradičně dává velký obnos financí na charitu. Kapelám a umělcům tak platí míň než ostatní velké festivaly. Proto jim trvalo poměrně dlouho, než do svého programu dostali třeba The Rolling Stones, kteří mají rádi peníze. (Kapela si na Glastonbury poprvé zahrála v roce 2013, pozn. red.) Je to tím pádem tak, že na Glastonbury hrají umělci proto, že doopravdy chtějí, protože je to skvělá příležitost. A organizátorům se kvůli tomu doteď dařilo k sobě přilákat ty, řekněme, přátelštější hvězdy.

Třeba v roce 2009 tam hrál Bruce Springsteen a Neil Young. A to otevřelo dveře velikánům jako jsou právě Rolling Stones, U2 nebo třeba Metallica. Oni si pak řekli: „Aha, dobře, není to jenom o penězích. Stojí za to tam být.“ A když na Glastonbury zahrál Jay-Z, mělo to trochu podobný efekt pro hiphopové umělce. On si tehdy vedl vážně dobře i před pro něj ne zrovna typickým publikem. Ono to ale není jen o tom, že festival neplatí velké částky za umělce, je to celkově o jejich nastavení. Nenajdete tam třeba zbytečné reklamní bannery.

Vážně? Z festivalů, zvlášť těch větších, jsem osobně na všudypřítomnou, trochu otravnou reklamu vlastně zvyklá.

Jasně, jednotlivé scény tam mají v názvu sponzora, klubový prostor se jmenuje po nějakém nápoji… Ne že by na Glastonbury byla reklama zakázaná, to si nemyslím. Ale ta reklama tam tolik nekřičí. A když už, tak má nějaký svůj smysl, užitek. Třeba když nějaká společnost, co poskytuje mobilní služby, provozuje v areálu prostor pro nabíjení telefonů. Spíš než reklamní bannery tam uvidíte ručně malované transparenty upozorňující na klimatickou změnu.

Řekl byste, že ve světě hudebních festivalů udává Glastonbury směr?

Nejsem si jistý, nakolik ostatní festivaly ovlivňuje. Je to prostě největší taková akce – má nejdelší historii, ty ostatní třeba jako Reading mají podle mě vlastní cestu, kterou jdou. A to vlastně jen zmiňuji britské festivaly, o americké Coachelle potom nemluvě.

Dá se Coachella – americký nejslavnější festival – s Glastonbury srovnávat?

Co se týče zážitku, který si lidé z těchto eventů odvezou, ty festivaly jsou nesrovnatelné. A tak je to vlastně i s podstatou těch akcí obecně. Před nějakými dvaceti lety začala Coachella nabízet umělcům opravdu velké peníze, stal se z toho velký byznys. Ale zpátky k té zkušenosti, kterou si z těchto festivalů odvezete – ta je úplně jiná. Glastonbury si do jisté míry dokázal uchovat svou hippie tradici. Lidí, kteří by se jako hippie identifikovali, je tam samozřejmě menšina. Ale atmosféru alternativní komunity, která se na pár dnů vytvoří, to má pořád. Je to takový několikadenní únik z běžného života.

Podle mě je to pořád jediný velký festival na světě, který si můžete upřímně užít i bez toho, aniž byste viděla jediný koncert. To jsem samo sebou nikdy neudělal, protože mám koncerty rád. Festivalový program může být vážně rozmanitý – můžete dělat různé aktivity, bavit se jednoduše s lidmi, jít se v noci bavit do některého z tanečních stanů, je toho plno.

Zatímco na Coachelle, kam jsem se vypravil jen jednou v roce 2003, bylo všechno hodně řízené. Nápoje mohl člověk pít jen ve vyhrazených oblastech, byla tam striktní festivalová politika. Navíc, co se týče areálu, Coachella je prostě horká placka, Glastonbury je kopcovité a přelévá se z louky na louku. Jsou tam tajná zákoutí, místa, kde se můžete naprosto uvolnit, být zcela svobodný.

Jezdí tam okolo 200 tisíc lidí – takovou intimitu bych čekala spíš u menších festivalů.

No právě! To je ten paradox – je to nejsledovanější festival světa, běžně o něm mluví lidé, kteří se ho nikdy nezúčastnili. Vědí o něm, mají ten termín zakroužkovaný v pomyslném kalendáři kulturních akcí, i když nejedou, a myslí si, že tak nějak tuší, jak to na Glastonbury chodí. Ale když tam doopravdy jste, můžete si prožít svá vlastní tajemství.

Festival odstartoval před 50 lety – rok po slavném Woodstocku, který byl velkou kulturní událostí. A také vyjadřoval určitý politický postoj. Dá se něco podobného říct o Glastonbury? Jde o akci s politickým přesahem?

No, kouzlo Woodstocku je to, že se konal jen jednou. Myslím, že když se tenhle britský festival konal poprvé, byl to takový experiment s hippie ideály. Jako úkaz vnímám to, jak se rozrostl. Ale politický je, za těch mnoho let byl propojený s mnoha kampaněmi organizací třeba jako Greenpeace nebo WaterAid. Funguje tam také scéna Left Field, kde si poslechnete trošku hudby a hlavně hodně diskuzí na politická nebo společenská témata. Mluví tam levicoví politici, aktivisté, novináři.

Tím se Glastonbury také odlišuje od ostatních festivalů, na kterých se diskutuje třeba o literatuře. Ale tady máte natvrdo politikou diskuzi o budoucnosti Labouristické strany nebo o klimatické krizi. Jezdí tam ale samozřejmě lidé, které politika moc nezajímá. Základní rámec toho festivalu nicméně je, že je progresivní a dává najevo, že mu věci nejsou jedno.

A dělají pro to organizátoři v praxi i něco víc? Kromě debat?

Mají to podložené – loni třeba plošně zakázali prodej plastových lahví. Měli tam ty, co se dají znovu použít, nebo si lidé mohli přinést vlastní láhve. Ale ty obyčejné plastové si účastníci v areálu koupit nemohli. V tomhle ohledu – a to se obloukem vracím k předchozím dotazům – asi můžou mít nějaký vliv i na ostatní festivaly. Myslím, že Glastonbury cítí tíhu odpovědnosti ve smyslu toho, že nestačí jen posílat peníze na charitu, ale že musí dostát hodnot, které reprezentuje.

Kolikrát jste vlastně byl na Glastonbury? Četla jsem, že sedmnáctkrát, ale nejsem si jistá, že je to aktuální číslo.

Já vlastně také nevím. Myslím, že jsem od roku 1994, co na Glastonbury jezdím, jeden ročník vynechal a také tam byly nějaké ty ročníky, které vynechávají organizátoři, to je asi jednou za pět let. Když jsem tam byl poprvé, bylo to pro mě jako zjevení. Na ostatních festivalech se hodně rychle zorientujete, po prvním dni to tam už chápete – tamhle je tahle scéna, opodál stanové městečko, tady jídlo, jasně. Není to žádné dobrodružství plné záhad.

Na Glastonbury má člověk dlouho pocit, že neví, kde je. Třeba v roce 1997 jsem se úplně náhodou ocitl na koncertě Radiohead! Hledal jsem jinou stage, zeptal se kolemjdoucích na směr a oni mi řekli, že nevědí, ale jdou zrovna na tuhle kapelu. A jestli nechci jít s nimi. Tak jsem šel, měl jsem Radiohead docela rád. Podle mě dává Glastonbury lidem velký pocit svobody a možnost objevovat věci. Jít po vlastní cestičce. Nikdo si z toho festivalu neodnese stejný zážitek jako vy. I po tolika letech je to pro mě pokaždé trochu jiné.

Ale jezdíte tam kvůli hudbě. Povězte mi o ní něco.

Co se line-upu týče, přijde mi, že ten festival dává lidem ty nejlepší možnosti. Obzvlášť v současnosti není zaměřený na žádný hudební žánr. Jedno odpoledne pár let nazpět tam hrál rapper Dizzee Rascal a hned po něm nastoupily folkrockové hvězdy Crosby, Stills and Nash. A jeden dav prostě odešel a další se navalil místo něj. Nedokážu si představit jiný festival, kde by tohle bylo tak přirozené, ten obrovský kontrast.

Co vám z těch hudebních zážitků nejvíc utkvělo v paměti?

Hm, asi ti Radiohead. A také když tam hráli v roce 2002 Coldplay a já si říkal: Hm, ti rostou v něco velkého. Takový jedinečný moment. Podobně jsem to měl i u The Killers, kteří hráli v roce 2004 v takovém malém stanu. Říkal jsem si, že mají obrovský potenciál. Občas se prostě stane, že jste ve správnou chvíli na správném místě.

Zážitků mám spoustu, tím vůbec nejhezčím byla asi chvíle, kdy jsem šel na koncert kapely Hot Chip, kterou miluju, a podařilo se mi tam najít své přátele v davu. V době před mobilními telefony se stávalo, že se vám kamarádi prostě na víkend ztratili. A tehdy na tom koncertě jsme se našli a byli upřímně nadšení a kapela zahrála takový neuvěřitelně hřejivý, velkorysý set. Byl to jeden z těch momentů, které se už nebudou opakovat.

Ale víte, co je skvělé? Ten festival je speciální i pro samotné umělce. Jinde se objeví a je to pro ně jen další den. Kdežto na Glastonbury je to jiné, zejména pro headlinery, mají tam často největší publikum v životě. Vzduch je tam prošpikovaný emocemi. Frontman Blur Damon Albarn se rozbrečel před fanoušky, když tam hráli poté, co se v roce 2009 dali zase dohromady. To bylo úžasné. Cítil tu lásku, kterou mu fanoušci dávali. To samé bylo i loni se Stormzym – vidíte, jak se tomu člověku honí hlavou, že je to nejlepší chvíle jeho života. Pro mě jsou pak takové koncerty to nejvíc, co můžu v rámci živé hudby zažít.